První román byl napsán v Japonsku a je už 1000 let starý

Japonské umění obecně může Evropanovi připadat jako mnoho dalších japonských věcí – tedy že až přespříliš lpí na tradicích a pravidlech. To platí i o literatuře, která byla z našeho pohledu značně tradiční ještě docela donedávna a v podstatě až autoři jako oba Murakamiové znamenali vcelku značný posun, respektive na japonské poměry v podstatě průlom.

Přesto ale již před více než tisícem let začala v Japonsku vznikat kniha, která je obecně považována za první román na světě. Jedná se o spis s názvem Příběhy prince Gendžiho a jeho autorkou je dokonce (světe, div se) žena – dvorní dáma s pseudonymem Murasaki Šikibu. Její pravé jméno se dosud zjistit nepodařilo a podle všeho se to už ani jen tak nepodaří.

Příběhy prince Gendžiho byly sepsány v letech 1001 – 1013 a skutečnost, že autorkou je žena, je do značné míry kuriózní. Dané období spadá do takzvané éry Heian, kdy si Japonsko „kroutilo“ svoje první období úplné izolace od okolního světa (v této době rozuměj od Číny), ale přesto tam bylo vše čínské stále tak říkajíc populární. Japonci si totiž řekli, že se od Číny už naučili úplně všechno a rozhodli se to v izolaci dále rozvíjet sami.

Literatura tak na japonských ostrovech nadále vznikala podle čínských vzorů a v čínštině, ale zároveň se začala objevovat i literární díla v japonštině, protože v té době již existovala japonská abeceda hiragana. Jelikož ale Čína byla stále tím velkým vzorem, tak všichni vážení literáti psali svá díla stále v čínštině. Ženy se ale v té době pochopitelně v těchto kruzích nevyskytovaly a v této souvislosti vlastně ani nikoho nezajímaly. Každému tak bylo úplně jedno, co si dámy sepisují, navíc tedy v „nevědecké“ japonštině a „nevědeckým“ písmem.

Díky tomu tak mohla vzniknout hromada děl v původní japonštině (povětšinou formou deníků dvorních dam), která sice zdaleka nejsou všechna cenná z důvodu literární hodnoty, ale přinejmenším z hlediska jazykového je jejich význam velmi vysoký. Najdou se ale samozřejmě i díla cenná umělecky, z nichž nejznámější a nejvýznamnější je právě Příběh prince Gendžiho, jenž je navíc psán čistou japonštinou bez převzatých čínských slov.

A jeden zajímavý drb na závěr. Autorka Murasaki Šikibu byla prý podle všeho velmi vzdělanou ženou, která ovládala čínštinu i se vyznala v tehdejších čínských klasicích. Údajně to ale bylo už docela společensky nepřípustné i v rámci značně tolerantní a „osvícenské“ éry Heian, a tak prý tyto své znalosti musela při psaní pečlivě tajit.