1000 TY PIČO!!! THIS IS BIKING KURRRRVA!!!!!

Letošní sezóna nezačala věru dobře. Jednak začala pozdě, protože Japonsko, a jednak když už začala, tak nepřálo počasí, a tak se z toho za první bikový týden vyklubalo jenom ubohých 330 kilometrů. Napodruhé to už ale bylo letos výrazně lepší. Společně s červencovými svátky to dalo dohromady rovných 10 dní na kole při konstatně vynikajícím počasí. Výsledek: více než 1000 najetých kilometrů.

Na druhou stranu to je ale asi limit toho, co jsem v současnosti schopen ujet. V posledních dnech jsem totiž už doslova chcípal. Vyplynulo to taky zčásti z toho, že první den jsem byl na vyjížďce s matinkou, což dalo jenom 50 km, a druhý den jsem dal jen něco na rozjetí (70 km). Třetí den se ale už povedla 110ka a tehdy se zrodila myšlenka zkusit najet přes 1000. Vzhledem k prvním dvěma dnům to ale znamenalo každý další den najet více než 100 km.

Celková zátěž je to docela slušná a upřímně řečeno, poslední dva dny jsem kolo sice vidět mohl, ale blbě mi bylo hned v okamžiku, kdy jsem na něj nasedl. Vůbec jsem už netušil, co mě bolí více (ruce, záda, nohy, sedací partie), a jestli je mi špatně z hladu, z únavy nebo z nevhodné skladby stravy. To je vůbec zajímavá věc.

Trochu více jsem tentokrát vyskoušel isotonické nápoje a energetické gely. Pozitivní je, že fungují, méně radostné pak to, že během tří dnů je už nemůžete ani vidět. Gely jsou ukrutně sladké, isotonika ukrutně chemická. Chuťově jeden větší hnus než druhý.

Navíc si na to tělo při zátěži dost rychle "zvykne", což v praxi znamená, že když jsem po šesti nebo sedmi dnech snědl k večeři normální jídlo (no dobře, odstartoval to kus pečeného kolena, ale další dny jsem večeřel už opravdu normání jídlo), tak si s s tím tělo neumělo moc poradit. Očekávalo něco rychle rozložitelného a přišlo něco v tu chvíli nestandardního. Tím pádem byly v dalších dnech žaludeční problémy ještě horší než předtím.

Dolů šla bez pořádné regenerace postupně i výkonnost. Zatímco někde v první půlce volna jsem z Frýdku-Místku vyjel na Lysou horu těsně pod 3 hodiny, tak poslední desátý den jsem to klepal o půl hodiny déle. A v závěrečném stoupání po asfaltce na vrchol mě předjel nějaký chlap. Potupné.

Ale na srpen plánuju další bikový týden v Beskydech. A do té doby se mi ten pajšl určitě srovná. A gely a ionťáky nakoupím ve více příchutích, ať se mi to neekluje už po třech dnech. A jestli vyjde i počasí, tak rozhodně zkusím najet něco podobného jako teď. Dokud ještě nemám problémy s revmatem a podobnými radostmi středního věku.

P.S: Omlovám se všem, kterým jsem se při svém pobytu na Sibiři neozval, ale jistě chápete, že při takovém zápřahu a tak skvělém počasí zkrátka "nebyl čas, pičo". Příště to ale napravím a ozvu se. Čestné rychlošípácké.

Kalba pod sakurami v Yoyogi

Když už má tento blog v názvu park Yoyogi, tak by se hodilo sem zase po čase něco z Yoyogi hodit. Na nedávné epochální výpravě za sakurami jsem samozřejmě nemohl minout ani park Yoyogi, který by se dal označit nálepkou "největší parková pařba v Tokiu".

V parku Yoyogi to žije v podstatě celý rok, ale co se tu děje v době květu sakur, to se jen tak nevidí. Pod sakurami si lidi rozloží plachty, na které si sednou, a to v takovém množství, že to tam vypadá asi jako na pláži poblíž Bibione. Masakr. To co vidíte na fotkách, je navíc umocněno tím, že v daný den byla kosa jak v ruském filmu.

Když tedy člověk viděl holčičky v sukýnkách, jak sedí na igelitu na zemi bez bot a ještě do sebe klopí studené pivo, tak mu byla zima už od pohledu. Na druhou stranu je potřeba uznat, že taková bojeschopnost se jen tak nevidí.

Kvetoucí sakury jsou zkrátka jedním z největších svátků v roce. Lidi si tam nanosí jídlo a pití a pořádají pikniky, v případě parku Yoyogi pak spíš regulérní pařby. Některé početnější skupiny si tam dokonce přinesou vařiče a dělají si na nich teplé jídlo a čaj a mezi nimi pak například prochází zpěvák, který na improvizované aparatuře přednáší všemožné písničky na vyžádání.

Týpoek na jedné z fotek zrovna zpívá hitovku "Tomato" a když s ním v refrénu spustil sbor okolo stojícíh lidí, tak se to dalo srovnat s kotlem fanoušků, když Liverpool hraje doma na Anfield Road. Mimochodem, zima mu zjevně nevadila, pobíhal tam v tričku a mezi písničkami si přihýbal piva z chladícího boxu.

Na jedné z fotek je vidět skupinu lidí, kteří tam synchronizovaně hulákali nějaké básničky nebo co to bylo, aby se nakonec rozhulákali naprosto nesynchronizovaně a začalo pobíhat po okolí. Zhruba po pěti sekundách to ale začali opakovat celé od začátku.

O svátku sakur Hanami by se toho samozřejmě dala napsat hromada. Kolegyni z rubriky cestovani jsem ale slíbil, že jí o tom něco napíšu, takže až to bude aktuální, hodím sem odkaz. Je doufám pochopitelné, že se mi to nechce psát dvakrát, takže to zkrátka sepíšu jednou, a to ve formě stravitelné i pro "běžného čtenáře". Tak snad již brzy.

Sputnik, má láska

V předvánočním a povánočním shonu jsem úplně zapomněl, že jsem už před časem četl další knihu od mého oblíbeného Harukiho Murakamiho - Sputnik, má láska. Možná to je tím, že z toho, co tady zatím od Harukiho vyšlo, je Sputnik hned po Afterdarku nejtenčím svazkem.

A svým způsobem je tenký i obsahově. Hlavním tématem je opět Murakamiho oblíbené téma "tady a tam", takže hlavní hrdina setrvává "tady", zatímco jeho láska se přesune někam "tam".

Ovšem není to ona, kdo je tím Sputnikem. Tím je totiž nazývána láska lásky hlavního hrdiny a to z poměrně prozaického a docela i vtipného důvodu. Při jedné příležitosti si při rozhovoru splete slova Sputnik a beatník.

Asi největší slabinou této knihy je skutečnost, že hlavní téma "tady a tam" už Murakami zpracoval v dřívějších knihách. A přinejmenším v Kafkovi na pobřeží a Hardboiled Wonderlandu se jednalo o zpracování když ne lepší, tak přinejmenším jaksi obsáhlejší a plnější.

Mimo jiné i vzhledem k tomu, že Murakamiho knihy tady vycházejí tak nějak na přeskáčku, jsem docela dlouho žil v přesvědčení, že Sputnik vyšel původně dříve než Kafka a Wonderland a docela by to i dávalo smysl. Sputnik totiž tak trochu vypadá jako jakási přípravka a oťukávání tohoto, tehdy tedy nového tématu.

No, ale není tomu tak. Sputnik vyšel o celých 14 let později než Hardboiled Wonderland a Kafka byl hned další knihou, kterou Murakami napsal po Sputnikovi. Na druhou stranu, pokud nemáte čas/nervy/cokoliv, abyste louskali objemné knihy, dá vám Sputnik na snesitelném prostoru vcelku dost dobrou představu o podstatné části Murakamiho tvorby.

Hodnocení: 3,5/5