Jasutaka Cucui: Peklo
O co je tahle knížka tenčí, o to je nabušenější. Odehrává se ve dvou světech, našem normálním a v pekle. Ve zdejším podání se ale peklo od toho našeho diametrálně liší. Jednak tam mohou pouze Japonci a jednak je to v podstatě normální, akorát trochu jiný svět, kde panuje v podstatě pohodička. Mrtví lidi z pekla se navíc mohou setkávat s těmi ještě živými, takže je možné navštívit po smrti ještě živého kamaráda a zajít s ním třeba na kafe. Otřepané rebelské úsloví "Pokud je to takhle, tak chci do pekla!" po přečtení této knížky rázem dostává úplně nový rozměr.Hodnocení: 5/5
Kezaburó Óe: Soukromá záležitost
Na poměry současné japonské literatury až překvapivě konzervativní příběh. Pojednává o muži, jemuž se narodí postižené dítě a on hledá způsob, jak to vyřešit. Nakonec dospěje k poněkud neetickému, ale značně elagantnímu řešení, aby nakonec dopadlo všechno tak trochu jinak. Zajímavé je, že inspirací pro Soukromou záležitost byly skutečné osudy autora. I jemu se narodil postižený syn, který ˇje nyní poměrně uznávaným a známým dirigentem. Nebo něčím takovým okolo vážné hudby. Story je vyprávěna jednoduše a důležité jsou zejména konkrétní události. Celkový dojem kazí jen možná až příliš programový nebo možná spíše explicitní závěr.Hodnocení: 4/5
Rjú Murakami: Čáry
Rjú Murakami se vyžívá v různých bizarnostech, což předvedl již v předchozím titulu V polévce miso. A zde jde ještě o kosek dál. V anotaci se píše něco jako "Lidé z okraje společnosti žijí vlastní životy, ale přesto se potkávají". No, není to zrovna přesné. Ve skutečnosti je každá kapitola věnovaná jedné postavě, která na konci potká hrdinu další kapitoly. A to třeba tak, že hlavní postava projede na konci předchozí kapitoly kolem na mopedu. Míra bizarnosti je místy možná už trochu na hraně a čtenář má pocit, že si Murakami vysloveně libuje v násilí a dalších perverzech, ale ve výsledku je to fajn čtení, které se může směle postavit po bok Polévky miso. Hrdinové se rekrutují z řad vrahů, prostitutek, ale je tu třeba dívka, která vidí elektrické signály v drátech. Může tak slyšet třeba telefonní hovory, aniž by byla u telefonu, nebo vidět televizní vysílání, aniž by byl televizor zapnutý.Hodnocení: 4/5
Haruki Murakami: O čem mluvím, když mluvím o běhání
Svým způsobem možná nejpodivnější knížka asi nejznámějšího japonského autora současnosti. Jsou to totiž jakési sportovní memoáry nebo zápisky o tom, jak Murakami začal běhat, jak kde trénoval nebo jak se každý rok účastní maratonu. Paralelně je to prokládáno obecnými "radami do života", a tak běžný čtenář asi nebude tušit, co to má vlastně znamenat. Když jsem se ale prokousal prvními deseti dvaceti stránkami, tak mě to docela zaujalo. "Filozofování" není nijak vlezlé a běžecké pasáže mohou být zajímavou inspirací nebo i zdrojem informací o přístupu apod. i pro jiné aktivní sportovce, jako jsme třeba my cyklisti. Ale objektivně vzato, je pro člověka, který aktivně nesportuje, tato knížka naprosto zbytečná a asi i nepochopitelná. A o mnoho lepší to asi nebude ani v případě Murakamiho fanoušků. Tady je zkrátka potřeba vědět, co to je "zabejčit až na krev", respektive vědět, o čem Murakami mluví, když mluví o běhání.Hodnocení: 1/5
Haruki Murakami: Po otřesech
Soubor šesti povídek, které byly inspirovány dvěma japonskými katastrofami: zemětřesením v oblasti Kóbe v lednu 1995 a sarinovým útokem sekty Óm Šinrikjó v tokijském metru v březnu. Všechny povídky se odehrávají v únoru. Tím je daná základní myšlenka: všechny postavy zažily v minulosti nějaký osobní otřes a snaží se s ním vyrovnat. ale netuší, že na ně nějaký další může ještě čekat. Ovšem, jestli opravdu přijde nebo ne, to se nedozvíme. Jistým problémem je ale nutnost znát japonské reálie. Pravděpodobně až v doslovu tak zjistíte, že povídání jedné hrdinky o smrti u ohně na pláži odkazuje na sektu organizující hromadné sebevraždy. Nebo že hrdinu jiné povídky, který v metru sleduje jednoho muže, vede tento "průvodce" přesně místy, kde za měsíc proběhnou sarinové útoky. Z názvů stanic vám to asi nedojde. I bez toho je to ale příjemné čtení. Prakticky ve všech povídkách se totiž objevuje ono typické Murakamiho "cosi tajemného", díky čemuž je drtivá většina jeho textů tak zajímavá. Do větší hloubky ale bez vysvětlení asi jen tak neproniknete.Hodnocení: 3/5
Příspěvky
