Extrémní sporty extrémně ubohé

Kdysi jsem na lyžích zkoušel skočit stoosmdesátku. Nijak mi v tu chvíli nevadilo, že lyže jsou vepředu zahnuté proto, aby jely a nezasekávaly se o sníh. A vlastně ani tuto skutečnost nebylo potřeba brát v potaz, protože jsem nedotočil ani devadesátku a rozmlátil se tak, že jsem hodinu sbíral svoje věci po svahu, hlava se mi točila ještě druhý den a sněhem jsem byl vycpaný tak kvalitně, že od té doby nejím zmrzlinu.

Jak vidno nejen z názvu této rubriky, nejsem zrovna prototyp zdravě žijícího aktivního sportovce a pokud by mě někdo označil za atleta, bral bych to jako pokus o výsměšnou urážku. Zato z gauče toho mám, myslím, nasportováno docela dost, protože jsem v televizi schopen sledovat víceméně jakoukoliv sportovní disciplínu. V době psaní tohoto článku bokem sleduji mistrovství Evropy v krasobruslení, tahání se o jistoty s posledními několika koulemi na snookerovém stole považuji za maximálně napínavé a když se povede zápas v šipkách, je to z mého pohledu dost slušná jízda.

Jinými slovy, myslím si, že za ty roky gaučového sportování už docela dokážu rozeznat, kdo hraje, skáče, střílí, jede, běží, plave či vyvíjí jakoukoliv jinou soutěžní aktivitu dobře nebo špatně. Přinejmenším tedy rámcově. Nejde mi ale moc do hlavy, co lidi vidí na tzv. extrémních sportech. Tam totiž podle mě až na pár čestných výjimek nepředvádí nikdo nic.
Minulý víkend jsem totiž viděl nějakou soutěž z Ameriky, kde se soutěžilo v jízdě na half-pipe, nejprve na lyžích, potom i na prkně. Vzhledem k tomu, že se tam coby závodník objevil i Shaun White a mezi holkami taky nějaká americká olympijská medailistka, pak předpokládám, že se nejednalo o nějaký okresní přebor. Přesto ale nebylo na co koukat. A to tak, že vůbec.

Jak jsem naznačil už v úvodu, já bych pochopitelně nedokázal ani jeden skok, abych se vzápětí na dně rampy neroztřískal, ale sedmsetdvacítku s grabem opravdu nepovažuji za něco světoborného. I v těchto disciplínách samozřejmě existují jedinci, kteří dokáží více než ostatní, ale přesto mám takový pocit, že zrovna zmíněná soutěž v rampě byla spíš přehlídkou toho, kdo jak svědomitě splnil domácí úkol.

Asi ňákej slušnej oddíl

Nebylo možné zbavit se pocitu, že všechno, co tam bylo k vidění, je zkrátka otázkou tréninku, respektive rutiny a troufám si tvrdit, že předváděné triky by dokázal nakonec nadřít každý, kdo je sportovně a pohybově lehce nadprůměrně nadaný. Tyhle závody tak ve výsledku byly tak neskutečnou přehlídkou průměrné ubohosti, že se od nich nešlo odtrhnout – člověk zkrátka tak nějak pořád žil v naději, že někdo další předvede něco fakt parádního, ale kromě toho, že zmíněná olympionička lítala nad rampou asi o dva kilometry výš než ostatní soutěžící slepice, nepřišlo lautr nic. A nepředvedl se ani Shaun, kterému to bylo zjevně jedno – hlavně že je pohodička.

Což mi připomíná – proč všichni tihle prknaři a jim podobní šašci po každém závodě matlají něco ve stylu „Jo, fakt hodně dobrá atmoška, všichni sme si skvěle zajezdili a byla tu skvělá parta“? Tak hergot, buď to je profesionální sport a o ty výsledky prostě JDE a nebo je to pohodičková selanka, ke které snad ale není potřeba aby kolem rampy visely dvouhektarové reklamy velkých světových firem. Větších pozérů by člověk asi tak úplně jednoduše nenašel.

Samostatnou kapitolou jsou pak fanoušci sledující nějaké takové klání přímo na místě. Občas si dokonce říkám, jestli to není snad jen banda brigádníků najatá jednorázově jako kompars. Nedokážu si totiž vysvětlit, proč polovina přihlížejících kdykoliv, kdy se nějaký závodník odlepí více než 20cm od země, huláká fistulí „whoooooooooooo“ a druhá půlka pak chlapácké „yeeeeeeeeaaaaaaaa“. Ti, kteří mají to štěstí, že kolem nich zrovna projede kamera, pak jeden přes druhého ukazují mocné paroháče různého stupně natočení a intenzity mávání. Ale třeba je chyba pouze na mém přijímači.

Whooooooo

Takže mi z toho vychází, že pokud chce člověk vidět nějaké opravdu výborné výkony v nějakém z těchto „extrémních“ sportů, musí vědět, kdo opravdu umí. I když, Běžnému Frantovi Divákovi zjevně stačí kdeco. Vzhledem k tomu, že „hry“ v drtivé většině stojí za prd, mi tak vychází, že generální sponzoři těchto akcí musí divákům asi rozdávat nějaký „chléb“.

Sám za sebe tak momentálně mohu uvést pouze tři momenty, které stojí v tomto ranku za to. Možná bych po delší úvaze přišel i na další, ale je už večer, jistě chápete.

Ikona skateboardingu Tonda Hawk už je sice „v důchodu“, ale co jsem měl možnost vidět, tak i na sklonku své kariéry zcela neohroženě svému sportu kraloval a jeho soupeři budou na staré roky jistě s pýchou vzpomínat na to, že jezdili ve stejné éře jako Tonda-průkopník. Ze v současnosti aktivních sportovců si vybavuji dva japonské bráchy (jména nevydoluju), kteří jezdí v rampě na inlinech, a pokud jsem to pochopil správně, tak v závodech, kde se objeví, jde pouze o to, jestli vyhraje tenhle nebo ten druhý. Asi před půl rokem jsem po delší době viděl nějaké jejich aktuální jízdy a je zjevné, že předvádějí triky, které ostatní ještě nestačili ani odkoukat, natož pak natrénovat. Dva opravdoví kamikaze.

A nakonec jedna snowboardová akce, kterou v kontrastu se vším výše napsaným považuji za skutečnou lahůdku. Terje Haakonsen je Nor a bývalý aktivní prknař, který si každý rok pozve vybrané jezdce do Norska na Arctic Challenge. Postaví se tam ukrutně vysoká rampa (tuším, že nějakých devět metrů), nad kterou se lítá hrubě vysoko (tuším, že až někam k deseti metrům). Z toho mrazí v zádech, i když na to koukáte jenom v televizi. A vzhledem k tomu, že si tam jezdce zve Terje sám (nebo aspoň původně zval, v posledních letech je AC myslím už součástí nějaké série), tak i věřím tomu, že si tam opravdu užijí fajn pohodičku a skvěle si zajezdí. Už jenom proto, že ještě užší výběr z tohoto výběru pak jede ještě na pár dní do Terjeho srubu kdesi v divočině, kde jezdí ve volné přírodě.