Nejobtížnější sportovní výkony

Když nad tím tak přemýšlím, tak sportovních výkonů, které bych já nedokázal, je asi naprostá většina. Maraton by pro mě představoval namísto příjemného ranního výklusu spíše celodenní pěší tůru, na Mount Everestu bych dokázal stanout pouze v případě, že by mě tam vysadili z vrtulníku, v kanálu La Manche bych se zalknul s první větší vlnou někde 50 metrů od břehu a na Alpe d'Huez bych se i jako nadšený cyklista drápal odhadem tak půl dne. A to ještě na horském kole. Na pořádném silničním speciálu jsem v životě neseděl, takže v tomto případě by byl i tento výkon v přímém ohrožení.

V souvislosti s právě vrcholícím světovým šampionátem v šipkách ale byly zmíněny čtyři sportovní výkony, k jejichž provedení sice nepotřebujete mít fyzičku vítěze havajského Iron Mana, ale přesto se považují za to nejobtížnější, co se ve světě sportu nachází. Řadím podle osobního odhadu založeného částečně i na osobních zkušenostech. Každopádně mnohým špičkovým sportovcům se tyto výkony nepovedou ani jednou za celou kariéru.

4. Golf – Hole In One
Postavíte si míček na odpaliště, třísknete do něj, a on hned po této první ráně skončí v jamce. Golf jsem tedy osobně nikdy nehrál, ale pokud bych měl soudit podle videoher, je to docela fuška, a to máte ve hře zobrazenu sílu a směr větru a můžete se podívat na sklon a zvlnění greenu. Golfoví nadšenci to sice ve hrách dokáží sázet slušným tempem, ale přesto zde vstupuje do hry přinejmenším element nutnosti přesného odhadu síly. V reálu to pak musí být vyloženě záležitost srovnatelná s výhrou ve sportce, ale je jasné, že u lepších a zkušenějších hráčů je Hole In One přeci jen o něco pravděpodobnější.

3. Baseball – No Hit Game
Není to tak dávno, co svět obletěla zpráva o No Hit Game v americké Major League Baseball. Jedná se o to, že nadhazovač hází po celý zápas tak dobře, že žádnému ze soupeřů nepovolí ani jeden odpal. Již jen to, že nejaký nadhazovač vydrží v současnosti na kopci celý zápas si zaslouží uznání a pravděpodobnost No Hit Game se snižuje se zvyšující se úrovní soutěže, respektive soupeřících týmů. Na nižších úrovních by to ale nemuselo být tak neobvyklé.

Na střední škole jsem se o baseball taky jednu dobu pokoušel a jednou na nás soupeř vyrukoval s nějakým Panamcem, který hrál baseball snad od plenek, protože v dané oblasti je baseball populární přinejmenším stejně jako fotbal. Proč se objevil tady u nás v tu chvíli nikoho nezajímalo, protože na jeho nadhozy jsme se mnohdy nestíhali ani dívat. Bez odpalu to sice neodházel a dokonce jsme tuším po chybách soupeře v poli nějak náhodně dotlačili tuším i dva body, ale moc fakt nechybělo. A prohráli jsme pochopitelně rozdílem už po sedmé směně.

2. Šipky – 9 Darts Checkout
Šipkových her je celá řada, ale na té nejvyšší soutěžní úrovni se hraje varianta zvaná 501. Na začátku máte 501 bodů, které musíte co největšími bodovými zisky co nejrychleji odmazat s tím, že poslední šípka, takzvané zavření (Checkout), se musí zabodnout do vnějšího kruhu terče, kde se dosažené body zdvojnásobují (případně do středu terče).

Pokud se nepletu, tak je potřeba naházet dvakrát 180 bodů (všechny tři šipky do trojnásobku dvacítky) a pak zavřít hodem za 141 bodů. A to pokud se nepletu zase znamená hodit každou šipku do úplně jiné části terče. I když vlastně – zavřít se dá i vyšší počet bodů, takže dvě 180ky potřeba nejsou, ale to nic nemění na tom, že lepší výkon než 9 Darts Checkout prostě už podat nejde a ani na té nejvyšší úrovni není ani zdaleka běžný. Právě naopak.

1. Snooker – Maximum Break (147 bodový náběh)
Snooker je sám o sobě králem kulečníkových her. V televizi to sice vypadá jednoduše, ale kdo někdy alespoň viděl snookerový stůl v reálu, ten musí přinejmenším větřit nějakou zradu. Stůl svými rozměry připomíná spíše fotbalové hřiště, koule jsou o dost menší než u běžného poolu (taková ta hra, s „celými“ a „půlkami“) a navíc je zaoblení kapes kulaté, což mimo jiné znamená, že se od nich koule s radostí odrážejí zpátky na stůl.

Náběh znamená počet bodů, které nasbíráte při jednom pobytu u stolu. Komplikace ale nastávají v okamžiku, kdy zjistíte, že po potopení každé z 15 červených koulí musíte pro setrvání u stolu potopit některou z barevných. Barevné mají různé hodnoty od 2 (žlutá) do 7 (černá), a tak když zkombinujete každou červenou s černou a pak potopíte i všechny barevné, můžete získat až 147 bodů.

To ale vzhledem k výše napsanému není ani zdaleka tak jednoduché, jak to může na papíře vypadat, a tak ani mnozí hráči ze světové špičky zatím tohoto výkonu nedosáhli. Tento výkon tak osobně považuji za jednoznačně nejobtížnější. Ostatně zkuste si někdy zajít do nějaké specializované herny a snooker si zkuste. Předpokládám, že mi dáte za pravdu, protože již jen potopit nějakou kouli je menším důvodem k oslavě, ale navíc je potřeba si ještě dobře přihrát na kouli následující.

Jednu z nejznámějších 147ček zahrál Steve Davis v roce 1982 (Steve dosud hraje, dokonce stále s těmi nejlepšími), protože to byla první 147čka zahraná před televizními kamerami.

Ve skutečnosti lze ale na jeden náběh nahrát ještě více bodů, konkrétně 155. Pokud soupeř zahraje hned v úvodu foul tak nešťastně, že nevidíte přímo na žádnou červenou kouli, získáváte tzv. free ball – můžete hrát jakoukoliv kouli, která se započítá jako červená, tedy za jeden bod a následně můžete potopit černou za sedm. Máte tak na kontě už osm bodů, ale na stole stále zůstávají všechny koule v hodnotě 147. dohromady tedy 155.

Pokud mě paměť nešálí, tak takovýto náběh zahrál snad jen jeden nebo dva hráči při tréninku. Pokud je ale přítomna tzv. důvěryhodná osoba, která váš výkon místopřísežně potvrdí, lze i tréninkové výkony zařadit mezi oficiální. Takže až si někdy půjdete ťuknout s Ronniem O'Sullivanem a zahrajete 147čku, poproste Ronnieho, aby vám to dosvědčil a zařadíte se do stále velmi exkluzivního klubu 147čkářů.