To je zas jednou neděle. Na Eurosportu dávají jezdectví, na Motors TV nějaký driftovací nesmysl na ledu, takže výsledkem je projíždění kanálů tam a zpátky. A chytám i Novu.
A tam zrovna běžel nějaký společný cajdák zjevně všech finalistů SuperStar. Chvíli na to tedy rezignovaně koukám a najednou vidím, že jedinec, který je u tohoto článku na fotografii zpívá sólově slova "rvu se za svý práva".
Docela by mě zajímalo, kdo rozhodl, že to bude zpívat právě on. A nechápu. Nechápu spoustu věcí. Měl to být cílený výsměch? Nebo jen ironická shoda náhod? Nebo je to boj proti dyskryminaci? Nebo co vlastně?
Tak nějak ani nevím, jestli mi to přijde směšné hodně nebo málo. Každopádně bych se z toho ale po****.
Přetahování lanem je jednou z nejstarších sportovních disciplín a dokonce byla v počátcích novodobé éry chvíli i na programu Olympijských her. Přetahování několika málo chlapů na každé straně je ale slabota.
To v Japonsku ve městě Naha na ostrově Okinawa netroškaří a pojali to v trošku větším. Každý rok se tam koná akce, při níž se o masivní lano přetahuje podstatně více lidí. Letos prý napočítali 20 000 účastníků na každé straně. Wikipedia ovšem uvádí, že každoročně tahá za obří lano zhruba 25 000 lidí dohromady.
Tento zvyk má prý prastarý původ, který se datuje ještě do dob království Rjúkjú (konkrétně někam do 17. století), které se dříve na Okinawě nacházelo. Samotná přetahovaná trvá 30 minut a symbolizuje soupeření mezi západní a východní části města/provincie.
Lano by mělo být dlouhé přes 600 stop (zhruba 200 metrů) a váží zhruba 40 tun. Nepodařilo se mi ale přesně zjistit, zda i ta hmotnost platí pouze o polovině lana, jako je tomu u délky. Ať ovšem tak nebo tak, tento podnik je od roku 1997 zapsán v Guinessově knize rekordů jako největší přetahovačka o lano na světě. A moc bych se nedivil, kdyby tam bylo i ono samotné lano.
Před samotným "zápasem" probíhají různá symbolická i "normální" představení a vystoupení a na konci získá vítězná strana ... ... ... možnost vyskočit na svou stranu lana a tam slavit.
Vloni v únoru se na jedné japonské televizní stanici vysílal pořad nazvaný v překladu "I Wore My Daughter's School Uniform Contest". Jak už název napovídá, jednalo se o jakousi soutež krásy, kdy na sebe matky středoškolaček navlékly školní uniformy svých dcer a následně šokovaly svým mladistvým vzhledem.
Titulky ve videu jsou sice tvořeny v drtivé většině "rozsypaným čajem", ale vězte, že ta čísla, která jsou i pro našince k přečtení, udávají věk soutěžících maminek. Pokud by se vám zdály ony třicátnice příliš mladé na to, aby již měly středoškolačky, pak vězte, že systém japonského školství rozlišuje tzv. nižší a vyšší střední školy, přičemž ty nižší víceméně odpovídají našemu druhému stupni na školách základních.
Jasně, je vidět, že jim není zrovna třináct, ale zhruba někam na tu dvacku by to dokázaly ukecat rozhodně všechny. Přinejmenším tedy u nás v Evropě.
Kdo byl někdy v Amsterdamu, určitě tam zahlédl alespoň jedno obří parkoviště, kde by klidně mohly parkovat kamiony, ale místo toho tam stála neskutečná spousta kol. Rozhodně se jedná o něco, co se jen tak nevidí.
Ale nebyli by to Japonci, kdyby to nedotáhli ještě o několik desítek let dál. Takže tam parkoviště pro kola mají taky, ale žádná kola nejsou vidět. Akorát si trochu nejsem jistý, jestli by toto zařízení dokázalo pojmout i moje MTB s dvoupalcovými Maxxisy, 21palcovým rámem a sedlovkou vytaženou na max. Ale jak jsem si mohl v minulosti ověřit osobně, v Japonsku není nic nemožné, takže zůstávám v klidu a v březnu beru kolo s sebou.
Čtvrtý letošní MTB týden v Beskydech je bohužel za mnou a pomalu se blíží i konec celé sezóny. Což mimo jiné znamená, že sem zase budu psát s nějakou rozumnou pravidelností. Tak jako tak, nevím kolik jsem za celý týden najezdil.
Asi dva týdny před odjezdem mi totiž zase jednou vychcípal cyklocomputer a navíc se začal zodpovědně rozpadat na prvočinitele, takže je zase v reklamaci. Až si nějaké podobné zařízení budu kupovat v budoucnu zvolím úplně ten nejlevnější model, protože když už nic, tak výškoměr mi je ve výsledku stejně k ničemu, protože je potřeba ho kalibrovat pokaždé, když se změní tlak, tedy neustále, a tep mi změří, když mě budou po nějakém náročnějším výjezdu oživovat.
Vzhledem k tomu, že to ale v Beskydech mám už trochu najeté, tak bych celkový objem najetých kilometrů odhadoval na nějakých 600, což je tedy ta spodní hranice odhadu. Celkově jsem tak letos už dostal přes 3500 km a pokud se nestane něco neočekávaného, čtyřtisícovka mě letos nemine.
Jezdilo se dobře, protože počasí vyšlo opět dokonale. Prakticky celý týden bylo slunečno, ale teploty byly už spíše podzimní, takže to člověku dobře šlapalo a nebyl celý zlitý potem, sotva se vyškrábal do sedla. Nechci si ani představit, jaké vichřice, lijáky a povodně mě čekají příští rok - to letošní štěstí na počasí se zkrátka musí někdy kompenzovat. Čistě jen ze statistického hlediska.
Původně jsem si říkal, že se nebudu pouštět do nějakých divočin, ostatně v tuhle dobu nikdy nevíte, kdy se najednou setmí, kdy zaprší nebo kdy začně mrznout. Nakonec jsem ale neodolal a dal si dvě nebo tři vyjížďky přes 100 km a rozhodně jsem nelitoval.
Vymetl jsem i pár z tradičních beskuydských kopců a mimo jiné jsem si uvědomil, že výjezd na Prašivou patří rozhodně k tomu nejtěžšímu, co můžete v Beskydech na kole zakusit. Prašivá není vysoká a stoupání má jen zhruba 3 kilometry, ale ve skutečnosti je docela krpál, který fakt dá zabrat. prakticky tam není moc kde si odpočinout a když shodíte vepředu řetěz na malou placku je to cesta do pekel - zacyklíte se tím v podstatě na místě a začne to hrubě snižovat morál. Na tenhle kopec se příští sezónu ještě zaměřím.
K méně příjemným věcem se pak řadí zjištění, že letos na jaře fungl nový plášť na zadním kole je na odpis, protože je úplně sjetý a letošní drcení se už začíná projevovat i na celkovém stavu kola. Jezdí pořád skvěle, kolečko moje milované, ale už v něm začíná tu něco lupat, onde zase něco cvakat a semtam i něco skřípne.
Na druhou stranu, po šesti odkrosených sezónách na to už má plné právo. A ani pokud by se mi podařilo si na jaře koupit nový stroj (težko říct, jak na tom budu "časově"), do šrotu to staré rozhodně nepůjde. Službu mi až dosud dělalo vynikající a zaslouží si důstojný důchod.
Třetí letošní týden na MTB a potřetí výborné počasí. To už snad ani nemůže být náhoda a člověk si až říká, že kdyby takhle měla probíhat každá bikerská dovolená, tak by za to klidně oželel i tu příslovečnou výhru ve Sportce.
Řečí sychých dat to tedy vypadalo asi takto: 8 dní na kole, přes 704 ujetých kilometrů, 4 výjezdy nad 100 km, 2 vyjíždky s matinkou, jeden defekt, celkem už letos nadrcených přes 2200 km a jeden náběh na infarkt.
To konkrétně v případě, kdy jsem se chystal na královskou etapu, ale ač to zní sebeblběji, tak díky dokonalému letnímu počasí jsem od svého záměru někde v půlce trasy odstoupil. Drtit kopec ve vedru, ve kterém ostatni cyklisti buď tlačili nebo posedávali ve stínech, se neukázalo jako ideální nápad.
Na druhou stranu, alespoň jsem si ještě prohloubil přesvědčení, že cyklistika je jedním z vůbec nejextrémnějších sportů. Ostatně, výhledově chystám na toto téma samostatný elaborát.
Štěstí při mě stálo dokonce i při tom defektu. Jednak jsem si ho přivodil již kousek od domova, takže jsem víceméně v klidu dojel až domů. Trochu nepotěšilo, že se to stalo v sobotu, a tak jsem v neděli neměl možnost s tím skočit do servisu (domácí nádobíčko jsem pochopitelně nechal v Praze). Naštěští ale celou neděli pršelo, takže se ve skutečnosti vůbec nic nestalo.
A chybět pochopitelně nemůže ani veselá historka z natáčení, tentokrát na téma, jak se zmrzačit, aniž by se stalo cokoliv vážného. To si tak jedete dolů po cestě z větších kamenů a najednou máte málem zlomenou nohu. To když předním kolem najedete na některý z volných kamenů tak dokonale, že si ho vymrštíte přímo do vlastní holeně. Je to moc fajn pohodička a to i přesto, že se to v mém případě odbylo jen s lehčím průrazem kůže a poctivou modřinou.
A poučení na závěr: nikdy se v terénním sjezdu nesnažte jednou rokou řídit a brzdit a druhou smrkat. Je to fakt o hubu.
Jak jsem slíbil v minulém příspěvku, dávám zde odkaz na článek, který jsem slíbil kolegyni z Cestování a který popisuje už takovou trošku slušnější trasu v Beskydech.
Ve skutečnosti je to vlastně čtyřboj, protože vedle Lysé hory, Bílého kříže a Pusteven je na trase ještě stoupáček na Lhotskou, přes kterou je potřeba se překulit mezi Bílým křížem a Pustevnami.
Jak už jsem snad kdesi i psal, tak při sjezdu z Pusteven jsem došel k závěru, že tuto trasu si možná příští rok možná ještě jednou zkusím, do značné míry i proto, že jsem to ve skutečnosti jel z a do Frýdku - Místku, což je dohromady 130 km, ale asi dva dny po návratu do Prahy mi bylo jasné, že pokud to okolnosti dovolí, tak to při svém červencovém MTB týdnu zkusím v opačném směru.
Tedy se závěrečnou vrchařskou prémií elitní kategorie na Lysé hoře. Pokud nezhynu v závěrečném 6 km stoupání po asfaltu, tak už snad na tom kole přežiju asi fakt už všechno.
Tak mám za sebou zdárně druhý letošní týden na MTB v Beskydech a zase se modlím, aby to tak vydrželo až do konce sezóny. Počasí sice nebylo až tak úplně dokonalé jako minule, ale přesto považuji šest odježděných dní za vysoký nadstandard.
Tentokrát už nikde nebylo po sněhu ani památky, a tak jsem se mohl bez ostychu pustit i na vyšší krpály a dát si víc do těla. třikrát se mi podařilo za den nakroutit více než 100 km (118, 128 a 107), takže s celkovým číslem 540,79 kilometrů za šest dní jsem docela spokojený.
I když faktem je, že tu první trasu jsem ujel víceméně jenom díky tomu, že jsem její délku poněkud neodhadl. Na druhý den jsem se totiž chystal na tu 128čku, a tak jsem si chtěl dát jen tak pro zahřátí zhruba 80km s nějakými těmi kopečky. Dvě z beskydských highwayí jsou ale o dost delší, než jsem si myslel.
Vrcholem týdne pak byla "královská etapa", kterou jsem si interně pojmenoval jako "Beskydský trojboj". Za jeden den jsem totiž projel tři nejznámější beskydské "destinace" - Lysou horu, Bílý kříž a Pustevny. Z Frýdku-Místku s návratem tamtéž, to hodilo oněch 129 km a bezprostředně po dojezdu jsem se zapřísahal, že to znova pojedu nejdříve příští rok. Teď už ale vím, že to v červenci pojedu opačným, tedy ještě o dost náročnějším směrem. Možná při tom zhynu, ale padnu hrdinně.
Každopádně ale pro kolegyni z idnesáckého Cestování chystám o této trase PODROBNOU analýzu a MEGA-rec., takže to nebudu psát dvakrát a hodím sem link v okamžiku, kdy článek vyjde. POUZE NA TOMTO BLOGU!
Za zmínku ale stojí můj opakovaný výjezd na Prašivou. Tentokrát jsem to ale mohl bez sněhu vzít dál po hřebenu až na Javorový, což je moje oblíbená rozehřívací trasa v úvodech bikových týdnů. Kus trasy byl vyspraven udusaným štěrkem, ale ani to mi v některých prudkých úsecích nepomohlo, takže když mi podklouzlo zadní kolo a musel jsem kousek tlačit, tak jsem holt zase nadával jako zamlada.
Nejpozoruhodnější je ovšem fakt, že jsem na této trase třikrát málem hodil takovou tlamu, že kdyby se to v kterémkoliv případě "povedlo", tak tenhle článek někde na ARU diktuji své osobní asistentce.
1. Na úzké stezce traverzující prudkým svahem mi v malé rychlosti podjelo zadní kolo, a tak jsem se pro jistotu rozhodl, že se ramenem opřu o strom. Jenomže než jsem to dobrzdil, tak jsem strom pochopitelně přejel a opřel jsem se o něj jen batohem. Naštěstí jsem na něm zůstal viset, takže jsem si pruďas pode mnou prohlédl pouze z diskrétní vzdálenosti. Pokud bych to tam překlopil, tak tam někam do údolí sáňkuju po boku s bikem na nohou asi ještě doteď.
2. Jedu vcelku pomalu po kamenité lesní cestě a najednou koukám, že přední kolo směřuje úplně šejdrem ve stylu plochá dráha. Sotva jsem to jakž takž srovnal, tak mám přímo před sebou přinejmenším dvousetletý buk. Toho bych asi nepřepral. Zběsilé brždění a stržení kola na stranu vedlo ve výsledku pouze k naražené kostrči, na které se na biku naštěstí nesedí. Takže pohodička.
3. Plochá dráha podruhé. Sotva jsem z Javorového sjel po úzké turistické pěšině na širší lesní cestu, dojel jsem do úseku se spadaným listím. Na straně u svahu byla viditelná nějaká díra, tak jsem to vzal po vnější straně. Oblouček jsem vyříznul hodně frajersky, ačkoliv široko daleko nikdo nebyl a najednou zjišťuji, že zadní kolo se smýká z okraje cesty dolů do strže a já ho za sebou táhnu bokem. Vezmu-li v úvahu, že stopa zadního kola je vždy "kratší" než předního, tak raději ani nepátrám po tom, proč mi tam někde nezahučelo kolo přední.
Jen málokdy má člověk radost, když mu nějaký jeho dřívější tip nevyjde. Ale občas to tak je. Takže když jsem kdysi tady doufal, ale příliš tomu nevěřil, že by Roger Federer mohl vyhrát letošní French Open, tak jsem si vůbec nepřipouštěl, že by se tak mohlo stát.
Ale stalo se a je tomu jedině dobře. Roger se tak totiž definitivně zařadil do síně slávy světového tenisu. Jednak totiž jako šestý v historii získal titul na všech čtyřech grandslamových turnajích a jednak vyrovnal rekord Peta Samprase v počtu čtrnácti získaných grandslamových titulů.
Na nadcházejícím Wimbledonu tak pravděpodobně bude v ukrutné pohodě a bude mít velkou šanci Samprasův rekord překonat. Zvláště když jsem někde zaslechl, že jeho největší konkurent se vedle následujícího turnaje odhlásí/odhlásil i právě z Wimbledonu.
A pokud to tam Rogerovi nevyjde, tak se nic neděje, pořád ho letos ještě čeká jeho oblíbené US Open, kde vyhrál čtyřikrát po sobě. Jeho Američané mu rozumějí.
A kdyby to náhodou nevyšlo ani tak, tak na to má pořád ještě dobré dvě, tři sezóny, aby nějaký ten rekordní Grand Slam nějak uklepal. Takže Go, Roger, Go!!!
Naprostou náhodou jsem o víkendu v metru objevil reklamu na výstavu bonsají v pražské botanické zahradě. Nebylo tedy moc o čem přemýšlet a problém "Co s načatým víkendem" byl rázem vyřešen.
Rozhodně nepatřím k nějakým "zelinářům", ale tak nějak snad každý cítí, že je něco jiného na zahradě vypěstovat sedmikilový dusičnanový kedluben, který může příští rok být klidně i desetikilový, a dlouhé roky, nezřídka celý život, cizelérsky opečovávat pár konkrétních rostlinek.
Takže zkrátka a dobře, je tam na co koukat. Pokud se tam ale chcete vypravit taky, tak si raději pospěšte, protože co si tak pamatuji z plakátu, trvá jen do 17. května.
Jako naprostého laika mě nejvíce zaujala skutečnost, že se bonsaje dají vytvářet i ze sukulentů, což jsou "v podstatě kaktusy" - přesto se dají tvarovat tak, že u nich vznikne prakticky regulérní kmen.
A chybět nesmí ani "historka z natáčení". Před sekcí s bonsajemi je i prostor, kde jsou nějaké ty bonsaje i k zakoupení. Jeden kousek, jehož stáří jsem svým zcela laickým odhadem šacoval tak na 50 let, tam byl k mání za 28 tisíc a nějaké ty drobné. Procházel kolem boreček s fiflenkou a boreček tuto cenu zaregistroval a ihned to překvapeně hlásil fiflence. Ta jeho informaci ocenila pobaveným smíchem ve stylu "to bych chtěla vidět, kdo za to dá takový nesmyslný prachy".
Inu, nezahálel jsem a zapředl jsem řeč s prodejcem a majitelem v jedné osobě. Říkal, že sám tento kousek pěstuje 20 let a když ho koupil, byl už 30 let starý (hergot, proč mi ty tipy takhle nevycházejí třeba ve sportce?). Jednoduchým výpočtem se tak dostáváme na cenu zhruba kolik? 700 korun za jeden rok? Dejme tomu. Každopádně to mi přijde vzhledem k jednomu roku dost specifické práce naprosto zadarmo.
A nakonec ještě pár fotek. Z nich půjde asi jen těžko odhadnout jejich velikost, takže ještě pro představu: Ty největší z vystavovaných kousků mají na výšku tak zhruba metr, ale jsou tam i takové, které se zastavily někde na dvaceti centimetrech.
Asi nejatraktivnější na pohled jsou "zmenšené" javory:
Malinký modřín s ještě menšími šištičkami:
Hloh v květu:
I takto může vypadat i tak "obyčejný" strom, jako je bříza:
Kluk jak buk:
Jalovec o velikosti o něco větší než jsou větve, s nimiž se o Velikonocích chodí na holky:
"A když už jsme u svátků, ze všech největší, zapomněl jsi na šeřík, takový jsi sklerotik." Akorát by mě docela zajímalo, kolik takových kousků by bylo potřeba k alespoň jakž takž důstojnému ověnčení jednotkového sovětského osvoboditelského tanku:
Technická: Tak obrázky už fungují, z nějakého důvodu to nesmělo být zarovnané na střed, ale bylo potřeba to hodit vlevo (absolutně nechápu, z jakého). Na druhou stranu se ale hodně kvalitně rozhodily zase odstavce, ale na to už fakt nemám nervy. Snad to ale přežijete.
Není to zase až tak žhavá novinka, protože podle všeho se klip dostal do světa už někdy v půlce dubna, ale zkrátka se mi ho na YouTube podařilo najít až teď. Písnička teda strašná tralalačka, ale klip tradičně luxusní. A ne, že ne!
Každopádně se ale zdá, že Chisa si zlomila nohu nebo co, protože se tam objevuje jenom před nějakým bluescreenem a na pódiu jich hopsá jenom šest, ale co už. Holt život.
Čas od času člověk zaslechne nějakou narážku, že Beskydy nejsou žádné hory, že to jsou spíš jen takové kopečky. No dobře, nejvyšší vrchol má 1323 metrů, což není zrovna Everest, ale hory to rozhodně jsou protože tam žijí medvědi :-).
Nicméně vážně: proti všemožným samozvaným ochranářům přírody, ekologickým aktivistům a podobným zeleným mozkům jsem ve většině případů ve více či méně silné opozici, ale jsou dnové tací v životě lidském, kdy člověk najde společnou řeč i s nepřítelem. Tohle mě totiž ... no ano, UKRUTNĚ nasralo (dámy, doufám, prominou).
Před dvaceti lety byly Beskydy totiž opravdu spíše jen kopce než hory. Díky naprosto brutální těžbě dřeva zmizely velké plochy lesního porostu a tehdejší nesmyslné výseky lesa budou možná k vystopování ještě za dalších dvacet let. Soudruzi tak dostáli svým závazkům a jako bonus dosáhli toho, že Lysá hora je ještě i dnes skutečně lysá.
Za posledních dvacet let se ale mnoho změnilo, pochopitelně k lepšímu. Beskydy se dostaly z nejhoršího a stav přírody se viditelně mnohonásobně zlepšil. Dřevo se pochopitelně těží dál, ale s rozmyslem a v míře, která odpovídá tomu, co příroda může nabídnout - nejedná se o žádné nesmyslné drancování.
Zlepšení je ale partné i pod horami, takže třeba ve Frýdku-Místku se dá v řece Ostravici naprosto bez problémů koupat, na lávkách pro pěší se lidé často baví krmením početného vodního ptactva a pravidelně se sem vracejí labutě.
Když jsem před časem jezdil po Beskydech týden na kole, potkal jsem dřevorubce, kteří právě sváželi kulatinu. Těžkou techniku ale v beskydských kopcích opět vystřídali koně. A to zkrátka musí potěšit i takového "antiekologa" jako jsem já.
V horských potocích se znovu dají objevit raci. Jasně, byli tam uměle vysazeni, protože sami by tam po předchozím vyhubení asi nedošli, ale uchytili se a spokojeně tam žijí. A návdavkem se prakticky sami od sebe do Beskyd vrátili medvědi. Sice jen pár kusů, ale Beskydy pochopitelně nejsou Klondike.
A pak přijde nějaký idiot (respektive někdo jiný, ale to by už dámy určitě neprominuly) a jen tak ze srandy si jednoho upytlačí. No to bych se fakt po****.
P.S.: A ne, opravdu nejde o to, že medvěd "má hezký očička, je roztomilej a hezky kouká". Ale je vidět, že teoreticky může jednotlivec během pár dní zničit něco, na čem roky pracovalo nesrovnatelně větší množství lidí se zcela zjevnými pozitivními výsledky. Bohužel se takoví najdou a o to víc bych se z toho po****.
Ve vcelku nevinné debatě na Facebooku se objevili další pacienti, kteří mají slabost pro japonská děvčata. Slovo dalo slovo a došlo se i ke sběratelským kartičkám, které si pravidelně z JP vozím. Funguje to jako jakékoliv jiné sběratelské karty, akorát že místo hokejistů, baseballistů nebo ohrožených druhů mají Japonci kartičky s děvčaty.
Omluvte ale prosím případnou sníženou kvalitu snímků, jsou pořizovány opravdu narychlo v kuchyni na stole s ne úplně ideálním osvětlením.
Tady je pár kartiček z edice Milky Angel vol. 10, předpokládám, že ty k sehnání už jen tak nebudou:
Naproti tomu o rok novější kolekci China Fukunaga by případní zájemci možná ještě nějak sehnat mohli:
Přední a zadní strana kartiček:
Mít všechny kartičky je motivací samou o sobě, ale kdyby to náhodou někdo chtěl vzdát, tak jsou na něj narafičeny různé "rare" kousky, případně kartičky, na nichž je zdánlivě jen nějaký nesmysl, ale dohromady z nich vznikne "něco většího":
Jak bylo slíbeno zde, zde je několik málo více slov ohledně zahájení letošní MTB sezóny.
Počasí se povedlo O aprílovém počasí se sice říká leccos, ale já si na něj rozhodně nemůžu stěžovat. Z devíti dnů jich osm bylo slunečných, což jsem snad u nás ještě nikdy na kole nezažil. Ostatně důkazem budiž následující dvě fotky, které ale navíc byly pořízeny za ne zcela ideálních světelných podmínek, takže ve skutečnosti je to ještě horší.
Kolo šlape jako ... hodinky V rámci předsezónní generálky jsem nafasoval nové dozadu nové devítikolo. Je krásné, je zlaté, hází fancy odlesky a prostě celkově je moc roztomile gangsta. Jenom škoda, že nejpozději na konci sezóny bude zaprasené úplně stejně jako to staré. Zpočátku to teda dávalo v kombinaci s rozmontovaným a zase složeným středovým ústrojím rány jako z děla, ale během pěti kilometrů si to krásně sedlo a už to zase cvrčí jako ... cvrček.
Stěrače stírají Ale brzdy nebrzdí. Respektive teď už brzdí, ale chvilku to trvalo. Pořídil jsem totiž i fungl nové brzdové desky a ty je potřeba vždycky trošku zajet, aby chytily svůj plný výkon. První letošní odbočku jsem tak poměrně trapně přejel, pováááč jsem ji nedobrzdil.
Trhá to asfalt Letos jsem se před sezónou rozšoupnul, a tak jsem hodil dozadu i nový plášť. Zůstal jsem věrný modelu Larsen TT od Maxxisu, protože v terénu toho zvládne dost a na pevnějších površích je zároveň dost slušně rychlý. Akorát je škoda, je po prvních 500 kilometrech jsou na něm už zjevné známky opotřebení. Zatím teda drží perfektně, ale nejpozději za dalších 1000 km už bude bohužel spíš jenom rychlý, protože sjetý. Překvapilo mě ale, že na účtu u něj byla cena 440 kaček. Není to zas tak dávno, co jsem koukal, že se v Americe prodával snad i za nějakých USD 70. Uvažuju, že bych si za ty peníze koupil do zásoby ještě tak tři kousky, než se přestanou vyrábět. Ostatně, pokud je pro vás nákup nového pláště aktuální, nebojte se mu dát taky šanci. Za ty peníze je to fakt hodně slušný model.
To se musí rozdýchat Moje klasické jarní kritérium, kterým vždy získávám první přehled o aktuální formě, dopadlo jako vždycky, tedy fiaskem. Jde o zhruba 3 km dlouhé stoupání na Prašivou, které vede sice po asfaltu, ale hvízdačka to rozhodně není. Tudíž klasika – na těžší převody jsem to sotva tlačil a lehčí jsem ani nezkoušel, protože jsem zcela jasně cítil, že to bych pro změnu neudýchal. Každopádně jsem to ale letos poprvé vyjel hned napoprvé na střední placku vepředu, ale málem jsem to zaplatil životem. Zhruba ve čtvrtině kopce totiž už byl na spadnutí pneumotorax, srdeční zástava, mozková příhoda a horečka omladic.
Za Beskydy krásnější Možná je to už věkem, ale možná zkrátka jenom blbnu, ale Beskydy se mi zdají čím dál krásnější. Ale možná to bylo jenom tím, že květena měla ještě zhruba tak tři ráno, takže to ve skutečnosti vypadalo spíš jako na podzim než jako jaro. Každopádně díky jasnému počasí, jarním stínům a obecně těmdletěm lyrickým kokotinkám, na které mě nikdy neužilo, jsem snad poprvé v životě zalitoval, že s sebou nemám foťák. Tím teda myslím, že jsem ho nechal v Praze a na Sibiř si ho vůbec nedovezl. Škoda, každý den jsem totiž potkal několik výhledů nebo míst, která si o fotku vyloženě říkala.
Jako na Giru Úplně po nejvyšších hřebenech a kopcích se zatím jezdit nedalo (alespoň podle toho, jak to vypadalo níž), protože tam bylo ještě hodně sněhu, ale ten zase na druhou stranu bikový zážitek skvěle ozvláštnil. Párkrát jsem se na sníh dostal i v nižších polohách a musím konstatovat, že vést kolo po sluncem zlitém sněhu (měkký firn, jet se po tom nedalo ani náhodou) uprostřed liduprázdného lesa, to je v tom nejlepším smyslu mocně surrealistický zážitek. Hodně sněhu bylo ještě i podél cest, kde byly stále dost vysoké bariéry, jak je tam v zimě nasázely sněžné pluhy. A když mezi nimi stoupáte po úplně suché silnici, připadáte si najednou, jako kdybyste jeli nějakou z květnových alpských etap na Giru d'Italia. A jste bytostně přesvědčení o tom, že zrovna dneska byste toho Contadora dokázali vyloženě zesměšnit.
Heh, tak tomu se říká náhodička. Zrovna jsem na poslední chvíli dohledával nějaké věci do dnešní lekce japonštiny a narazil jsem na stránku, na jejíž neexistenci bych byl schopný prosázet majlant. No považte, český FanClub C-ute.
Je příjemné vědět, že se v Česku nachází přinejmenším ještě jeden další pacient se stejnou diagnózou. Navíc zjevně s diagnózou ve značně pokročilejším stádiu. Letmým ranním průletem se mi nepodařilo zjitit, kdo je autorem těchto stránek, každopádně to vede velmi slušně.
Vedle standardních údajů o albech (nedávno vyšlo nové! - need like hell!!!) a singlech tu najdete i různé zajímavosti "okolo" jako například vystoupení v TV nebo fotky z japonských magazínů. A když už na uvedený odkaz alespoň ze zvědavosti kliknete, tak nezapomeňte v anketě o nejhezčí C-utie zahlasovat pro Chisato Okai, o níž se tam můžete například i dočíst, že ráda hraje Mario Kart. I když třeba takové Saki to na fotce kousek výš taky proklatě sekne.
První letošní týden na MTB se vydařil po všech stránkách. Až si říkám, že to po několika loňských deštivých mizériích snad ani není možné. Více ale každopádně až v příštích dnech v připravovaném podrobném megazápisu POUZE NA TOMTO BLOGU!
Pro dnešek se tedy pouze pochlubím hodnotou z mého cyklocomputeru. 509,44 - přesně tolik kilometrů jsem za minulý týden v Beskydech najezdil. Na kolo jsem vyjel osmkrát, což dává průměr 63,68 km na den. Jeden den byl ale pouze krátký 40km výlet k babuš a poslední den jsem se držel svého osvědčeného pravidla dát si již jen takový lehčí "výklus" plus minus do 50km.
Pravda, za den se dá najet mnohem víc než jen 60km, ale přesto to na rozjezd sezony považuji za solidní číslo, zvláště když pár slušných stoupáků jsem si už zajel. Do nejvyšších pater Beskyd jsem se ale ještě nepouštěl, anžto tam ještě pořád leží haldy sněhu.
Každopádně, jestli to takhle letos půjde dál, tak projezdím ještě aspoň dvoje pláště :-).
Odjíždím na týden provětrat horské kolo, tak aby to tu nebylo moc dlouho bez aktualizace, přihazuju ještě před odjezdem jednu chuťovku, a to z mého oblíbeného ranku, tedy ano, japonská děvčata.
Můj aktuální tip je skupina Morning Musume. Netuším, kolik holek v té kapele vlastně je, ale v případě zájmu si je na přiloženém videu můžete sami spočítat. Navíc se zde všechny způsobně představí.
Slovo "musume" znamená v japonštině "dcera", což docela evokuje naši místní variantu - kapelu Synové výčepu - ale přinejmenším co se týče "vizuálního zpracování, asi nikdo nebude namítat, že tato dvě uskupení nelze srovnávat.
Hudební vkus je již věc jiná, každopádně i holky umí předvést pořádnou "vypalovačku", i když pravda, akorát tak J-Popíkovou. Každopádně refrén "ó, ó, ó, mládí", ten je prostě k sežrání :-).
Jaro je tady naštěstí už nejen podle kalendáře, a tak je nejvyšší čas vyrazit na první pořádnou jarní cyklo túru. Já se chystám po Velikonocích na týden do Beskyd, tak doufám, že počasí ještě vydrží.
Nicméně - podezřele často se v posledních dnech množí dotazy mých známých, jaké si koupit kolo a jestli je lepší tohleto nebo támhleto. A jelikož mě už nebaví pořád dokola opakovat to samé, tak to s definitivní platností naposled v několika bodech shrnu pro všechny další případy tady.
1. Kolem supermarketu obloukem Různé giga-, ultra- a uebermarkety nabízejí docela hezká kola za velice příznivé ceny. Jejich problémem ovšem je, že jejich kvalita nabírá takřka záporných hodnot. "Celoodpružené" horské kolo za 3500 korun je prostě šmejd a úplně k ničemu. Jeden známý si koupil něco podobného a když uprostřed vyjížďky začal něco štelovat, tak jsem zjistil, že takováto kola mají dokonce kliky (to, co spojuje "talíř" s pedály) - ano - z plastu. Jakž takž slušné MTB seženete zhruba od 10 000 Kč, ale ani v této kategorii nekupujte v supermarketu. Klidně to totiž může být úplně stejný šmejd, akorát brutálně předražený.
2. Nevěřte nálepkám Pokud tedy dojdete k poznání, že je lepší nakupovat u specializovaného prodejce, stále ještě nemáte vyhráno. Stejně jako každé jiné zboží se i kola snaží zaujmout "obalem", a je proto chybou kupovat kolo jen podle toho, jak se vám líbí nebo jak vám ladí k novým trenclím. Obecně se dá říci, že se dá důvěřovat americkým značkám (GT, Trek, Specialized, Mongoose a řada dalších), ale v nižších cenových kategoriích nezřídka platí, že seženete o něco více muziky za méně peněz z produkce některého z domácích výrobců (namátkou třeba Superior, RB, nebo slovenská Dema).
3. Nešilte z karbonu V současnosti je u kol velmi polulární a nyní i vcelku dostupný karbon. Má řadu výhod, ale není univerzálně nejlepší. Když nebudete šetřit, tak za zhruba stejnou cenu seženete i vynikající hliníkový rám, který se hmotností, tuhostí i dalšímy parametry dokáže v pohodě vyrovnat rámu karbonovému za podobnou cenu (tedy v rámci karbonu spíše ta nižší třída). Takže pokud vám prodejce bude za každou cenu tlačit o něco dražší karbonové kolo, raději sáhněte po tom levnějším hliníkovém. Neplatí to ale samozřejmě v případech různých akcí nebo posezónních slev, takže to neberte úplně doslovně.
4. Skládejte Úplně nejlepším řešením pak je podle mé vlastní zkušenosti nechat si kolo postavit prakticky úplně stejným stylem jako třeba počítač. Vyberete si jednotlivé komponenty a v prodejně/servisu vám to odborně dají dohromady. Doporučuji nestavět si kolo vlastnoručně, protože jednak mají odbornou práci dělat odborníci, jednak to zvládnou s velmi vysokou pravděpodobností mnohem lépe než vy a v neposlední řadě taky platí, že pokud něco náhodou při sestavování poškodí technik, nestojí vás to ani korunu, zatímco pokud si něco roztřískáte neodborně sami, tak na reklamaci pochopitelně zapomeňte.
Nezanedbatelným kladem sestavovaného kola pak je skutečnost, že můžete na některých dílech ušetřit, a tím pádem si za to koupit jiné díly v lepší kvalitě. Ve výsledku tak bude vaše nové kolo o to víc "na míru" za prakticky stejnou cenu. Pokud budete chtít něco vyměnit u některého z hotových modelů, něco vám sice případně odečtou a něco zase přičtou, ale ve výsledku se tím stejně akorát zvýší zisk prodejce.
5. Roztočte to A na čem tedy šetřit a u čeho si naopak připlatit? Obecně zastávám názor podepřený osobní empirií, že se vyplatí investovat do věcí, které se točí. Protože pokud se na kole něco točí špatně, tak kolo zkrátka jede špatně. Pokud ale kolo jede jako po másle, pak věřte, že vám bude víceméně jedno, jesli pod sebou máte sedlo od Fi:ziku, Selle Italia nebo obyčejné noname sedlo za pár stovek. Proto si připlaťte spíše za takové "nesmysly" jako jsou střed, náboje, ložiska, ráfky nebo pláště.
Na pláště obzvláště pozor - rozhodně totiž neplatí, že pokud budete mít vzorek jako buldozer, tak že se vaše MTB stane postrachem hor. Spíše naopak, kola se budou odvalovat líně a vy se pěkně nadřete. Nepředpokládám tedy, že by někdo chtěl kolo na extrémní downhill. Osobně doporučuji univerzální či spíše i lehce do rychlosti hozené pláště - většina lidí jezdí stejně po víceméně zpevněných površích za sucha a pokud vám to někdy v nějakém prudším nezpevněném výjedu proklouzne, no bóže, tak to ten kousek vytlačíte. Při "běžné" jízdě ale rychlost svých plášťů rozhodně oceníte.
Ušetřit naopak můžete třeba na přehazovačkách. Zní to asi dost paradoxně, ale je to tak. Pro běžného cyklistu je naprosto irelevantní, jestli má na svém kole přesmykač Shimano Deore nebo XT. Při správné údržbě fungují pro takového jezdce oba systémy "stejně" - spolehlivě přehazují. A pokud někdy Deore nazafunguje tak, jak by zapracovalo XT, tak je to takovému cyklistovi opět srdečně jedno, protože je na vyjížďce a ne na závodě Trans Rockies.
Jako takový "odstrašující" případ vždy uvádím jednoho známého, který si po sezóně koupil kdesi ve slevě krásnou Meridu za 14 tisíc a navíc ještě "celou v ikstéčku". Docela podezřelá cena pak začala vycházet najevo záhy - kolo bylo vcelku těžké, přední odpružená vidlice nestála za nic a ještě mu cosi lupalo ve středu i v době, kdy už mělo být kolo řádně zajeté a všechno si už mělo sednout.
Tento článek sice přichází zhruba s týdenním zpožděním, ale minulý týden zkrátka nebyl čas. Takže alespoň teď a tak říkajíc "v průběhu".
Minulý týden začaly v Tokiu kvést sakury, což je pro Japonce velmi významné období. Pro běžného Japonce je tato událost určitě důležitější než pro běžného Čecha Velikonoce. A ačkoliv, pokud tedy vím, se nejedná o oficiální japonský svátek, v běžném provozu to tak rozhodně vypadá.
Název Hanami doslovně znamená něco na způsob "obdivování rozkvetlých sakur". Trochu tady neladí, proč se tam nikde neobjevuje "sakura", zvláště když japonsky se sakura řekne - ehm - sakura. Slovo "hana" znamená obecně "květina", ale v tomto případě vstupuje do hry fakt, že pro Japonce je zkrátka sakura Tou Onou Květinou. A co se týče toho obdivování, tak lidé skutečně vycházejí do parků a opravdu se kochají krásami rozkvetlých sakur.
A jedna historka skoro na závěr. Moje lektorka někde zahlédla, že v Tokiu už začaly kvést sakury, tak to volala své japonské známé, která o tom nevěděla, což pro ni znamenalo menší trauma. Doba květu sakur se totiž mimo jiné v japonském zpravodajství uvádí v rámci předpovědi počasí a je to pro Japonce opět MNOHEM důležitější údaj než pro našince nějaká biopředpověď, index žízně nebo co to vlastně v těch našich předpovědích hlásí za nesmysly.
V Japonsku se pak nachází i řada "sakurových spotů", které de facto plní funkci našich poutních míst. Bohužel si nepamatuji jméno ani jednoho, takže se tím pádem i dost blbě hledají fotky :-). Ale ještě na tom určitě zapracuju.
Jde většinou o chrámy stojící někde na kopci. Poutníci tam v průběhu let či snad spíše staletí osázeli celý kopec sakurami, které nyní rozkvétají postupně podle druhu a zároveň snad i podle výšky, kde rostou (zase až tak vysoké kopce to ale nebývají). Výsledkem pak je, že celý kopec kvete jakoby najednou, respektive právě podle druhu postupně, což v některých případech vytváří téměř přesné barevné pásy.
Vyzjistit nějaký ten název a odněkud vydolovat fotku si kladu jako stranický úkol. Ten popis zní strašně blbě, to se zkrátka musí vidět.
Ta moje k Japonsku tedy zcela určitě. Alespoň tedy částečně. Na Japonsku se totiž dá najít spousta skvělých věcí a jídlo je jednou z nich.
I když pravda, pokud něco zavání těmi jejich zelenými chaluhami, pak raději přestírám, že nemám hlad. Když jsme byli v Japonsku poprvé, dostali jsme jeden večer pozvánku na party Sony, která se konala v jejih tokijském "Ultra Worldwide HQ", tuším že v 21. patře, a kde jsem si ne poprvé ani ne naposledy při tamějším pobytu připadal jako idiot.
Mezi hraním her a očumováním různých technických hraček v showroomu jsme se rozhodli skočit na jedno a něco slupnout. A co jiného si dát než pravé japonské suši? Inu, už to asi neudělám. Mořská pachuť chaluh, v nichž je náplň zabalena, je totiž u zcela čerstvých kusů tak intenzivní, že se nedá srovnat s ničím, co jsem předtím vyzkoušel u nás na různých party, kde se vyskytovalo rovněž něco, co bylo vydáváno za suši, a dokonce to tak i vypadalo, ale chuťově zkrátka nebe a dudy.
Dopadl jsem tedy tak, že jsem v Japonsku pravé japonské suši značně trapně zajídal pizzou. Ale zkrátka jsem na to neměl. A od té doby volím zásadně typ sašimi, který je bez chaluh (pokud se mi tedy ty pojmy nepopletly).
Každopádně ale vše ostatní, co jsem v Japonsku jedl považuji za naprosto vynikající, přičemž rozhodně není řeč o rybě fugu v nějaké ukrutně drahé restauraci, ale o zcela obyčejném prostém jídle v pouličních kantýnách.
Popisovat chutě je z mého pohledu docela nesmysl, a tak bych spíš přidal jeden tip. Při sledování 13. komnaty Tomia Okamury jsem se rozhodl najít a prozkoumat ten jeho krámek, který se tam objevoval. A byl jsem velmi příjemně překvapen.
Krámek se nachází v Dejvicích kousek od "kulaťáku", jmenuje se příznačně Japa Shop a na první pohled vypadá jako běžná večerka, díky japonské obsluze jako večerka vietnamská. Přesnou adresu najdete na stránkách prodejny. Sortiment je ale na místní poměry naprosto luxusní.
Ceny jsou samozřejmě poměrně dost vysoké, ale rozhodně nemusíte mít strach, že by se jednalo o jakési předražené napodobeniny. Vše originál japonské zboží. No dobře, švestkové víno, které jsem si tam onehdy koupil, bylo sice plněno do flašek v Americe, ale původem bylo z Japonska.
Těžko říci, co konkrétně doporučit, koupit si tam můžete za 2500 Kč i obrovského mraženého kraba, ale já osobně si tam čas od času zajedu pro pár věcí, které si běžně kupuji v Japonsku, tedy například půllitrový čaj v plastové lahvi, který se v JP prodává na každém rohu v automatu, případně pytlík čaje sypaného. A zatím nikdy jsem odtamtud neodešel bez alespoň jednoho kusu piva Asahi ve stříbrné plechovce (podle mě nejlepší japonské pivo). 77 kaček sice není málo, ale určitě aspoň jeden kousek zkuste (update 19.3. 2009: tak dneska jsem tam zrovna byl a stříbrné Asahi měli za pade). Osobně jsem byl napoprvé ještě v letadle do JP v podstatě až šokován, že chutná v podstatě jako pivo české.
Hodně věrohodnou chuť mají i udon (japonské nudle/polévka) a ramen (čínské nudle/polévka, jsou tam jisté rozdíly, ale v základu je to to samé) a rozhodně při nákupu nevynechejte nějakou verzi instantní polévky miso. Sice je to pouze prášek/pasta, která se zalije horkou vodou, ale chuť je prakticky úplně stejná jako v japonském bufetu. Dokonce v tom bývají i nějaké ty chaluhy (v pohodě stravitelná verze), kousky tofu, případně i nějaká ta zelenina.
A pokud jste v kuchyni zdatnější než já (tedy umíte uvařit i něco jiného než párky a čaj), tak vyzkoušejte všmožné závitky k osmažení, japonskou rýži, speciálně nakrájené tenké plátky masa, zázvor asi na sedm způsobů nebo jiná japonská koření či omáčky. A chybět samozřejmě nemůže ani sake.
A kdyby vám to bylo pořád málo, stavte se ještě v komixové sekci a půjčte si něco na čtení. A nebo na koukání, protože je zde možné půjčit si i japonské filmy na DVD. A nebo si kupte něco na sebe, i když zdejší sekce s oděvy je spíše jen jakýmsi showroomem než regulérní konfekcí, nemluvě opět o poměrně vysokých cenách. Ale třeba vám něco padne do oka.
Takže zkrátka a dobře, Japa Shop za návštěvu rozhodně stojí, přestože každodenní nákupy tam asi vzhledem k cenám dělat nebudete.
A poznámka na závěr: Ty "amarouny" na obrázcích nahoře, to je další typ instantní polévky. Má to rozměry zhruba 5x5x4 cm a všechno se to nasype do misky, přičemž do onoho "polštářku" se udělá díra, do které se nalije horká voda. Jelikož jsem ji dostal zrovna dnes od lektorky japonštiny (ještě jednou díky, Kateřino, udělala jste mi opravdu radost), takže odtud zatím z doslechu: má to chvíli "reagovat" a z polštářku začnou vyplavávat všemožné zajímavosti. Více v mé podrobné megarecenzi již brzy na mém blogu. Až to tedy o víkendu prozkoumám :-).
V nedávném příspěvku jsem tady dával odkaz na můj článek o Japonsku na idnesáckém Cestování. V něm se mimo jiné nachází i boxík, v němž je popsána přímá zkušenost s japonským přístupem k humoru. A jelikož včera nastal typický pátek, kdy není v práci co dělat (no dobře, hlavně se teda nechtělo), tak jsme sjížděli všemožné japonské show.
Na YouTube se jich dají najít neskutečné hromady, takže si tady nedělám nárok na nějaký reprezentativní výběr, ale jako obrázek o tom, čím se Japonci rádi baví, to poslouží bezpochyby velmi dobře.
Zajímavé ale je, že ačkoliv je japonský humor od toho našeho značně odlišný, tak já osobně se při těchto videích bavím velice dobře. Zjevně platí po celém světě, že největší legrace je, když někdo upadne. Naproti tomu, s Cimrmany bychom v JP asi příliš dojem neudělali.
Nuže, nezbývá již nic jiného, než popřát příjemný kulturní zážitek.
Tak do této show by mě nedostali ani párem volů:
A pokračování:
Na západě asi nejznámější japonskou show je Silent Library. Ten černoch je v JP velmi populární holandský zápasník K1 Ernesto Hoost, zvaný Mr. Perfect.
A další zápasník K1. Tentokráte Korejec Hong Man Choi. Poznáte ho podle toho, že je asi o pět hlav vyšší než kdokoliv jiný v tomto videu.
A sem by mě nedostali už vůbec:
Zato sem bych sem přihlásil bez váhání, zcela dobrovolně a klidně bych byl schopen i nějakého toho menšího úplatečku, abych se v pořadníku posunul co nejvýš. Tu druhou část bych nějak přetrpěl, ale ta první - no nekupte to!!! :-)
Díky nedávné dovolené jsem mohl prakticky jedním dechem přečíst nejnovější dílo od Haruki Murakamiho, respektive knihu, která zde v češtině vyšla nejčerstvěji. A bylo to opravdu vynikající čtení, o čemž svědčí ono "jedním dechem", přestože má knížka dobrých 500 stránek. Vlastně to byla první knížka, u které jsem si přál, aby měla ještě alespoň o stovku stránek víc. A nebo radši o dvě stovky.
Pokud přijmememe, že Murakamiho Norské dřevo a Na jih od hranic, na západ od slunce lze považovat za de facto "stejné" knihy, pak Konec světa & Hard-boiled Wonderland se má ve stejném vztahu ke Kafkovi na pobřeží.
I zde se totiž setkáváme se dvěma zdánlivě naprosto nesouvisejícími příběhy, které se střídají ob jednu kapitolu. I zde se vše odehrává v prakticky zcela normálním světě, jenž se od toho našeho liší pouze několika málo detaily jako například déšť ryb či pijavic (Kafka) nebo existencí války o data, kde proti sobě stojí tzv. kalkulátoři a kódmani.
Nedávno jsem zašel na přednášku Tomáše Jurkoviče, českého překladatele Murakamiho knih, a ten zmínil kousek z předmluvy/doslovu slovenského vydání jedné z Murakamiho knížek. Znělo to zhruba v tomto smyslu: "Murakami nás uvádí mezi běžné věci, které jsou nám běžně známé, ale ony nejsou."
Svým způsobem se jedná o patrně nejvýstižnejší možnou charakteristiku Murakamiho díla jednou větou. Opravdu, člověk se zde ocitá na zcela obyčejných místech, ale přesto cítí, že tady "něco nehraje". V Kafkovi a Konci světa je takovým svým způsobem až mýtickým místem knihovna. A proč zrovna knihovna? "To vlastně nikdo zas až tak moc neví," zakončil odpověď na mou přímou otázku Tomáš Jurkovič.
Harukiho knihy u nás vycházejí, co se týče dat jejich vzniku, tak nějak na přeskáčku. Ale to je jedině dobře. Protože Konec světa není úplně jednoduché čtení, aniž by se zde tedy vyskytovaly jakékoliv složité konstrukce či jazykové exhibice. Přesto si ale myslím, že kdyby s Murakamiho tvorbou někdo začal právě tímto dílkem, asi by jejímu kouzlu jen tak nepropadl.
Takže ačkoliv Konec světa & Hard-boiled Wonderland bez diskusí těžce doporučuji, zároveň přidávám radu pro čtenáře Murakamim nedotčené: nejprve si od něj přečtěte něco jiného, typicky Norské dřevo nebo Na jih od hranic, na západ od slunce. Ideálně pak všechno, co zde vyšlo před Koncem světa :-).
Je to vcelku spletitá story. Původně jsem chtěl článek o vlastním pobytu v Tokiu zveřejnit zde, ale při jeho psaní jsem si vzpomněl, že kolegyni z Cestování dlužím článek o jedné beskydské cyklotrase - celý týden tehdy zodpovědně pršelo. A tak jsem jí jako náhradu nabídl právě onen článek o Tokiu.
Asi nemá cenu ho publikovat celý znovu zde, nehledě na to, že bych rozhodně neměl morální sílu dávat sem takové množství fotek jako zmíněná kolegyně, a tak pokud vás mimo jiné zajímá, jak být v Japonsku za idiota, klikněte sem.
Na železnici, dějou se věci. Zejména tedy v poslední době na Ostravsku, ale nejsem si jist, zda to má co do činění se švarností mládenců u dráhy zaměstnaných.
1. Přímo v Ostravě se srazily dvě tramvaje.
2. Ve Studénce spadl na vlak most.
3. U Ostravy se srazily dva kodrcáky.
Ve druhém případě se dá s trochou jistého cynismu inklinujícícho k tomu být nazývá pohledem bez emocí říci, že holt blbej den. Událost jistě značně tragická, ale zkrátka stane se.
To samé se dá říci vlastně i o případu č.1 s tím, že ten se skoro na beton už opakovat nebude. Bohužel se to ale nedá říci o případu posledním, aktuálním, i dnes stále ještě vlastně čerstvém.
Jelikož se to stalo na trati, na níž leží i FM, tak si dovolím tvrdit, že ji znám dost důvěrně. A proto se i divím, že se tam něco takového stalo až teď, respektive že se to tam nestává každou chvíli, aniž bych to nedej bůh chtěl jakkoliv přivolávat.
Trať mezi Ostravou a Valmezem je totiž v naprosto zoufalém stavu. Každou chvíli tak je v nějakém úseku výluka, protože se narychlo něco spíše lepí než opravuje, vlak bez zpoždění aspoň dvou minut běžného domorodce ve výsledku vlastně i nasere, protože tím pádem takový vlak domorodci ujede.
Jednou mi tak výpravčí nechal v Ostravě Kunčicích před nosem ujet přípojný vlak do FM. Když jsem vystoupil z rychlíku z Prahy, na vedlejším nástupišti Frýdecká Střela poslušně stála, když jsem ale na vedlejší perón došel nadchodem, viděl jsem jen vzdalující se koncová světla posledního vagónu. Další vlak jel až za hodinu, a tak jsem strávil skoro hodinu a půl (měl pochopitelně zpoždění) v naprosto prázdné promrzlé nádražní hale, kde není ani nádražní knajpa. Kunčice jsou totiž pouze přestupním uzlem a v nejbližším okolí jsou zhruba dva rodinné domky.
Když už teda další vlak příjel, přihrnul se hned průvodčí a chtěl jízdenky. Nasrán předchozími událostmi jsem zadeklamoval, že takové služby ať si strčí do řiti a že je vrchol drzosti po mě chtít ještě jízdenku. Vím, že to nebyla chyba průvodčího, ale byl jsem nasrán. Bodrý vystresovaný drážník pak na mě začal vřískat, že zrovna jedeme po druhé nejvytíženější jednokolejné trati v republice, a že tím pádem zpoždění bývají. Myslel jsem si o tom svoje a vlastně jsem si na to vzpomněl až po aktuálním incidentu.
Přinejmenším mezi Ostravou a FM, respektive Ostravou a Frenštátem je trať opravdu hodně vytížená. Vlaky jezdí docela často a přepravují vcelku dost lidí nejen ráno a odpoledne do práce a z práce či školy, ale prakticky přes celý den. A ona je to JEDNOKOLEJKA. Z čehož tedy mimo jiné plyne, že pokud se stane prakticky cokoliv, stává se trať zcela neprůjezdnou.
A vůbec teď nejde ani o ta zpoždění ani o to, že se tu zrovna dva kodrcáky srazily (i když ti zranění to samozřejmě budou vidět jinak). Jde totiž o to, že opravdu dost frekventovaná trať funguje v podstatě na bázi kyvadlové dopravy, takže třeba jako lanovka na Petřín. Je rozdělena na kratší úseky, na nichž se "někde uprostřed" musejí vlaky vždycky někde ve stanici počkat a překřižovat se.
Proto je svým způsobem dobře, že se stalo, co se stalo. Snad se konečně začne uvažovat o nějaké pořádné modernizaci tratě, (ne)dej bože o tom, že by se postavila druhá kolej. Ovšem kdyby slavnostní základní pražec položili hned zitra ráno, tak než se to postaví a zprovozní, tipoval bych to na nějakých deset let. Což je furt dost času na to, aby se tam posráželo ještě dost a dost vlaků.
Nejen v Japonsku, ale vlastně v celé východní Asii (tedy i v Koreji a Číně) se v průběhu dějin různá náboženství a filozofické názory všemožně střídaly, splývaly, vznikaly, zanikaly a kdoví, co všechno ještě. Každou chvíli nějaký panovník něco povolil, něco jiného zakázal, případně něco prohlásil za státní náboženství.
Konkrétně v Japonsku mají dodnes šintó, pak jim tam někdo dovezl učení Konfucia a pak dorazil i buddhismus. Postupem času začali ale své "věrozvěsty" do této části světa posílat i křesťané, kteří tam mimochodem dělali asi největší peklo.
Zatímco ostatní světonázory spolu existovaly tak nějak v klidu a míru, když například jedni přijali "světce" druhých do svého systému, aby nevznikaly zbytečné třenice, tak křesťani se po čase stali natolik nekompromisními (například zakazovali konat tradiční čínské obřady za zemřelé předky), že to po jistém sledu událostí nakonec nejen v Číně skončilo masivním vyvražďováním nejen čínských křesťanů.
Zkrátka a dobře, zas až tak moc dobrého křesťanství do této oblasti nepřineslo. "Smiřování náboženství" pak nastalo prakticky až na přelomu 19. a 20. století, ale samozřejmě k tomu nedošlo ze dne na den. Počty křesťanů jsou ovšem dnes v Japonsku a Číně někde na úrovni jednoho procenta obyvatel, v Koreji jsou ale křesťanské církve velmi silné, pokud se nepletu, tak by korejští křesťané dnes měli tvořit něco kolem třetiny obyvatelstva.
Poslední výrazný pokus o import křesťanství do Japonska provedl po druhé světové válce generál Douglas MacArthur, jenž byl přesvědčen, že právě křesťanství pomůže rozvoji demokracie v Japonsku, a proto nechal do země dovézt 10 milionů Biblí. Z hlediska vyznání to s Japonci pochopitelně ani nehnulo, ale přesto ony Bible zase až tak vniveč nepřišly. Jelikož byly tištěny na tenkém papíře, tak je Japonci často používali místo papíru na balení cigaret, který byl v té době nedostatkovým zbožím. Sami Japonci takovému kouření pak říkali "holy smoke".
Zdroj: Janoš, J.,Japonsko a Korea: dramatické sousedství, Academia 2008
Asi to zná každý - občas člověk v práci vymýšlí všechno možné, jen aby nemusel pracovat, a to i s vědomím, že nakonec to stejně bude dohánět jako pitomec. Inu, u nás v práci taková chvíle nastala zrovna dnes. Nostalgické vzpomínky na Japonsko, pravda, na náladě příliš nepřidaly, a tak jsme se jali obveselit se nějakými rozkošnými klípky japonských girlbandů. A zjistili jsme, že trio Buono! ve skutečnosti představuje dost slušnou konkurenci pro naše favoritky ze C-ute.
Kdo říká, že nejsou roztomilé, ten lže, jako když tiskne.
Tady už to jsou (skoro, místy, možná i) velké holky.
BONUS!!! Double crossover! Jedna z členek Buono! působí i v C-ute (Airi Suzuki), ale v tomto klipu, jsou k vidění i další dvě C-ute děvčata. Jsou to takové ty dvě studentky, co sedí jakoby "bokem" a které na spící chuděrku taktéž házejí papíry. Konkrétně se jedná o Chisato Okai (ta menší s kratšími vlasy) a Maimi Yajima (ta větší s dlouhými vlasy).
Cyklus České Televize „13. komnata“ jde totálně mimo mě. Mám pořád nějak zažito, že se tam s dotyčnou osobou akorát producíruje nějaká slepice, která klade „zasvěcené“ dotazy, aby pak na konci neméně „zasvěceně“ rozlouskla, co že se vlastně skrývá v oné 13. komnatě. Když jsem ale zaznamenal, že se chystá díl s Tomiem Okamurou, nenechal jsem si ho ujít. Vysílal se zrovna včera večer.
Do té doby jsem Tomia znal víceméně akorát „podle xichtu“ a nijak jsem nevěděl, a ani po tom nepátral, co vlastně dělá. To teď sice už vím, ale z mého pohledu se tam objevovaly mnohem zajímavější věci.
Pravda, původní myšlenka tohoto dílu, tedy „cizincem v Japonsku i Česku“, se mi tam zdála poněkud hrubě rozmělněná, přeci jen bych si o tom rád poslechl mnohem více, ale i tak bylo podle mě na co koukat.
Ambiciózní byznysmeny může zaujmout reálná realizace japonsko-českého amerického snu, citlivější povahy si mohou pobrečet nad tím, kterak Tomio s bratrem museli nějakou dobu žít v dětském domově. Mě osobně ale pochopitelně nejvíc zajímaly střípky japonských reálií.
Například když Tomio předváděl, jak japonští prodejci musí povinně hulákat, aby přilákali zákazníky. U toho jsem si uvědomil, že je to, přinejmenším tedy v Tokiu, podle toho, co jsem měl možnost zažít, skutečně naprosto běžná věc, a tak na různých tržnicích hulákají prodavači jeden přes druhého. Přesto mi to ale nevadilo, protože, jak jsem si právě uvědomil, chtějí kupující pouze nalákat a nikoliv jim za každou něco vnutit, tak jako například nagelovaní blbečci v levných oblecích v pražských ulicích, kteří za vámi běží i dvacet metrů aby vám vnutili ten „nejvýhodnější“ telefonní tarif, a když je pošlete do háje, tak na vás ještě něco drze na půl huby štěkají.
Na začátku pořadu je taky krátký záběr na malé Japončíky, jak si užívají jízdu nepilotovanou nadzemkou v tokijské čtvrti Nippori. Nutno uznat, že když jsme jí jeli letos s Ondrou, byli jsme z toho vykulení zhruba stejně, jako uvedení prckové.
Zkrátka a dobře, fakt docela zajímavý díl. Už jenom proto, že moderátorská slepice na konci nic „nerozlouskávala“. Ostatně mrkněte sami.
Včera jsem jednomu známému vyprávěl moji anabázi s platebními kartami a při té příležitosti jsem si uvědomil, že ona historka měla ve skutečnosti ještě i dost dramatické pokračování.
Když jsem totiž přišel na pražskou pobočku a vyseděl si frontu čítající dvacet pořadových čísel z registru, vyšlo najevo, že svoje karty asi ještě jen tak neuvidím. Byznys holčička, která se mě ujala na bezhotovostní přepážce, totiž na dlouhou dobu odběhla někam dozadu, aby se za drahnou chvíli vrátila s třetí z mých karet, která mi mezitím taky propadla, ale v celé kauze o ní nepadlo ani jediné slovo.
Tvrdila mi, že žádná jiná tam pro mě není, a když jsem jí poněkud důrazněji vysvětlil, že buď to není možné nebo ať mi řekne, kdo tady zase něco pohnojil, tak mi takovým tím typicky posraným asertivním tónem začala naznačovat, ať si na ni neotevírám hubu.
Z nějakého důvodu mi to ale v tu chvíli sepnulo dříve než obvykle, a tak jsem ji zasypal posloupností událostí celé té kauzy v souvislostech, z nichž jasně vyplývalo, že buď tam ty karty někde jsou, nebo je asi někdo sežral.
Znechuceně je šla ještě jednou hledat, aby se po chvíli vítězoslavně vrátila i s nimi. Strašně se omlouvala, ale rozhodně to nebyla její chyba. Napoprvé tam fakt nikde nebyly. Někdo je tam totiž musel dát během té chvilky, co mě asertivně posílala do řiti.
A pak mi zapomněla vrátit občanku, pro kterou jsem se musel vracet. Naštěstí jsem to víceméně náhodou zjistil asi sto metrů od banky.
Ovšem jak se říká: konec dobrý, všecko dobré. A proto hurá, sláva. Vzhůru na těžební jámy! Nechť žije Bílá Paní, záruka spolupráce mezi národy!
Stejně jako u řady, respektive většiny ostatních sportů, se nepovažuji za kdovíjakého znalce tenisu. Každoroční čtyři Grand Slamy mě ale dokáží udržet u televize dlouhé hodiny a to překvapivě i v prvních kolech, kdy proti sobě hrají nějací dva béčkaři.
Mimo jiné i díky tomu jsem si oblíbil Rogera Federera – s raketou to na první pohled umí docela dobře a navíc budí dojem opravdového gentlemana, jednoho z takových, jací se na kurtech objevovali kdysi v dávných letech, když byl tenis ještě (téměř) v plenkách. Ostatně jak jinak nazvat hráče, který na finále Wimbledonu napochoduje ve vlněné vestě?
O to více ovšem tím pádem nenávidím Rafaela Nadala, který je jako jediný schopný Rogera stabilně porážet. Chápu, že pro světové dění je tato informace zcela bezcenná, ale po letošním Australian Open, to zkrátka muselo ven. Navíc mě začíná jímat jisté podezření, že překonání nebo aspoň vyrovnání Samprasova rekordu v počtu grandslamových titulů se v podání Rogera jen tak nedočkáme.
Na antuce na French Open si to Nadal asi vzít nenechá, loňský Wimbledon dokázal španělský kulhavec taky vyhrát, takže tady se i letos může stát kdeco, a tak reálný předpoklad na další titul má Roger zase až ke konci sezóny na US Open. Kéž by ale zaruloval třeba už v té Francii.
A nejhorší na tom je, že přinejmenším co se různých oficiálních prohlášení týče, se Nadal neprojevuje jako imbecilní floutek, tudíž mu tímto směrem ani nemůžu nadávat. To je situace.
Haruki Murakamiho jsem objevil relativně nedávno. Odhadem před rokem jsem jel na týden na dovolenou a před odjezdem jsem zabrousil do knihkupectví, že si na cestu koupím něco ke čtení. Nevím proč, protože posledních zhruba deset let čtu bohužel velice zřídka.
Stejně tak nevím proč jsem si v tu chvíli vzpomněl, že jsem před pár lety v metru viděl reklamu na knihu Afterdark od nějakého tehdy mi zcela neznámého Japonce. Shodou okolností ji tam měli (kéž by se mi takové náhodičky sešly třeba při sázení Sportky), a tak již v tuto chvíli pomalu začalo vznikat další z mých mnoha fandovství.
Přestože totiž nyní s odstupem považuji Afterdark za nejslabší Harukiho dílko, které vyšlo v češtině (respektive mám za to, že jsem zatím četl všechno, co v češtině vyšlo), jedná se o dost zajímavou věc, která mě dokázala motivovat ke shánění dalších jeho knih.
Pokud vím, tak vedle Afterdarku zde vyšlo, alespoň tedy v poslední době v rámci edice Světová knihovna u nakladatelství Odeon, ještě „Norské dřevo“, „Na jih od hranic, na západ os slunce“ a „Kafka na pobřeží“. Nejnověji se pak na českých knihkupeckých pultech objevila i jeho nejznámější kniha „Konec světa & Hard-boiled Wonderland“. Vzhledem k tomu, že mi tu leží na hromadě pár jiných svazků „ve frontě“, tak na ni asi jen tak nedojde, ale ž k tomu dojde, hodím sem „zasvěcenou recenzi“.
Afterdark je v kontextu Murakamiho tvorby nejnovější a od předchozích děl se poněkud liší. V ostatních knihách ale lze nalézt dost společných znaků. Vždy se tu objevuje něco tajemného, mimo jiné vždy i nějaká tajemná žena a vždy to zjednodušeně řečeno vlastně nijak nedopadne. V tomto jde nejdál Kafka na pobřeží, kde je tolik tajemností, že pokud by to člověk nečetl, tak by z popisu absolutně nemohl uvěřit, že je to fakt moc fajn knížka.
Jelikož nejsem žádným literárním teoretikem, tak teď možná střílím úplně mimo, ale pokud bych měl Harukiho knížky nějak „žánrově“ zařadit, tak se mi vždy jako první vybaví něco jako „moderní verze magického realismu“. Prakticky vše se totiž odehrává v normálním běžném světě, ale přesto se tam dějí nanejvýš podivné věci, které tam (v tom daném příběhu) ale z nějakého důvodu vlastně ani nepůsobí nějak podivně.
Možná za to může naprosto nekomplikovaný jazyk, kterým jsou knihy napsány. Jednoduchostí se ovšem pochopitelně nemyslí věty jednoduché, holé, ale v prvé řadě zcela civilní jazyk a absence o jakékoliv jazykové exhibice. Ať už na tom má větší zásluhu sám Murakami nebo český překladatel, je to v zásadě úplně jedno.
Jediná věc, která mi na Murakamiho knihách přijde lehce nepatřičná, jsou explicitní popisy sexuálních scén. Tedy, Panence Marii jsem kropničku rozhodně nevypil a po ženských koukám taky v jiných končinách než mezi těmi, které dokáží mezi koleny udržet Rohypnol po neomezenou dobu, ale tak nějak se mi zdá, že celkově je v současnosti ve filmech, knihách, ale i všemožných sdělovacích médiích tak nějak nepřirozeně a násilně „přesexováno“.
Na druhou stranu to ale u Harukiho chápu. Japonská literatura se přeci jen vyvíjela trochu jinudy než ta naše evropská, a když vyšla jeho první knížka, tak byla považována za revoluční a holt k tomu asi patří i obecně otevřenější přístup ke všemu.
A na závěr ještě zmínka o jiném Murakamim. Jmenuje se Rjú a s Harukim není nijak spřízněn. Patří ale do skupiny nových moderních japonských autorů, kteří přišli po Harukim. Pokud vím, tak u nás od Rjúa vyšla pouze knížka „V polévce miso“, z níž jsem nabyl dojmu, že je Rjú oproti Harukimu o dost prvoplánovitější a svým způsobem jakoby jednodušší nebo jak to nazvat.
Dost hrubým srovnáním by se dalo asi říci, že Haruki je jakoby ekvivalentem bohémského Henry Millera, zatímco Rjú odpovídá spíše buranovi Charlesi Bukowskimu.
Tokijská čtvrť Asakusa sice podle plánu metra leží už docela na okraji, ale přesto do ní každý sen míří množství turistů. Zároveň je to jedno z mála míst v Tokiu, kde se můžete setkat s větší koncentrací turistů (bělochů a černochů, Číňana v Japonsku poznáte na pohled asi jen stěží).
Důvodem je velký chrám Sensódži, podle toho, že se to tam v okolí jen hemží „háknkrajcama“, tak zjevně buddhistický. Jeho velikost a pravděpodobně i význam jasně naznačuje i velikost červených „lampiónů“ ve vstupních branách, takže to nějaká lokální kaplička asi fakt nebude.
Z mého přízemního nekulturního pohledu je ale zajímavé i to, že na jedné straně je hned za bránou naprosto typická tokijská rušná ulice a na straně druhé neméně rušná tržnice. Za normálních okolností silně zvažuji jakoukoliv návštěvu jakéhokoliv obchodu, byť by to mělo znamenat zůstat až do rána hlady, ale v Japonsku je to něco úplně jiného. Tam naopak prolézám kdejaký krámek s jejich místními cetkami, k čemuž je Asakusa naprosto ideální.
Sortiment je sice značně zaměřen právě na turisty, ale věřte, že s prázdnou rukou odtamtud neodejdete. Co třeba ubrus s plánem tokijského metra? Nebo bohatě zdobené jídelní nebo šátky nebo trička nebo ... prostě člověk by se tady ucetkoval. A chybět pochopitelně nemohou ani tuny přívěšků.
A pokud vás přece jen nic neosloví, tak zkuste aspoň čerstvě připravené chaluhové sušenky. Aspoň zjistíte, jak vypadá to, co si už nikdy nemáte dávat :-).
Ač čistokrevná naplavenina, pořídil jsem si koncem roku stejně jako stotisíce Pražanů novou opencard. Kdesi jsem zjistil, že to bude něco „multifunkčního“, ovšem jediná moje motivace byla skutečnost, že se přestaly prodávat klasické papírové kupony na MHD platné celý jeden rok.
Víceméně náhodou se mi dnes dostaly znovu do ruky papíry, které přišly i s kartičkou a jakýmsi neznámým řízením osudu jsem se do nich začetl. No, začetl – je to jeden papír, který odkazuje na „přiložené materiály“ (žádné další jsem v obálce nenašel) a jeden kupon nadepsaný jako „náhradní jízdní doklad“.
Na něm se pak dále píše, že lze použít v případě nefunkčnosti čipu na kartě a platí 24 hodin od označení. To je milé.
S čím ale budu jezdit další den? Moje karta s celoročním jízdným bude pořád nefunkční, náhradní kupon propadlý. To mi teda někde na počkání vydají novou kartu? Nebo spíš teda nějaký jiný papír, který budu používat, dokud mi novou kartu neudělají? A to mám opravdu v tu ránu všeho nechat, odejít z práce a jít obíhat přepážky dopravního podniku, abych měl co ukazovat revizorům, protože moje celoroční jízdné je ne mojí vinou nefunkční?
A nebo je chyba někde na mém přijímači? Webový odkaz uvedený na papíře přiloženém ke kartě pochopitelně odmítám zkoumat.
Kdysi jsem na lyžích zkoušel skočit stoosmdesátku. Nijak mi v tu chvíli nevadilo, že lyže jsou vepředu zahnuté proto, aby jely a nezasekávaly se o sníh. A vlastně ani tuto skutečnost nebylo potřeba brát v potaz, protože jsem nedotočil ani devadesátku a rozmlátil se tak, že jsem hodinu sbíral svoje věci po svahu, hlava se mi točila ještě druhý den a sněhem jsem byl vycpaný tak kvalitně, že od té doby nejím zmrzlinu.
Jak vidno nejen z názvu této rubriky, nejsem zrovna prototyp zdravě žijícího aktivního sportovce a pokud by mě někdo označil za atleta, bral bych to jako pokus o výsměšnou urážku. Zato z gauče toho mám, myslím, nasportováno docela dost, protože jsem v televizi schopen sledovat víceméně jakoukoliv sportovní disciplínu. V době psaní tohoto článku bokem sleduji mistrovství Evropy v krasobruslení, tahání se o jistoty s posledními několika koulemi na snookerovém stole považuji za maximálně napínavé a když se povede zápas v šipkách, je to z mého pohledu dost slušná jízda.
Jinými slovy, myslím si, že za ty roky gaučového sportování už docela dokážu rozeznat, kdo hraje, skáče, střílí, jede, běží, plave či vyvíjí jakoukoliv jinou soutěžní aktivitu dobře nebo špatně. Přinejmenším tedy rámcově. Nejde mi ale moc do hlavy, co lidi vidí na tzv. extrémních sportech. Tam totiž podle mě až na pár čestných výjimek nepředvádí nikdo nic. Minulý víkend jsem totiž viděl nějakou soutěž z Ameriky, kde se soutěžilo v jízdě na half-pipe, nejprve na lyžích, potom i na prkně. Vzhledem k tomu, že se tam coby závodník objevil i Shaun White a mezi holkami taky nějaká americká olympijská medailistka, pak předpokládám, že se nejednalo o nějaký okresní přebor. Přesto ale nebylo na co koukat. A to tak, že vůbec.
Jak jsem naznačil už v úvodu, já bych pochopitelně nedokázal ani jeden skok, abych se vzápětí na dně rampy neroztřískal, ale sedmsetdvacítku s grabem opravdu nepovažuji za něco světoborného. I v těchto disciplínách samozřejmě existují jedinci, kteří dokáží více než ostatní, ale přesto mám takový pocit, že zrovna zmíněná soutěž v rampě byla spíš přehlídkou toho, kdo jak svědomitě splnil domácí úkol.
Asi ňákej slušnej oddíl
Nebylo možné zbavit se pocitu, že všechno, co tam bylo k vidění, je zkrátka otázkou tréninku, respektive rutiny a troufám si tvrdit, že předváděné triky by dokázal nakonec nadřít každý, kdo je sportovně a pohybově lehce nadprůměrně nadaný. Tyhle závody tak ve výsledku byly tak neskutečnou přehlídkou průměrné ubohosti, že se od nich nešlo odtrhnout – člověk zkrátka tak nějak pořád žil v naději, že někdo další předvede něco fakt parádního, ale kromě toho, že zmíněná olympionička lítala nad rampou asi o dva kilometry výš než ostatní soutěžící slepice, nepřišlo lautr nic. A nepředvedl se ani Shaun, kterému to bylo zjevně jedno – hlavně že je pohodička.
Což mi připomíná – proč všichni tihle prknaři a jim podobní šašci po každém závodě matlají něco ve stylu „Jo, fakt hodně dobrá atmoška, všichni sme si skvěle zajezdili a byla tu skvělá parta“? Tak hergot, buď to je profesionální sport a o ty výsledky prostě JDE a nebo je to pohodičková selanka, ke které snad ale není potřeba aby kolem rampy visely dvouhektarové reklamy velkých světových firem. Větších pozérů by člověk asi tak úplně jednoduše nenašel.
Samostatnou kapitolou jsou pak fanoušci sledující nějaké takové klání přímo na místě. Občas si dokonce říkám, jestli to není snad jen banda brigádníků najatá jednorázově jako kompars. Nedokážu si totiž vysvětlit, proč polovina přihlížejících kdykoliv, kdy se nějaký závodník odlepí více než 20cm od země, huláká fistulí „whoooooooooooo“ a druhá půlka pak chlapácké „yeeeeeeeeaaaaaaaa“. Ti, kteří mají to štěstí, že kolem nich zrovna projede kamera, pak jeden přes druhého ukazují mocné paroháče různého stupně natočení a intenzity mávání. Ale třeba je chyba pouze na mém přijímači.
Whooooooo
Takže mi z toho vychází, že pokud chce člověk vidět nějaké opravdu výborné výkony v nějakém z těchto „extrémních“ sportů, musí vědět, kdo opravdu umí. I když, Běžnému Frantovi Divákovi zjevně stačí kdeco. Vzhledem k tomu, že „hry“ v drtivé většině stojí za prd, mi tak vychází, že generální sponzoři těchto akcí musí divákům asi rozdávat nějaký „chléb“.
Sám za sebe tak momentálně mohu uvést pouze tři momenty, které stojí v tomto ranku za to. Možná bych po delší úvaze přišel i na další, ale je už večer, jistě chápete.
Ikona skateboardingu Tonda Hawk už je sice „v důchodu“, ale co jsem měl možnost vidět, tak i na sklonku své kariéry zcela neohroženě svému sportu kraloval a jeho soupeři budou na staré roky jistě s pýchou vzpomínat na to, že jezdili ve stejné éře jako Tonda-průkopník. Ze v současnosti aktivních sportovců si vybavuji dva japonské bráchy (jména nevydoluju), kteří jezdí v rampě na inlinech, a pokud jsem to pochopil správně, tak v závodech, kde se objeví, jde pouze o to, jestli vyhraje tenhle nebo ten druhý. Asi před půl rokem jsem po delší době viděl nějaké jejich aktuální jízdy a je zjevné, že předvádějí triky, které ostatní ještě nestačili ani odkoukat, natož pak natrénovat. Dva opravdoví kamikaze.
A nakonec jedna snowboardová akce, kterou v kontrastu se vším výše napsaným považuji za skutečnou lahůdku. Terje Haakonsen je Nor a bývalý aktivní prknař, který si každý rok pozve vybrané jezdce do Norska na Arctic Challenge. Postaví se tam ukrutně vysoká rampa (tuším, že nějakých devět metrů), nad kterou se lítá hrubě vysoko (tuším, že až někam k deseti metrům). Z toho mrazí v zádech, i když na to koukáte jenom v televizi. A vzhledem k tomu, že si tam jezdce zve Terje sám (nebo aspoň původně zval, v posledních letech je AC myslím už součástí nějaké série), tak i věřím tomu, že si tam opravdu užijí fajn pohodičku a skvěle si zajezdí. Už jenom proto, že ještě užší výběr z tohoto výběru pak jede ještě na pár dní do Terjeho srubu kdesi v divočině, kde jezdí ve volné přírodě.
To je zas jednou neděle. Na Eurosportu dávají jezdectví, na Motors TV nějaký driftovací nesmysl na ledu, takže výsledkem je projíždění kanálů tam a zpátky. A chytám i Novu.
Příspěvky
