Láska prochází žaludkem

Ta moje k Japonsku tedy zcela určitě. Alespoň tedy částečně. Na Japonsku se totiž dá najít spousta skvělých věcí a jídlo je jednou z nich.

I když pravda, pokud něco zavání těmi jejich zelenými chaluhami, pak raději přestírám, že nemám hlad. Když jsme byli v Japonsku poprvé, dostali jsme jeden večer pozvánku na party Sony, která se konala v jejih tokijském "Ultra Worldwide HQ", tuším že v 21. patře, a kde jsem si ne poprvé ani ne naposledy při tamějším pobytu připadal jako idiot.

Mezi hraním her a očumováním různých technických hraček v showroomu jsme se rozhodli skočit na jedno a něco slupnout. A co jiného si dát než pravé japonské suši? Inu, už to asi neudělám. Mořská pachuť chaluh, v nichž je náplň zabalena, je totiž u zcela čerstvých kusů tak intenzivní, že se nedá srovnat s ničím, co jsem předtím vyzkoušel u nás na různých party, kde se vyskytovalo rovněž něco, co bylo vydáváno za suši, a dokonce to tak i vypadalo, ale chuťově zkrátka nebe a dudy.

Dopadl jsem tedy tak, že jsem v Japonsku pravé japonské suši značně trapně zajídal pizzou. Ale zkrátka jsem na to neměl. A od té doby volím zásadně typ sašimi, který je bez chaluh (pokud se mi tedy ty pojmy nepopletly).

Každopádně ale vše ostatní, co jsem v Japonsku jedl považuji za naprosto vynikající, přičemž rozhodně není řeč o rybě fugu v nějaké ukrutně drahé restauraci, ale o zcela obyčejném prostém jídle v pouličních kantýnách.

Popisovat chutě je z mého pohledu docela nesmysl, a tak bych spíš přidal jeden tip. Při sledování 13. komnaty Tomia Okamury jsem se rozhodl najít a prozkoumat ten jeho krámek, který se tam objevoval. A byl jsem velmi příjemně překvapen.

Krámek se nachází v Dejvicích kousek od "kulaťáku", jmenuje se příznačně Japa Shop a na první pohled vypadá jako běžná večerka, díky japonské obsluze jako večerka vietnamská. Přesnou adresu najdete na stránkách prodejny. Sortiment je ale na místní poměry naprosto luxusní.

Ceny jsou samozřejmě poměrně dost vysoké, ale rozhodně nemusíte mít strach, že by se jednalo o jakési předražené napodobeniny. Vše originál japonské zboží. No dobře, švestkové víno, které jsem si tam onehdy koupil, bylo sice plněno do flašek v Americe, ale původem bylo z Japonska.

Těžko říci, co konkrétně doporučit, koupit si tam můžete za 2500 Kč i obrovského mraženého kraba, ale já osobně si tam čas od času zajedu pro pár věcí, které si běžně kupuji v Japonsku, tedy například půllitrový čaj v plastové lahvi, který se v JP prodává na každém rohu v automatu, případně pytlík čaje sypaného. A zatím nikdy jsem odtamtud neodešel bez alespoň jednoho kusu piva Asahi ve stříbrné plechovce (podle mě nejlepší japonské pivo). 77 kaček sice není málo, ale určitě aspoň jeden kousek zkuste (update 19.3. 2009: tak dneska jsem tam zrovna byl a stříbrné Asahi měli za pade). Osobně jsem byl napoprvé ještě v letadle do JP v podstatě až šokován, že chutná v podstatě jako pivo české.

Hodně věrohodnou chuť mají i udon (japonské nudle/polévka) a ramen (čínské nudle/polévka, jsou tam jisté rozdíly, ale v základu je to to samé) a rozhodně při nákupu nevynechejte nějakou verzi instantní polévky miso. Sice je to pouze prášek/pasta, která se zalije horkou vodou, ale chuť je prakticky úplně stejná jako v japonském bufetu. Dokonce v tom bývají i nějaké ty chaluhy (v pohodě stravitelná verze), kousky tofu, případně i nějaká ta zelenina.

A pokud jste v kuchyni zdatnější než já (tedy umíte uvařit i něco jiného než párky a čaj), tak vyzkoušejte všmožné závitky k osmažení, japonskou rýži, speciálně nakrájené tenké plátky masa, zázvor asi na sedm způsobů nebo jiná japonská koření či omáčky. A chybět samozřejmě nemůže ani sake.

A kdyby vám to bylo pořád málo, stavte se ještě v komixové sekci a půjčte si něco na čtení. A nebo na koukání, protože je zde možné půjčit si i japonské filmy na DVD. A nebo si kupte něco na sebe, i když zdejší sekce s oděvy je spíše jen jakýmsi showroomem než regulérní konfekcí, nemluvě opět o poměrně vysokých cenách. Ale třeba vám něco padne do oka.

Takže zkrátka a dobře, Japa Shop za návštěvu rozhodně stojí, přestože každodenní nákupy tam asi vzhledem k cenám dělat nebudete.

A poznámka na závěr: Ty "amarouny" na obrázcích nahoře, to je další typ instantní polévky. Má to rozměry zhruba 5x5x4 cm a všechno se to nasype do misky, přičemž do onoho "polštářku" se udělá díra, do které se nalije horká voda. Jelikož jsem ji dostal zrovna dnes od lektorky japonštiny (ještě jednou díky, Kateřino, udělala jste mi opravdu radost), takže odtud zatím z doslechu: má to chvíli "reagovat" a z polštářku začnou vyplavávat všemožné zajímavosti. Více v mé podrobné megarecenzi již brzy na mém blogu. Až to tedy o víkendu prozkoumám :-).

Ne, my Japonci se takovým věcem nesmějeme

V nedávném příspěvku jsem tady dával odkaz na můj článek o Japonsku na idnesáckém Cestování. V něm se mimo jiné nachází i boxík, v němž je popsána přímá zkušenost s japonským přístupem k humoru. A jelikož včera nastal typický pátek, kdy není v práci co dělat (no dobře, hlavně se teda nechtělo), tak jsme sjížděli všemožné japonské show.

Na YouTube se jich dají najít neskutečné hromady, takže si tady nedělám nárok na nějaký reprezentativní výběr, ale jako obrázek o tom, čím se Japonci rádi baví, to poslouží bezpochyby velmi dobře.

Zajímavé ale je, že ačkoliv je japonský humor od toho našeho značně odlišný, tak já osobně se při těchto videích bavím velice dobře. Zjevně platí po celém světě, že největší legrace je, když někdo upadne. Naproti tomu, s Cimrmany bychom v JP asi příliš dojem neudělali.

Nuže, nezbývá již nic jiného, než popřát příjemný kulturní zážitek.

Tak do této show by mě nedostali ani párem volů:

A pokračování:

Na západě asi nejznámější japonskou show je Silent Library. Ten černoch je v JP velmi populární holandský zápasník K1 Ernesto Hoost, zvaný Mr. Perfect.

A další zápasník K1. Tentokráte Korejec Hong Man Choi. Poznáte ho podle toho, že je asi o pět hlav vyšší než kdokoliv jiný v tomto videu.

A sem by mě nedostali už vůbec:

Zato sem bych sem přihlásil bez váhání, zcela dobrovolně a klidně bych byl schopen i nějakého toho menšího úplatečku, abych se v pořadníku posunul co nejvýš. Tu druhou část bych nějak přetrpěl, ale ta první - no nekupte to!!! :-)

Konec světa & Hard-boiled Wonderland

Díky nedávné dovolené jsem mohl prakticky jedním dechem přečíst nejnovější dílo od Haruki Murakamiho, respektive knihu, která zde v češtině vyšla nejčerstvěji. A bylo to opravdu vynikající čtení, o čemž svědčí ono "jedním dechem", přestože má knížka dobrých 500 stránek. Vlastně to byla první knížka, u které jsem si přál, aby měla ještě alespoň o stovku stránek víc. A nebo radši o dvě stovky.


Pokud přijmememe, že Murakamiho Norské dřevo a Na jih od hranic, na západ od slunce lze považovat za de facto "stejné" knihy, pak Konec světa & Hard-boiled Wonderland se má ve stejném vztahu ke Kafkovi na pobřeží.

I zde se totiž setkáváme se dvěma zdánlivě naprosto nesouvisejícími příběhy, které se střídají ob jednu kapitolu. I zde se vše odehrává v prakticky zcela normálním světě, jenž se od toho našeho liší pouze několika málo detaily jako například déšť ryb či pijavic (Kafka) nebo existencí války o data, kde proti sobě stojí tzv. kalkulátoři a kódmani.


Nedávno jsem zašel na přednášku Tomáše Jurkoviče, českého překladatele Murakamiho knih, a ten zmínil kousek z předmluvy/doslovu slovenského vydání jedné z Murakamiho knížek. Znělo to zhruba v tomto smyslu: "Murakami nás uvádí mezi běžné věci, které jsou nám běžně známé, ale ony nejsou."


Svým způsobem se jedná o patrně nejvýstižnejší možnou charakteristiku Murakamiho díla jednou větou. Opravdu, člověk se zde ocitá na zcela obyčejných místech, ale přesto cítí, že tady "něco nehraje". V Kafkovi a Konci světa je takovým svým způsobem až mýtickým místem knihovna. A proč zrovna knihovna? "To vlastně nikdo zas až tak moc neví," zakončil odpověď na mou přímou otázku Tomáš Jurkovič.


Harukiho knihy u nás vycházejí, co se týče dat jejich vzniku, tak nějak na přeskáčku. Ale to je jedině dobře. Protože Konec světa není úplně jednoduché čtení, aniž by se zde tedy vyskytovaly jakékoliv složité konstrukce či jazykové exhibice. Přesto si ale myslím, že kdyby s Murakamiho tvorbou někdo začal právě tímto dílkem, asi by jejímu kouzlu jen tak nepropadl.


Takže ačkoliv Konec světa & Hard-boiled Wonderland bez diskusí těžce doporučuji, zároveň přidávám radu pro čtenáře Murakamim nedotčené: nejprve si od něj přečtěte něco jiného, typicky Norské dřevo nebo Na jih od hranic, na západ od slunce. Ideálně pak všechno, co zde vyšlo před Koncem světa :-).


Hodnocení: 5/5