Jak jsem neúspěšně naháněl své platební karty

V úvodu trochu zeširoka: před „těžkéma járama“ jsem tak jednou šel na střední škole po škole (joj) domů a řekl si, že bych si mohl zřídit účet v bance, kam mi rodičové budou za poplatek posílat skrovné kapesné, abych si ho následně mohl před kámoši za poplatek frajersky vybírat z bankomatu. Zašel jsem tedy do nejbližší pobočky České Spořitelny (tehdy prý měla největší síť bankomatů) ve Frýdku - Místku, konkrétně tedy do provozovny na místeckém náměstí, kde se mě moc milá paní vyptala na úplně všechno včetně velikosti bot, aby mi následně s radostí oznámila, že můj účet je zřízen, zřizovací poplatek zaplacen a za nějakou dobu mi přijde platební karta.

Tehdy jsem neměl nejmenšího tucha, že tímto okamžikem se stávám plně vázán právě na tuto konkrétní pobočku. Časem již na ni sice už vázán zdaleka tak nejsem, ale přesto je to stále oficiálně moje domáci pobočka, jazykem mladých bych řekl, že přímo takový homecourt in me hometurf, yo nigga.

Z toho mimo jiné plyne, že pakliže mi propadne některá z platebních karet, přijde mi nová automaticky do FM. Kdysi mi bylo řečeno, že to změnit nejde a že mi nové katy zkrátka vždycky přijdou do FM a pak bude potřeba podat nějakou žádost či co, aby mi je přeposlali zpátky do Prahy. Možná se od té doby leccos pohnulo a třeba už takováto změna možná je, ale vůbec mě to nezajímá – do banky chodím značně nerad, mnohdy ani v případech, kdy musím, a tak zkrátka žiju v domnění, že si nové karty musím vyzvednout v Místku.

Ideální příležitost se naskytla právě na konci roku, kdy jsem trávil volno ve své sibiřské domovině, a tak jsem se jednou odpoledne hrdě vypravil i do banky, kde na mě měly čekat již dokonce dvě nové platební karty. Hrdost mě ovšem poněkud přešla v okamžiku, kdy jsem zjistil, že v budově mého homecourtu již můj homecourt zjevně nějakou dobu není, zato tam ale je svatební salón, nehtové studio a tuším že ještě nějaká hyperbyznys firmička nabízející rychlé půjčky.

Naštěstí ale zůstal na svém místě alespoň spořitelní bankomat, z jehož značně omšelých samolepek jsem vyčetl číslo na zákaznickou linku a se značnými obavami, zda toto číslo stále platí, ho vytočil. Číslo platilo.

Nechutně příjemný hlas mě nejprve upozornil, že v rámci zkvalitnění služeb je náš hovor zaznamenáván, aby se mi vzápětí ohlásila nechutně přívětivá operátorka. Jelikož mrzlo a navíc i jistá prchlivost cloumala v tu chvíli mým majestátem, vysvětlil jsem jí svou situaci poněkud kostrbatě, ale nakonec jsme zjistili, o co komu (mně) jde.

„Malý moment, prověřím, kde máte veden účet,“ zahrnula mě láskyplnou péčí poté, co jsem prokázal, že jsem to opravdu já. „Tak pane Mlynáři,“ ozvalo se po chvíli ve sluchátku, „váš účet je veden ve Frýdku-Místku, adresa Náměstí Svobody XY.“

Chvíli jsem upřímně řečeno nevěděl, co dělat a co říkat, protože před domem na Náměstí Svobody XY jsem totiž v tu chvíli stál a byl tam pouze svatební salón, nehtové studio a pokud se nepletu, tak i jakási firmička s rychlými půjčkami. Dodal jsem si ale odvahy a dámě sdělil, že před domem na Náměstí Svobody XY právě stojím a že je zde zjevně pouze svatební salón, nehtové studio a pokud se nepletu, tak i nějací pitomci s rychlými půjčkami.

Záchranou mi bylo, že holčička trpěla akutním přebytkem ochoty, a tak se jala to všechno prověřit. Zhruba pět minut mi tak do ucha hrála spořkovská reklamní znělka a mrzla mi ruka, protože v rukavici se mobil špatně ovládá a znovu si ji nasazovat bylo značně riskantní – co kdyby se dívčina právě v ten okamžik vrátila s životně důležitými informacemi?

Nakonec jsem to ale přežil a dočkal se sdělení, že již jen JEDINÁ Spořitelna se ve FM dnes nachází na adrese té a té, jinými slovy přinejmenším přes půl města daleko, jinými slovy ve Frýdku. Zavíračku jsem ale ještě stíhal, a tak jsem se tam tryskem pěší chůzí vypravil.

Na místě si mě vzala do práce sympatická slečinka a začala moje karty dohledávat. Bohužel se ale zjistilo, že tam nejsou protože jsou na pobočce v Místku. Nijak jsem se tím nenechal rozhodit a sdělil jí, že z Místku právě jdu a že na náměstí už Spořitelna není (asi je tady, chuděra, teprve krátce). S jejím roztomilým úsměvem jsem se ale vzápětí dozvěděl, že jedna pobočka je přece ještě u polikliniky. Zkusil jsem ještě zoufalou ofenzívu s tím, že teď mi na zákaznické lince sdělili, že je ve FM jen jediná pobočka a to právě ta, kde sedíme, nicméně bylo mi to pochopitelně platné asi jako ... no, prostě tak.

Holt jsem měl tu smůlu, že se do frýdecké pobočky přestěhovali teprve před měsícem a plno věcí včetně mých karet zůstalo v Místku, v oficiálně neexistující pobočce. Inu což, tak jsem si alespoň udělal příjemnou odpolední vycházku s nulovým výsledkem, a karty jsem si nechal přeposlat do Prahy.

Ovšem čím víc nad tím přemítám, tak tím víc bych se z toho fakt po****. Jsem ale velmi rád, že byl můj hovor v rámci zkvalitňování služeb zaznamenán.