Haruki Murakami – moderní japonský spisovatel

Haruki Murakamiho jsem objevil relativně nedávno. Odhadem před rokem jsem jel na týden na dovolenou a před odjezdem jsem zabrousil do knihkupectví, že si na cestu koupím něco ke čtení. Nevím proč, protože posledních zhruba deset let čtu bohužel velice zřídka.

Stejně tak nevím proč jsem si v tu chvíli vzpomněl, že jsem před pár lety v metru viděl reklamu na knihu Afterdark od nějakého tehdy mi zcela neznámého Japonce. Shodou okolností ji tam měli (kéž by se mi takové náhodičky sešly třeba při sázení Sportky), a tak již v tuto chvíli pomalu začalo vznikat další z mých mnoha fandovství.

Přestože totiž nyní s odstupem považuji Afterdark za nejslabší Harukiho dílko, které vyšlo v češtině (respektive mám za to, že jsem zatím četl všechno, co v češtině vyšlo), jedná se o dost zajímavou věc, která mě dokázala motivovat ke shánění dalších jeho knih.

Pokud vím, tak vedle Afterdarku zde vyšlo, alespoň tedy v poslední době v rámci edice Světová knihovna u nakladatelství Odeon, ještě „Norské dřevo“, „Na jih od hranic, na západ os slunce“ a „Kafka na pobřeží“. Nejnověji se pak na českých knihkupeckých pultech objevila i jeho nejznámější kniha „Konec světa & Hard-boiled Wonderland“. Vzhledem k tomu, že mi tu leží na hromadě pár jiných svazků „ve frontě“, tak na ni asi jen tak nedojde, ale ž k tomu dojde, hodím sem „zasvěcenou recenzi“.

Afterdark je v kontextu Murakamiho tvorby nejnovější a od předchozích děl se poněkud liší. V ostatních knihách ale lze nalézt dost společných znaků. Vždy se tu objevuje něco tajemného, mimo jiné vždy i nějaká tajemná žena a vždy to zjednodušeně řečeno vlastně nijak nedopadne. V tomto jde nejdál Kafka na pobřeží, kde je tolik tajemností, že pokud by to člověk nečetl, tak by z popisu absolutně nemohl uvěřit, že je to fakt moc fajn knížka.

Jelikož nejsem žádným literárním teoretikem, tak teď možná střílím úplně mimo, ale pokud bych měl Harukiho knížky nějak „žánrově“ zařadit, tak se mi vždy jako první vybaví něco jako „moderní verze magického realismu“. Prakticky vše se totiž odehrává v normálním běžném světě, ale přesto se tam dějí nanejvýš podivné věci, které tam (v tom daném příběhu) ale z nějakého důvodu vlastně ani nepůsobí nějak podivně.

Možná za to může naprosto nekomplikovaný jazyk, kterým jsou knihy napsány. Jednoduchostí se ovšem pochopitelně nemyslí věty jednoduché, holé, ale v prvé řadě zcela civilní jazyk a absence o jakékoliv jazykové exhibice. Ať už na tom má větší zásluhu sám Murakami nebo český překladatel, je to v zásadě úplně jedno.

Jediná věc, která mi na Murakamiho knihách přijde lehce nepatřičná, jsou explicitní popisy sexuálních scén. Tedy, Panence Marii jsem kropničku rozhodně nevypil a po ženských koukám taky v jiných končinách než mezi těmi, které dokáží mezi koleny udržet Rohypnol po neomezenou dobu, ale tak nějak se mi zdá, že celkově je v současnosti ve filmech, knihách, ale i všemožných sdělovacích médiích tak nějak nepřirozeně a násilně „přesexováno“.

Na druhou stranu to ale u Harukiho chápu. Japonská literatura se přeci jen vyvíjela trochu jinudy než ta naše evropská, a když vyšla jeho první knížka, tak byla považována za revoluční a holt k tomu asi patří i obecně otevřenější přístup ke všemu.

A na závěr ještě zmínka o jiném Murakamim. Jmenuje se Rjú a s Harukim není nijak spřízněn. Patří ale do skupiny nových moderních japonských autorů, kteří přišli po Harukim. Pokud vím, tak u nás od Rjúa vyšla pouze knížka „V polévce miso“, z níž jsem nabyl dojmu, že je Rjú oproti Harukimu o dost prvoplánovitější a svým způsobem jakoby jednodušší nebo jak to nazvat.

Dost hrubým srovnáním by se dalo asi říci, že Haruki je jakoby ekvivalentem bohémského Henry Millera, zatímco Rjú odpovídá spíše buranovi Charlesi Bukowskimu.