sobota 31. ledna 2009

Haruki Murakami – moderní japonský spisovatel

Haruki Murakamiho jsem objevil relativně nedávno. Odhadem před rokem jsem jel na týden na dovolenou a před odjezdem jsem zabrousil do knihkupectví, že si na cestu koupím něco ke čtení. Nevím proč, protože posledních zhruba deset let čtu bohužel velice zřídka.

Stejně tak nevím proč jsem si v tu chvíli vzpomněl, že jsem před pár lety v metru viděl reklamu na knihu Afterdark od nějakého tehdy mi zcela neznámého Japonce. Shodou okolností ji tam měli (kéž by se mi takové náhodičky sešly třeba při sázení Sportky), a tak již v tuto chvíli pomalu začalo vznikat další z mých mnoha fandovství.

Přestože totiž nyní s odstupem považuji Afterdark za nejslabší Harukiho dílko, které vyšlo v češtině (respektive mám za to, že jsem zatím četl všechno, co v češtině vyšlo), jedná se o dost zajímavou věc, která mě dokázala motivovat ke shánění dalších jeho knih.

Pokud vím, tak vedle Afterdarku zde vyšlo, alespoň tedy v poslední době v rámci edice Světová knihovna u nakladatelství Odeon, ještě „Norské dřevo“, „Na jih od hranic, na západ os slunce“ a „Kafka na pobřeží“. Nejnověji se pak na českých knihkupeckých pultech objevila i jeho nejznámější kniha „Konec světa & Hard-boiled Wonderland“. Vzhledem k tomu, že mi tu leží na hromadě pár jiných svazků „ve frontě“, tak na ni asi jen tak nedojde, ale ž k tomu dojde, hodím sem „zasvěcenou recenzi“.

Afterdark je v kontextu Murakamiho tvorby nejnovější a od předchozích děl se poněkud liší. V ostatních knihách ale lze nalézt dost společných znaků. Vždy se tu objevuje něco tajemného, mimo jiné vždy i nějaká tajemná žena a vždy to zjednodušeně řečeno vlastně nijak nedopadne. V tomto jde nejdál Kafka na pobřeží, kde je tolik tajemností, že pokud by to člověk nečetl, tak by z popisu absolutně nemohl uvěřit, že je to fakt moc fajn knížka.

Jelikož nejsem žádným literárním teoretikem, tak teď možná střílím úplně mimo, ale pokud bych měl Harukiho knížky nějak „žánrově“ zařadit, tak se mi vždy jako první vybaví něco jako „moderní verze magického realismu“. Prakticky vše se totiž odehrává v normálním běžném světě, ale přesto se tam dějí nanejvýš podivné věci, které tam (v tom daném příběhu) ale z nějakého důvodu vlastně ani nepůsobí nějak podivně.

Možná za to může naprosto nekomplikovaný jazyk, kterým jsou knihy napsány. Jednoduchostí se ovšem pochopitelně nemyslí věty jednoduché, holé, ale v prvé řadě zcela civilní jazyk a absence o jakékoliv jazykové exhibice. Ať už na tom má větší zásluhu sám Murakami nebo český překladatel, je to v zásadě úplně jedno.

Jediná věc, která mi na Murakamiho knihách přijde lehce nepatřičná, jsou explicitní popisy sexuálních scén. Tedy, Panence Marii jsem kropničku rozhodně nevypil a po ženských koukám taky v jiných končinách než mezi těmi, které dokáží mezi koleny udržet Rohypnol po neomezenou dobu, ale tak nějak se mi zdá, že celkově je v současnosti ve filmech, knihách, ale i všemožných sdělovacích médiích tak nějak nepřirozeně a násilně „přesexováno“.

Na druhou stranu to ale u Harukiho chápu. Japonská literatura se přeci jen vyvíjela trochu jinudy než ta naše evropská, a když vyšla jeho první knížka, tak byla považována za revoluční a holt k tomu asi patří i obecně otevřenější přístup ke všemu.

A na závěr ještě zmínka o jiném Murakamim. Jmenuje se Rjú a s Harukim není nijak spřízněn. Patří ale do skupiny nových moderních japonských autorů, kteří přišli po Harukim. Pokud vím, tak u nás od Rjúa vyšla pouze knížka „V polévce miso“, z níž jsem nabyl dojmu, že je Rjú oproti Harukimu o dost prvoplánovitější a svým způsobem jakoby jednodušší nebo jak to nazvat.

Dost hrubým srovnáním by se dalo asi říci, že Haruki je jakoby ekvivalentem bohémského Henry Millera, zatímco Rjú odpovídá spíše buranovi Charlesi Bukowskimu.

sobota 24. ledna 2009

Chrám Senzódži

Tokijská čtvrť Asakusa sice podle plánu metra leží už docela na okraji, ale přesto do ní každý sen míří množství turistů. Zároveň je to jedno z mála míst v Tokiu, kde se můžete setkat s větší koncentrací turistů (bělochů a černochů, Číňana v Japonsku poznáte na pohled asi jen stěží).

Důvodem je velký chrám Sensódži, podle toho, že se to tam v okolí jen hemží „háknkrajcama“, tak zjevně buddhistický. Jeho velikost a pravděpodobně i význam jasně naznačuje i velikost červených „lampiónů“ ve vstupních branách, takže to nějaká lokální kaplička asi fakt nebude.









Z mého přízemního nekulturního pohledu je ale zajímavé i to, že na jedné straně je hned za bránou naprosto typická tokijská rušná ulice a na straně druhé neméně rušná tržnice. Za normálních okolností silně zvažuji jakoukoliv návštěvu jakéhokoliv obchodu, byť by to mělo znamenat zůstat až do rána hlady, ale v Japonsku je to něco úplně jiného. Tam naopak prolézám kdejaký krámek s jejich místními cetkami, k čemuž je Asakusa naprosto ideální.


Sortiment je sice značně zaměřen právě na turisty, ale věřte, že s prázdnou rukou odtamtud neodejdete. Co třeba ubrus s plánem tokijského metra? Nebo bohatě zdobené jídelní nebo šátky nebo trička nebo ... prostě člověk by se tady ucetkoval. A chybět pochopitelně nemohou ani tuny přívěšků.











A pokud vás přece jen nic neosloví, tak zkuste aspoň čerstvě připravené chaluhové sušenky. Aspoň zjistíte, jak vypadá to, co si už nikdy nemáte dávat :-).

Pozn.: Fotky opět by Ondra Zach

pátek 23. ledna 2009

Chápete někdo ten kupon u opencard?

Ač čistokrevná naplavenina, pořídil jsem si koncem roku stejně jako stotisíce Pražanů novou opencard. Kdesi jsem zjistil, že to bude něco „multifunkčního“, ovšem jediná moje motivace byla skutečnost, že se přestaly prodávat klasické papírové kupony na MHD platné celý jeden rok.


Víceméně náhodou se mi dnes dostaly znovu do ruky papíry, které přišly i s kartičkou a jakýmsi neznámým řízením osudu jsem se do nich začetl. No, začetl – je to jeden papír, který odkazuje na „přiložené materiály“ (žádné další jsem v obálce nenašel) a jeden kupon nadepsaný jako „náhradní jízdní doklad“.

Na něm se pak dále píše, že lze použít v případě nefunkčnosti čipu na kartě a platí 24 hodin od označení. To je milé.

S čím ale budu jezdit další den? Moje karta s celoročním jízdným bude pořád nefunkční, náhradní kupon propadlý. To mi teda někde na počkání vydají novou kartu? Nebo spíš teda nějaký jiný papír, který budu používat, dokud mi novou kartu neudělají? A to mám opravdu v tu ránu všeho nechat, odejít z práce a jít obíhat přepážky dopravního podniku, abych měl co ukazovat revizorům, protože moje celoroční jízdné je ne mojí vinou nefunkční?

A nebo je chyba někde na mém přijímači? Webový odkaz uvedený na papíře přiloženém ke kartě pochopitelně odmítám zkoumat.

středa 21. ledna 2009

Extrémní sporty extrémně ubohé

Kdysi jsem na lyžích zkoušel skočit stoosmdesátku. Nijak mi v tu chvíli nevadilo, že lyže jsou vepředu zahnuté proto, aby jely a nezasekávaly se o sníh. A vlastně ani tuto skutečnost nebylo potřeba brát v potaz, protože jsem nedotočil ani devadesátku a rozmlátil se tak, že jsem hodinu sbíral svoje věci po svahu, hlava se mi točila ještě druhý den a sněhem jsem byl vycpaný tak kvalitně, že od té doby nejím zmrzlinu.

Jak vidno nejen z názvu této rubriky, nejsem zrovna prototyp zdravě žijícího aktivního sportovce a pokud by mě někdo označil za atleta, bral bych to jako pokus o výsměšnou urážku. Zato z gauče toho mám, myslím, nasportováno docela dost, protože jsem v televizi schopen sledovat víceméně jakoukoliv sportovní disciplínu. V době psaní tohoto článku bokem sleduji mistrovství Evropy v krasobruslení, tahání se o jistoty s posledními několika koulemi na snookerovém stole považuji za maximálně napínavé a když se povede zápas v šipkách, je to z mého pohledu dost slušná jízda.

Jinými slovy, myslím si, že za ty roky gaučového sportování už docela dokážu rozeznat, kdo hraje, skáče, střílí, jede, běží, plave či vyvíjí jakoukoliv jinou soutěžní aktivitu dobře nebo špatně. Přinejmenším tedy rámcově. Nejde mi ale moc do hlavy, co lidi vidí na tzv. extrémních sportech. Tam totiž podle mě až na pár čestných výjimek nepředvádí nikdo nic.
Minulý víkend jsem totiž viděl nějakou soutěž z Ameriky, kde se soutěžilo v jízdě na half-pipe, nejprve na lyžích, potom i na prkně. Vzhledem k tomu, že se tam coby závodník objevil i Shaun White a mezi holkami taky nějaká americká olympijská medailistka, pak předpokládám, že se nejednalo o nějaký okresní přebor. Přesto ale nebylo na co koukat. A to tak, že vůbec.

Jak jsem naznačil už v úvodu, já bych pochopitelně nedokázal ani jeden skok, abych se vzápětí na dně rampy neroztřískal, ale sedmsetdvacítku s grabem opravdu nepovažuji za něco světoborného. I v těchto disciplínách samozřejmě existují jedinci, kteří dokáží více než ostatní, ale přesto mám takový pocit, že zrovna zmíněná soutěž v rampě byla spíš přehlídkou toho, kdo jak svědomitě splnil domácí úkol.



Asi ňákej slušnej oddíl




Nebylo možné zbavit se pocitu, že všechno, co tam bylo k vidění, je zkrátka otázkou tréninku, respektive rutiny a troufám si tvrdit, že předváděné triky by dokázal nakonec nadřít každý, kdo je sportovně a pohybově lehce nadprůměrně nadaný. Tyhle závody tak ve výsledku byly tak neskutečnou přehlídkou průměrné ubohosti, že se od nich nešlo odtrhnout – člověk zkrátka tak nějak pořád žil v naději, že někdo další předvede něco fakt parádního, ale kromě toho, že zmíněná olympionička lítala nad rampou asi o dva kilometry výš než ostatní soutěžící slepice, nepřišlo lautr nic. A nepředvedl se ani Shaun, kterému to bylo zjevně jedno – hlavně že je pohodička.

Což mi připomíná – proč všichni tihle prknaři a jim podobní šašci po každém závodě matlají něco ve stylu „Jo, fakt hodně dobrá atmoška, všichni sme si skvěle zajezdili a byla tu skvělá parta“? Tak hergot, buď to je profesionální sport a o ty výsledky prostě JDE a nebo je to pohodičková selanka, ke které snad ale není potřeba aby kolem rampy visely dvouhektarové reklamy velkých světových firem. Větších pozérů by člověk asi tak úplně jednoduše nenašel.

Samostatnou kapitolou jsou pak fanoušci sledující nějaké takové klání přímo na místě. Občas si dokonce říkám, jestli to není snad jen banda brigádníků najatá jednorázově jako kompars. Nedokážu si totiž vysvětlit, proč polovina přihlížejících kdykoliv, kdy se nějaký závodník odlepí více než 20cm od země, huláká fistulí „whoooooooooooo“ a druhá půlka pak chlapácké „yeeeeeeeeaaaaaaaa“. Ti, kteří mají to štěstí, že kolem nich zrovna projede kamera, pak jeden přes druhého ukazují mocné paroháče různého stupně natočení a intenzity mávání. Ale třeba je chyba pouze na mém přijímači.



Whooooooo



Takže mi z toho vychází, že pokud chce člověk vidět nějaké opravdu výborné výkony v nějakém z těchto „extrémních“ sportů, musí vědět, kdo opravdu umí. I když, Běžnému Frantovi Divákovi zjevně stačí kdeco. Vzhledem k tomu, že „hry“ v drtivé většině stojí za prd, mi tak vychází, že generální sponzoři těchto akcí musí divákům asi rozdávat nějaký „chléb“.

Sám za sebe tak momentálně mohu uvést pouze tři momenty, které stojí v tomto ranku za to. Možná bych po delší úvaze přišel i na další, ale je už večer, jistě chápete.

Ikona skateboardingu Tonda Hawk už je sice „v důchodu“, ale co jsem měl možnost vidět, tak i na sklonku své kariéry zcela neohroženě svému sportu kraloval a jeho soupeři budou na staré roky jistě s pýchou vzpomínat na to, že jezdili ve stejné éře jako Tonda-průkopník. Ze v současnosti aktivních sportovců si vybavuji dva japonské bráchy (jména nevydoluju), kteří jezdí v rampě na inlinech, a pokud jsem to pochopil správně, tak v závodech, kde se objeví, jde pouze o to, jestli vyhraje tenhle nebo ten druhý. Asi před půl rokem jsem po delší době viděl nějaké jejich aktuální jízdy a je zjevné, že předvádějí triky, které ostatní ještě nestačili ani odkoukat, natož pak natrénovat. Dva opravdoví kamikaze.

A nakonec jedna snowboardová akce, kterou v kontrastu se vším výše napsaným považuji za skutečnou lahůdku. Terje Haakonsen je Nor a bývalý aktivní prknař, který si každý rok pozve vybrané jezdce do Norska na Arctic Challenge. Postaví se tam ukrutně vysoká rampa (tuším, že nějakých devět metrů), nad kterou se lítá hrubě vysoko (tuším, že až někam k deseti metrům). Z toho mrazí v zádech, i když na to koukáte jenom v televizi. A vzhledem k tomu, že si tam jezdce zve Terje sám (nebo aspoň původně zval, v posledních letech je AC myslím už součástí nějaké série), tak i věřím tomu, že si tam opravdu užijí fajn pohodičku a skvěle si zajezdí. Už jenom proto, že ještě užší výběr z tohoto výběru pak jede ještě na pár dní do Terjeho srubu kdesi v divočině, kde jezdí ve volné přírodě.

sobota 17. ledna 2009

První román byl napsán v Japonsku a je už 1000 let starý

Japonské umění obecně může Evropanovi připadat jako mnoho dalších japonských věcí – tedy že až přespříliš lpí na tradicích a pravidlech. To platí i o literatuře, která byla z našeho pohledu značně tradiční ještě docela donedávna a v podstatě až autoři jako oba Murakamiové znamenali vcelku značný posun, respektive na japonské poměry v podstatě průlom.

Přesto ale již před více než tisícem let začala v Japonsku vznikat kniha, která je obecně považována za první román na světě. Jedná se o spis s názvem Příběhy prince Gendžiho a jeho autorkou je dokonce (světe, div se) žena – dvorní dáma s pseudonymem Murasaki Šikibu. Její pravé jméno se dosud zjistit nepodařilo a podle všeho se to už ani jen tak nepodaří.

Příběhy prince Gendžiho byly sepsány v letech 1001 – 1013 a skutečnost, že autorkou je žena, je do značné míry kuriózní. Dané období spadá do takzvané éry Heian, kdy si Japonsko „kroutilo“ svoje první období úplné izolace od okolního světa (v této době rozuměj od Číny), ale přesto tam bylo vše čínské stále tak říkajíc populární. Japonci si totiž řekli, že se od Číny už naučili úplně všechno a rozhodli se to v izolaci dále rozvíjet sami.

Literatura tak na japonských ostrovech nadále vznikala podle čínských vzorů a v čínštině, ale zároveň se začala objevovat i literární díla v japonštině, protože v té době již existovala japonská abeceda hiragana. Jelikož ale Čína byla stále tím velkým vzorem, tak všichni vážení literáti psali svá díla stále v čínštině. Ženy se ale v té době pochopitelně v těchto kruzích nevyskytovaly a v této souvislosti vlastně ani nikoho nezajímaly. Každému tak bylo úplně jedno, co si dámy sepisují, navíc tedy v „nevědecké“ japonštině a „nevědeckým“ písmem.

Díky tomu tak mohla vzniknout hromada děl v původní japonštině (povětšinou formou deníků dvorních dam), která sice zdaleka nejsou všechna cenná z důvodu literární hodnoty, ale přinejmenším z hlediska jazykového je jejich význam velmi vysoký. Najdou se ale samozřejmě i díla cenná umělecky, z nichž nejznámější a nejvýznamnější je právě Příběh prince Gendžiho, jenž je navíc psán čistou japonštinou bez převzatých čínských slov.

A jeden zajímavý drb na závěr. Autorka Murasaki Šikibu byla prý podle všeho velmi vzdělanou ženou, která ovládala čínštinu i se vyznala v tehdejších čínských klasicích. Údajně to ale bylo už docela společensky nepřípustné i v rámci značně tolerantní a „osvícenské“ éry Heian, a tak prý tyto své znalosti musela při psaní pečlivě tajit.

středa 14. ledna 2009

Největší „egyptská pyramida“ stojí v Japonsku

Všemožní zelení a podobní spříznění zachránci lidstva, vesmíru a vůbec každou chvíli někde hulákají, že egyptské pyramidy jsou na spadnutí. Inu, myslím si o tom svoje – pyramidy tam někde v Egyptě stojí nejmíň 3700 let (ty nejstarší prý pak ještě o zhruba tisícovku let déle), takže bych se docela divil, kdyby se sesypaly v průběhu nejbližších dvou měsíců.

Spíš mě ale v souvislosti s pyramidami napadla jiná věc. Když se to vezme tak, že se primárně nejedná o atrakci pro turisty, ale o mohylové hrobky, tak je na egyptských pyramidách rekordní maximálně tak jejich výška. Největší mohylová hrobka totiž stojí v Japonsku.

Najdete ji na jižním okraji Ósaky, ale po celém Japonsku je podobných staveb celá řada (celkový počet se odhaduje někde kolem deseti tisíc) a všechny jsou označovány slovem kofun. Ten dotyčný ósacký kofun, o kterém je řeč, je hrobem císaře Nintoku a je sice pouze 35 metrů vysoký, zato rozlohou strčí egyptské pyramidy s naprostým přehledem do kapsy – je dlouhý 486 metrů a v nejširším místě dosahuje šířky 305 metrů.

Zajímavý je i jeho tvar, který ze všeho nejvíc připomíná klíčovou dírku. Není ale ojedinělý, protože stejný tvar má i řada menších hrobek ze stejné doby. Většina kofunů má půdorys kruhový nebo čvercový, ale „klíčové dírky“ se považují za nejvýznamnější, protože se má za to, že do nich byli pohřbíváni pouze císařové.

Odhaduje se, že Nintoku kofun byl postaven roku 446, což je v podstatě ještě prehistorické období Japonska (opravdu věrohodné a ověřitelné, respektive potvrditelné zprávy se začínají objevovat až od šestého století), a tak je docela překvapivé, že je tato hrobka nepřístupná.

To tedy ošem není řeč o třech vodních příkopech kolem celého kofunu ani o tom, že se tam za pár kaček není možné podívat, ale pokud jsem to správně pochopil, tak vevnitř zatím ještě nebyli ani archelogové. To je ještě překvapivější tím spíš, že by se tam mohly nacházet nějaké předměty, které by mohly vnést trochu světla do toho, co se vlastně v Japonsku dělo ve čtvrtém století. Toto období je totiž dobou informačního temna, protože se o událostech v tomto století na japonském území přesně neví prakticky vůbec nic.

Zdroj: Janoš, J., Japonsko a Korea: dramatické sousedství, Academia 2008

pondělí 12. ledna 2009

Nejdelší K.O. v historii

Původně jsem tu chtěl vystavit video nádherného finálového zápasu loňské K1 Max, ale bohužel se mi ho nepodařilo v rozumném čase najít (rozuměj tři vyhledávací pokusy a prohlédnutí prvních dvou stránek). K1 si svoje autorská práva zjevně hlídá.
Nemůže ale uhlídat všechno, a tak se na YouTube dá v pohodě najít jiná lahůdka - zápas Pettas vs. Kim. Pettase nemám nijak v oblibě, je to takový typický druho- až třetiligař (ale ani tak bych ho nepřepral, tak doufám, že mu nikdo nenapráská, co tu o něm píšu), ale tohle K.O. je zkrátka lahůdkové. Zaprvé nechápu, jak mohl nohou dosáhnout na Kimovu hlavu a zadruhé nechápu, jak mohl Kim padat k zemi tak dlouho a tak pomalu. Asi nějaká aktuální gravitační anomálie.
Zápas proběhl v roce 2007 a K.O. přišlo ve druhém kole.



neděle 11. ledna 2009

Nejobtížnější sportovní výkony

Když nad tím tak přemýšlím, tak sportovních výkonů, které bych já nedokázal, je asi naprostá většina. Maraton by pro mě představoval namísto příjemného ranního výklusu spíše celodenní pěší tůru, na Mount Everestu bych dokázal stanout pouze v případě, že by mě tam vysadili z vrtulníku, v kanálu La Manche bych se zalknul s první větší vlnou někde 50 metrů od břehu a na Alpe d'Huez bych se i jako nadšený cyklista drápal odhadem tak půl dne. A to ještě na horském kole. Na pořádném silničním speciálu jsem v životě neseděl, takže v tomto případě by byl i tento výkon v přímém ohrožení.


V souvislosti s právě vrcholícím světovým šampionátem v šipkách ale byly zmíněny čtyři sportovní výkony, k jejichž provedení sice nepotřebujete mít fyzičku vítěze havajského Iron Mana, ale přesto se považují za to nejobtížnější, co se ve světě sportu nachází. Řadím podle osobního odhadu založeného částečně i na osobních zkušenostech. Každopádně mnohým špičkovým sportovcům se tyto výkony nepovedou ani jednou za celou kariéru.


4. Golf – Hole In One
Postavíte si míček na odpaliště, třísknete do něj, a on hned po této první ráně skončí v jamce. Golf jsem tedy osobně nikdy nehrál, ale pokud bych měl soudit podle videoher, je to docela fuška, a to máte ve hře zobrazenu sílu a směr větru a můžete se podívat na sklon a zvlnění greenu. Golfoví nadšenci to sice ve hrách dokáží sázet slušným tempem, ale přesto zde vstupuje do hry přinejmenším element nutnosti přesného odhadu síly. V reálu to pak musí být vyloženě záležitost srovnatelná s výhrou ve sportce, ale je jasné, že u lepších a zkušenějších hráčů je Hole In One přeci jen o něco pravděpodobnější.


3. Baseball – No Hit Game
Není to tak dávno, co svět obletěla zpráva o No Hit Game v americké Major League Baseball. Jedná se o to, že nadhazovač hází po celý zápas tak dobře, že žádnému ze soupeřů nepovolí ani jeden odpal. Již jen to, že nejaký nadhazovač vydrží v současnosti na kopci celý zápas si zaslouží uznání a pravděpodobnost No Hit Game se snižuje se zvyšující se úrovní soutěže, respektive soupeřících týmů. Na nižších úrovních by to ale nemuselo být tak neobvyklé.

Na střední škole jsem se o baseball taky jednu dobu pokoušel a jednou na nás soupeř vyrukoval s nějakým Panamcem, který hrál baseball snad od plenek, protože v dané oblasti je baseball populární přinejmenším stejně jako fotbal. Proč se objevil tady u nás v tu chvíli nikoho nezajímalo, protože na jeho nadhozy jsme se mnohdy nestíhali ani dívat. Bez odpalu to sice neodházel a dokonce jsme tuším po chybách soupeře v poli nějak náhodně dotlačili tuším i dva body, ale moc fakt nechybělo. A prohráli jsme pochopitelně rozdílem už po sedmé směně.


2. Šipky – 9 Darts Checkout
Šipkových her je celá řada, ale na té nejvyšší soutěžní úrovni se hraje varianta zvaná 501. Na začátku máte 501 bodů, které musíte co největšími bodovými zisky co nejrychleji odmazat s tím, že poslední šípka, takzvané zavření (Checkout), se musí zabodnout do vnějšího kruhu terče, kde se dosažené body zdvojnásobují (případně do středu terče).


Pokud se nepletu, tak je potřeba naházet dvakrát 180 bodů (všechny tři šipky do trojnásobku dvacítky) a pak zavřít hodem za 141 bodů. A to pokud se nepletu zase znamená hodit každou šipku do úplně jiné části terče. I když vlastně – zavřít se dá i vyšší počet bodů, takže dvě 180ky potřeba nejsou, ale to nic nemění na tom, že lepší výkon než 9 Darts Checkout prostě už podat nejde a ani na té nejvyšší úrovni není ani zdaleka běžný. Právě naopak.


1. Snooker – Maximum Break (147 bodový náběh)
Snooker je sám o sobě králem kulečníkových her. V televizi to sice vypadá jednoduše, ale kdo někdy alespoň viděl snookerový stůl v reálu, ten musí přinejmenším větřit nějakou zradu. Stůl svými rozměry připomíná spíše fotbalové hřiště, koule jsou o dost menší než u běžného poolu (taková ta hra, s „celými“ a „půlkami“) a navíc je zaoblení kapes kulaté, což mimo jiné znamená, že se od nich koule s radostí odrážejí zpátky na stůl.


Náběh znamená počet bodů, které nasbíráte při jednom pobytu u stolu. Komplikace ale nastávají v okamžiku, kdy zjistíte, že po potopení každé z 15 červených koulí musíte pro setrvání u stolu potopit některou z barevných. Barevné mají různé hodnoty od 2 (žlutá) do 7 (černá), a tak když zkombinujete každou červenou s černou a pak potopíte i všechny barevné, můžete získat až 147 bodů.


To ale vzhledem k výše napsanému není ani zdaleka tak jednoduché, jak to může na papíře vypadat, a tak ani mnozí hráči ze světové špičky zatím tohoto výkonu nedosáhli. Tento výkon tak osobně považuji za jednoznačně nejobtížnější. Ostatně zkuste si někdy zajít do nějaké specializované herny a snooker si zkuste. Předpokládám, že mi dáte za pravdu, protože již jen potopit nějakou kouli je menším důvodem k oslavě, ale navíc je potřeba si ještě dobře přihrát na kouli následující.


Jednu z nejznámějších 147ček zahrál Steve Davis v roce 1982 (Steve dosud hraje, dokonce stále s těmi nejlepšími), protože to byla první 147čka zahraná před televizními kamerami.






Ve skutečnosti lze ale na jeden náběh nahrát ještě více bodů, konkrétně 155. Pokud soupeř zahraje hned v úvodu foul tak nešťastně, že nevidíte přímo na žádnou červenou kouli, získáváte tzv. free ball – můžete hrát jakoukoliv kouli, která se započítá jako červená, tedy za jeden bod a následně můžete potopit černou za sedm. Máte tak na kontě už osm bodů, ale na stole stále zůstávají všechny koule v hodnotě 147. dohromady tedy 155.


Pokud mě paměť nešálí, tak takovýto náběh zahrál snad jen jeden nebo dva hráči při tréninku. Pokud je ale přítomna tzv. důvěryhodná osoba, která váš výkon místopřísežně potvrdí, lze i tréninkové výkony zařadit mezi oficiální. Takže až si někdy půjdete ťuknout s Ronniem O'Sullivanem a zahrajete 147čku, poproste Ronnieho, aby vám to dosvědčil a zařadíte se do stále velmi exkluzivního klubu 147čkářů.


sobota 10. ledna 2009

Jak jsem neúspěšně naháněl své platební karty

V úvodu trochu zeširoka: před „těžkéma járama“ jsem tak jednou šel na střední škole po škole (joj) domů a řekl si, že bych si mohl zřídit účet v bance, kam mi rodičové budou za poplatek posílat skrovné kapesné, abych si ho následně mohl před kámoši za poplatek frajersky vybírat z bankomatu. Zašel jsem tedy do nejbližší pobočky České Spořitelny (tehdy prý měla největší síť bankomatů) ve Frýdku - Místku, konkrétně tedy do provozovny na místeckém náměstí, kde se mě moc milá paní vyptala na úplně všechno včetně velikosti bot, aby mi následně s radostí oznámila, že můj účet je zřízen, zřizovací poplatek zaplacen a za nějakou dobu mi přijde platební karta.


Tehdy jsem neměl nejmenšího tucha, že tímto okamžikem se stávám plně vázán právě na tuto konkrétní pobočku. Časem již na ni sice už vázán zdaleka tak nejsem, ale přesto je to stále oficiálně moje domáci pobočka, jazykem mladých bych řekl, že přímo takový homecourt in me hometurf, yo nigga.


Z toho mimo jiné plyne, že pakliže mi propadne některá z platebních karet, přijde mi nová automaticky do FM. Kdysi mi bylo řečeno, že to změnit nejde a že mi nové katy zkrátka vždycky přijdou do FM a pak bude potřeba podat nějakou žádost či co, aby mi je přeposlali zpátky do Prahy. Možná se od té doby leccos pohnulo a třeba už takováto změna možná je, ale vůbec mě to nezajímá – do banky chodím značně nerad, mnohdy ani v případech, kdy musím, a tak zkrátka žiju v domnění, že si nové karty musím vyzvednout v Místku.


Ideální příležitost se naskytla právě na konci roku, kdy jsem trávil volno ve své sibiřské domovině, a tak jsem se jednou odpoledne hrdě vypravil i do banky, kde na mě měly čekat již dokonce dvě nové platební karty. Hrdost mě ovšem poněkud přešla v okamžiku, kdy jsem zjistil, že v budově mého homecourtu již můj homecourt zjevně nějakou dobu není, zato tam ale je svatební salón, nehtové studio a tuším že ještě nějaká hyperbyznys firmička nabízející rychlé půjčky.


Naštěstí ale zůstal na svém místě alespoň spořitelní bankomat, z jehož značně omšelých samolepek jsem vyčetl číslo na zákaznickou linku a se značnými obavami, zda toto číslo stále platí, ho vytočil. Číslo platilo.


Nechutně příjemný hlas mě nejprve upozornil, že v rámci zkvalitnění služeb je náš hovor zaznamenáván, aby se mi vzápětí ohlásila nechutně přívětivá operátorka. Jelikož mrzlo a navíc i jistá prchlivost cloumala v tu chvíli mým majestátem, vysvětlil jsem jí svou situaci poněkud kostrbatě, ale nakonec jsme zjistili, o co komu (mně) jde.


„Malý moment, prověřím, kde máte veden účet,“ zahrnula mě láskyplnou péčí poté, co jsem prokázal, že jsem to opravdu já. „Tak pane Mlynáři,“ ozvalo se po chvíli ve sluchátku, „váš účet je veden ve Frýdku-Místku, adresa Náměstí Svobody XY.“


Chvíli jsem upřímně řečeno nevěděl, co dělat a co říkat, protože před domem na Náměstí Svobody XY jsem totiž v tu chvíli stál a byl tam pouze svatební salón, nehtové studio a pokud se nepletu, tak i jakási firmička s rychlými půjčkami. Dodal jsem si ale odvahy a dámě sdělil, že před domem na Náměstí Svobody XY právě stojím a že je zde zjevně pouze svatební salón, nehtové studio a pokud se nepletu, tak i nějací pitomci s rychlými půjčkami.


Záchranou mi bylo, že holčička trpěla akutním přebytkem ochoty, a tak se jala to všechno prověřit. Zhruba pět minut mi tak do ucha hrála spořkovská reklamní znělka a mrzla mi ruka, protože v rukavici se mobil špatně ovládá a znovu si ji nasazovat bylo značně riskantní – co kdyby se dívčina právě v ten okamžik vrátila s životně důležitými informacemi?


Nakonec jsem to ale přežil a dočkal se sdělení, že již jen JEDINÁ Spořitelna se ve FM dnes nachází na adrese té a té, jinými slovy přinejmenším přes půl města daleko, jinými slovy ve Frýdku. Zavíračku jsem ale ještě stíhal, a tak jsem se tam tryskem pěší chůzí vypravil.


Na místě si mě vzala do práce sympatická slečinka a začala moje karty dohledávat. Bohužel se ale zjistilo, že tam nejsou protože jsou na pobočce v Místku. Nijak jsem se tím nenechal rozhodit a sdělil jí, že z Místku právě jdu a že na náměstí už Spořitelna není (asi je tady, chuděra, teprve krátce). S jejím roztomilým úsměvem jsem se ale vzápětí dozvěděl, že jedna pobočka je přece ještě u polikliniky. Zkusil jsem ještě zoufalou ofenzívu s tím, že teď mi na zákaznické lince sdělili, že je ve FM jen jediná pobočka a to právě ta, kde sedíme, nicméně bylo mi to pochopitelně platné asi jako ... no, prostě tak.


Holt jsem měl tu smůlu, že se do frýdecké pobočky přestěhovali teprve před měsícem a plno věcí včetně mých karet zůstalo v Místku, v oficiálně neexistující pobočce. Inu což, tak jsem si alespoň udělal příjemnou odpolední vycházku s nulovým výsledkem, a karty jsem si nechal přeposlat do Prahy.


Ovšem čím víc nad tím přemítám, tak tím víc bych se z toho fakt po****. Jsem ale velmi rád, že byl můj hovor v rámci zkvalitňování služeb zaznamenán.

Jeden ostravský

Na rozjezd rubriky jeden ostravský kameňák.


Vrazi dvumetrovy chlop do hospody a vřiska: „Tuž kurva, kery ???!!!???“

Včil se u stola dvihně dvuajpulmetrovy chlop a pravi: „Tuž kurva, ja !!!“

A ten dvumetrovy: „Jaa, khuuurva."



Pokud jste nepochopili, nic si z toho nedělejte. Neznamená to, že máte dlouhé vedení, ale pouze to, že nejste z Ostravska.

Holky z plakátu

Mnozí s tím nesouhlasí, mnozí si klepou na čelo, a mnozí proti tomu dokonce brojí. Naštěstí je ale i pár těch, kteří můj názor sdílejí. Jak jste si asi všimli už v záhlaví mého blogu, trpím slabostí pro japonská děvčata. Je to ovšem o to horší, že jsem měl tu čest pár dní v Japonsku pobývat, a tak jsem si na vlastní kůži ověřil, jak je to se všemi těmi báchorkami „Japonky jsou pěkně hnusné a my tady vídáme jen ty nejhezčí modelky.“


No, není to pravda.


Dívky, jaké vidíte nahoře na mém blogu totiž člověk potkává na ulicích zcela běžně a ani drtivá většina ostatních se rozhodně nemá za co stydět. Nejsou to sice tváře z obálek časopisů, ale prakticky všechny jsou i přesto velmi sympatické a roztomilé.


Nechci zde samozřejmě nikomu vnucovat vkus, ale já to tak zkrátka vidím. A co je na nich nejvíc sexy? Paradoxně to, že chodí decentně a vkusně oblečené. Každou chvíli sice můžete potkat nějakou tu extravaganci, ale téměř vždy nakonec zjistíte, že je to vlastně moc zajímavý model.


Japonky navíc neodhalují výstřihy natož pak pupky obalené větším či menším nánosem tuku a protkané nějakou levnou bižutérií, přesto je radost na ně pohledět a přiznávám, že při procházce tokijskými ulicemi si můžu vždycky hlavu ukroutit, jak se otáčím za téměř každou třetí, kterou potkám. Naštěstí v tom nejsem zase tak úplně sám, protože při poslední návštěvě Tokya se stejné symptomy projevovaly u celé naší pětičlenné výpravy.


Úsměvně sice trochu působí fakt, že většina Japonek neumí moc dobře chodit na vysokých podpatcích, ale celkový dojem letos trefně vystihl jeden slovenský kolega: „Ony na tých podpatkoch tak roztomilo šmatlů.“


Inu, nedá se nic dělat, ony jsou zkrátka moc roztomilé kompletně.





I proto se naší nejoblíbenější japonskou dívčí kapelou stalo uskupení C-ute – a to jsou právě ty holky v záhlaví blogu – protože ... protože ... protože jsou zkrátka roztomilé. A to tak, že člověku ani nevadí ten J-Popík, který předvádějí. Ostatně mrkněte se na nějaká videa.








Závěrem bych snad jen rád požádal všechny potenciální mravokárce: přednášku o pedofilii jsem slyšel již snad ve všech možných variacích, tak si klidně v diskusi ušetřete práci. Na kázání podobného typu totiž stejně nebude brán zřetel. A pokud přesto toužíte svůj názor vyjádřit, tak alespoň shlédněte ještě toto video, kde jsou holčičky zjevně teprve na začátku kariéry :-).



Ultrasport – slibotechna ze Svitav

I to jsem se tak jednou rozhodl, že si po nějakém čase koupím nové kolo. Kam až moje paměť sahá, vždy jsem chtěl horské kolo značky GT, ale nikdy jsem ho neměl, protože to vždycky dopadlo tak nějak jinak. Jenže to by se okolnosti nesměly opět spiknout proti mně.


Ve druhé půlce loňského roku jsem ze stránek cyklistického tisku zjistil, že se u nás otevírá zastoupení americké značky Niner, která se jednak specializuje výhradně na bicykly s 29“ průměrem kol a jednak si tímto průkopnictvím stačila vydobýt velmi slušné renomé již za pár let své existence. A jelikož chovám ve velké úctě a oblibě prakticky všechny americké MTB značky (v Americe horská kola vznikla a Amerika dodnes v tomto odvětví udává směr) a jelikož se velké obruče těší za velkou louží masivně vzrůstající oblibě, tak na to GT zkrátka asi zase nedojde.

V inzerátu ve zmíněném periodiku bylo uvedeno i telefonní číslo a e-mail na jakéhosi Ondru, jenž seděl v kancelářích firmy Ultrasport, která distribuci Ninerů u nás obstarává, s tím, že bychom neměli váhat a domluvit si testovací jízdu ještě dnes. Inu, proč ne – lovím z kapsy telefon.

Trochu mě zaskočilo, že to na druhý pokus (napoprvé asi byla celá firma na obědě) zvedla jakási příjemně znějící slečna, kterou bych podle hlasu na Ondru rozhodně netipoval, a tak mi chvilku trvalo, než jsem ze sebe vykoktal, proč volám a co vlastně chci.

Když se to ale už povedlo, tak mi odpovědí byla hláška, že Ondra tam právě není, ale že mi ta hodná mladá dáma dá číslo na někoho jiného – pravděpodobně to byl Qěták, Jakub nebo Tomáš, ale jelikož si to jméno již nepamatuji, říkejme mu třeba Venca – kdo tam Ondru aktuálně zastupuje. Po vysvětlení, že Ondra je aktuálně v Americe na jakémsi řekněme „testovacím školení“, se nedalo udělat nic jiného než nasucho závistivě polknout, protože zajezdit si v Kalifornii, pravlasti horského bikingu, navíc na nějakém parádním kole, to musí být snem každého bikera, který ročně najezdí víc než 500 kilometrů.

Venca byl ovšem mužem na svém místě, respektive správným mužem na Ondrově místě, a tak se jal se mnou domlouvat onu poptávanou testovací jízdu. První zádrhel ale přišel vzápětí – bylo potřeba dojet do Svitav, kde firma sídlí. To byl samozřejmě z mého pohledu naprostý nesmysl, a tak rezolutně prohlašuji, že buď Praha nebo severní Morava, jiná lokalita nepřipadá v úvahu. Naštěstí ale žádný problém – Venca se dohodne s některým z prodejců a dá mi vědět, kde bych si na příští víkend mohl kolo vyzvednout. Paráda.

Jenže nějak mi pořád vědět nedával, tak opět lovm svůj telefon. Venca si mě pamatoval, ale zasvěceným byznys tónem mi sdělil, že nemělo smysl mi volat, protože zatím se mu nepodařilo s nikým zápůjčku dohodnout. Z nějakého důvodu, který si ale už nepamatuji, se navíc testovací jízda nestihne v původně plánovaném termínu. Jelikož jsem další týden odjížděl na dva týdny na služební cestu, tak jsme se dohodli, že to tedy necháme až na začátek listopadu. S tím Venca zasvěceně souhlasil s tím, že si mě značí a dá mi v době před mým návratem vědět, kdy bych si mohl nového Ninera vyzkoušet. Litr bych na to nevsadil, ale pětikilo bez váhání, že si psal i moji e-mailovou adresu a napíše mi tam, aby mi vzhledem ke značnému časovému posunu mého dočasného výskytu nevolal v nějakou nekřesťanskou noční dobu. Takže paráda, až se vrátím tak se hned první nebo druhý víkend projedu na mém vysněném stroji.

Jak ale bystrý čtenář jistě tuší, nedošlo k ničemu, protože se neozval ani Venca ani nikdo jiný z Ultrasportu. Zase až tak mi to ale nevadilo, protože jsem po návratu stejně musel drsně dohánět svou čtrnáctidenní absenci v kanclu, takže jsem si na to vzpomněl až po nějakém čase, kdy jsem na webu porovnával jednotlivé Niner modely.

Časopis s inzerátem jsem po ruce pochopitelně neměl, a tak jsem na stránkách této firmy kdesi narazil na odkaz typu „Napište nám“ a sepsal svůj dotaz. Tentokrát jsem ale již nepoptával testovací jízdu – přeci jen jsem nemohl vzhledem k množství práce „zabít“ celý víkend jízdou na kole – ale jen jsem nastínil svůj preferovaný styl jízdy na MTB a přeptal se na doporučení, který ze dvou mnou uvažovaných rámů by mi odborně školený personál Ultrasportu doporučil.

Odezva pochopitelně opět žádná, což je o to smutnější, že jsem neotravoval kvůli nějaké věci za dvě stovky – nejlevnější samostatný rám od Nineru se tu prodává za necelých 17 tisíc Ká Čé. A kdo ví? Třeba jsem si chtěl koupit rovnou celý celoodpružený set za cenu přesahující CZK 100 tisíc.

No ale lidé z Ultrasportu se to už s největší pravděpodobností nedozvědí, protože momentálně zvažuji dvě možnosti – buďto si Ninera zaimportuji z ciziny a nebo po 29“ modelu sáhnu ke konkurenčnímu GT, které jsem ostatně vždycky chtěl, ale nikdy jsem ho neměl.

Park Yoyogi

Když jsem uvažoval, jak tento blog nazvat, napadaly mě samozřejmě nejrůznější názvy různého stupně drsnosti, ale pořád to nějak neladilo s tím, co se tady bude objevovat – tedy taková všehochuť. Nechal jsem to teda plavat a za chvíli to přišlo samo. Park Yoyogi.

Yoyogi je jedna z tokijských čtvrtí, v níž se nachází docela velký park. Možná je to vlastně i několik parků. Jedná část totiž funguje jako klasický městský parčík, kam lidi chodí na vycházky, venčit psy, nebo se jen tak na chvíli vyvalit do trávy na sluníčko. To je umožněno zejména tím, že pro psy jsou tu vyhrazeny speciální oplocené výběhy, takže psiska tu volně nepobíhají ani nečiní nic jiného, takže se na trávník můžete svalit zcela bez obav.

Na samém okraji pak je dlouhý široký chodník, na němž se o sobotách scházejí kapely nejrůznějšího ražení, natahají si tam aparatury a zhruba s pětimetrovými rozestupy mezi jednotlivými tělesy předvádějí své umění. Je to moc příjemné i přesto, že se zjevně jedná pouze jakási lokální uskupení pravděpodobně nepříliš velkého významu, ale aspoň jedna kapela se vám určitě zalíbit musí, a tak počítejte s tím, že si pak domů dovezete i CD nějakých japonských hudebníků, které nezná prakticky nikdo ani v Japonsku. Oproti všemožným umělcům na Karlově mostě to ale působí naprosto přirozeně a máte pocit, že se kapely chtějí v prvé řadě předvést a ne vám prodat za těžké prachy cokoliv.

Vedle toho je tu jakási „chrámová část“, která vypadá spíše jako jakýsi lesík, jímž dojdete k místnímu hojně navštěvovanému chrámu. Zde je možné odbočit i do jakési „pralesní podsekce“, kde volně bují patrně docela vzácná vegetace a chybět nemůže ani klasické jezírko s barevnými rybami.

Hned v sousedství tohoto „multiparku“ pak je most spojující Yoyogi se čtvrtí Haradjuku, jenž by nebyl ničím zvláštní, pokud by se z nějakého důvodu právě zde nescházeli cosplay mládežníci v mnohdy skutečně divokých kreacích, jaké si člověk předtím než to viděl, snad neuměl ani představit.

A na druhé straně mostu je již Haradjuku. Patrně každý turistický průvodce vás za módou bude posílat do Ginzy, ale pokud před sterilními obchoďáky preferujete spíše klasické butiky, nesmíte Haradjuku minout. Takže vlastně asi i proto se kousek vedle scházejí ti šílenci v extravagantních kreacích.


Vedle hadrů se tu ale prodávají i různé jiné serepetičky a velké hračkářství Kid Land stojí za vidění v každém věku. Třeba již jen proto, že snad půlka jednoho patra je věnována fenoménu Hello Kitty.

Tahle tokijská oblast je zkrátka taková směska všeho možného. A přesně takový asi bude i tento blog. Bohužel nebude asi tak atraktivní jako Yoyogi a Haradjuku, ale budu se snažit, co to půjde.

Pozn.: Autorem fotek je kolega Ondra Zach. Moje fotky totiž většinou nestojí vůbec za nic, tak si minimálně o třídu lepší fotky vždy raději zkopíruju od Ondry :-).