Yo, nigga, look at me new lowrida, b1atch!

Asi nejsem sám, kdo žije v přesvědčení, že ty nejlepší vánoční dárky si člověk musí nadělit sám. U mně to tak funguje už docela dlouho a nic se nezměnilo ani letos, respektive teď už vloni. A protože kalendář s J-Pop holčičí kapelou C-ute jsem si nadělil už vloni a povlečení s Kasumi z Dead or Alive už předloni, chtělo to letos vymyslet něco pořádného. Původně jsem uvažoval o autě, ale protože na moje vysněné GTR od Nissanu mi na účtu pořád ještě trochu chybělo a protože nějakou ojetinu jsem nechtěl, pořídil jsem si za uspořené peníze nové kolo.

Co je to za divnej název?
Italská značka Sintesi sice nemá věhlas ani tradici jiných italských silničních ikon nebo amerických MTB ikon, ale pohled do jejího katalogu mě přesvědčil, že asi budou vědět, co dělají. Navíc zde byl nezanedbatelný argument v podobě velmi lákavého poměru cena/výkon. A taky se mi líbí jejich logo, které mi připomíná, řekněme že třeba logo Wolfensteina.

Vzhledem k mojí hmotnosti bych navíc stejně zvolil hliníkový rám, protože hliník je za ty roky doveden již téměř k absolutní dokonalosti, což se o ulepeném karbonu pořád ještě říct nedá. Nemluvě o tom, že pokud vynecháme ta nejvyšší patra kol (cca 80 tisíc a výše), tak lze hliníkový rám se "stejnými" vlastnostmi pořídit za podstatně nižší cenu, než "ten samý" z karbonu.

Výsledkem tak je bike, který se ve velikosti 21" i s pedály s přehledem vejde pod 11 kg. Mimochodem, pokud jsou na některé z fotek k vidění pedály, tak to ještě nejsou ty pravé, ale pouze provizorně nahozené staré křápy ze starého kola.

Rám: Sintesi 812, z "technických" důvodů zvolen loňský model, protože před koncem roku byla jeho cena taková, že by byl holý nesmysl čekat na novou letošní kolekci.

Řazení, pohon, brzdy: kompletní sestava Shimano Deore XT (kromě kol). Ze stejného důvodu použit rovněž loňský model v osvědčené sestavě 3x9 a nejtěžším převodem 44x11. Jenom je škoda, že mezitím Shimano tuto sestavu přebrandovalo, takže se to zase jmenuje Deore XT. Být to o rok dříve, tak pokud se nepletu, by na všech komponentech bylo naopsáno pouze XT, což by pochopitelně bylo mnohem víc gangsta.

Kola: zapletené sety Fulcrum Red Metal Zero, nejvyšší model řady Red Metal s plochými dráty, na zadním kole zapletenými asymetricky. V nábojích by měla být nějaká precious ložiska (zapomněl jsem, jaká přesně), takže by to teoreticky mělo jezdit samo a to i do kopce.

Pláště: vzadu Rubena Charybdis, vepředu Rubena Scylla. různé nejsou záměrně, ale proto, že když jsem si kolo vyzvedával tak se při finální kompletaci zjistilo, že na krámě nejsou dva stejné typy od obou modelů. Vzhledem k tomu, že se ale jedná o verze TopDesign, tak je díky měké přilnavé směsi pravděpodobné, že zadní bude potřeba vyměnit už po nějakých 3000 km. Obecně jsem se setkal spíše s negativními zkušenostmi s Rubenami, ale na druhou stranu asi taky není náhoda, že na nich Jarouš Kulhavý udělal mistra Evropy a vicemistra světa v cross-country.


Vidlice: Rock Shox Sid Team. Obecně vysoce ceněná vzduchová vidlice, určená výhradně pro cross-country. Budu ji muset ale asi ještě nechat trochu poladit, protože ve srovnání s SR Suntourem na starém kole, mám pocit, jako by chodila až příliš hladce a měkce. Ve skutečnosti ale je stará vidlice už tak vytřískaná, že funguje hůř, než by měla. Radši se na to ale ještě přeptám, protože do těch různých ventilků a hejblátek se sám pouštět nehodlám. To bych pak možná i kupoval novou vidlici.

Řídítka, představec, sedlovka: Oval. O téhle švýcarské značce jsem předtím v životě neslyšel, ale internetovým scoutingem jsem zjistil, že ačkoliv dělají i věci z karbonu, tak jejich doménou je právě hliník. Z něho totiž dokážou udělat komponenty, které mívají přinejmenším stejné vlastnosti a často navíc nižší hmotnost, než cenově dostupné karbonové komponenty. S profesionálními karbonovými top modely se samozřejmě srovnávat nedají, ale ve své kategorii najdou jen nemnoho vyrovnaných karbonových soupeřů.

Gripy: The. Svým způsobem nejzbytečnější část kola, ale jméno firmy The se mi zkrátka líbí, protože je takové naše, takové gangsta, takové da ghetto. Navíc je povrch měkkoučký jako prdelka jp školačky.











Sedlo: Fi'zi:k Tundra. Tvrdé jako fošna, úzké jako pro Romana Kreuzigera. Pokud se má někdy naplnit úsloví o prdeli a středověku, pak to u mě bude rozhodně letos s tímto sedlem. Nezanedbatelné otlačeniny cítím už v okamžiku, kdy se na tohle sedlo jenom podívám.











Tak teď už snad jenom nabrat fyzičku na starém kole a pak mocně vyrazit na nějaké ty beskydské krpály. A jestli mě jako vloni i letos na novém lowrideru předjede na rovině ženská, tak už se na to vykašlu a asi se místo cyklistiky dám na šipky nebo cvrnkání kuliček.










A ještě jen čistě aby nedošlo k nedorozumění: ano, s novým kolem tady zcela záměrně machruju.

P.S.: Pokud se vám některé obrázky zobrazují nějak šejdrem, tak vůbec nevím, proč to tak je, ale mně se šejdrem zobrazují taky.

Ještě jednou sakury

Trvalo to sice skoro rok, ale nakonec jsem ten tak trochu popcornový článek o sakurách přece jen napsal. Najdete ho u kolegyně z idnesáckého Cestování, což konkrétně znamená zde. Snad se bude líbit.

Pár japonských knížek

Trochu jsem třídil knihovnu a u toho jsem si vzpomněl, že mám pořád ještě i tento prima xixi blogísek. Tak tady něco japonských knížek, které jsem přečetl za poslední asi o něco více než rok.

Jasutaka Cucui: Peklo
O co je tahle knížka tenčí, o to je nabušenější. Odehrává se ve dvou světech, našem normálním a v pekle. Ve zdejším podání se ale peklo od toho našeho diametrálně liší. Jednak tam mohou pouze Japonci a jednak je to v podstatě normální, akorát trochu jiný svět, kde panuje v podstatě pohodička. Mrtví lidi z pekla se navíc mohou setkávat s těmi ještě živými, takže je možné navštívit po smrti ještě živého kamaráda a zajít s ním třeba na kafe. Otřepané rebelské úsloví "Pokud je to takhle, tak chci do pekla!" po přečtení této knížky rázem dostává úplně nový rozměr.
Hodnocení: 5/5


Kezaburó Óe: Soukromá záležitost
Na poměry současné japonské literatury až překvapivě konzervativní příběh. Pojednává o muži, jemuž se narodí postižené dítě a on hledá způsob, jak to vyřešit. Nakonec dospěje k poněkud neetickému, ale značně elagantnímu řešení, aby nakonec dopadlo všechno tak trochu jinak. Zajímavé je, že inspirací pro Soukromou záležitost byly skutečné osudy autora. I jemu se narodil postižený syn, který ˇje nyní poměrně uznávaným a známým dirigentem. Nebo něčím takovým okolo vážné hudby. Story je vyprávěna jednoduše a důležité jsou zejména konkrétní události. Celkový dojem kazí jen možná až příliš programový nebo možná spíše explicitní závěr.
Hodnocení: 4/5


Rjú Murakami: Čáry
Rjú Murakami se vyžívá v různých bizarnostech, což předvedl již v předchozím titulu V polévce miso. A zde jde ještě o kosek dál. V anotaci se píše něco jako "Lidé z okraje společnosti žijí vlastní životy, ale přesto se potkávají". No, není to zrovna přesné. Ve skutečnosti je každá kapitola věnovaná jedné postavě, která na konci potká hrdinu další kapitoly. A to třeba tak, že hlavní postava projede na konci předchozí kapitoly kolem na mopedu. Míra bizarnosti je místy možná už trochu na hraně a čtenář má pocit, že si Murakami vysloveně libuje v násilí a dalších perverzech, ale ve výsledku je to fajn čtení, které se může směle postavit po bok Polévky miso. Hrdinové se rekrutují z řad vrahů, prostitutek, ale je tu třeba dívka, která vidí elektrické signály v drátech. Může tak slyšet třeba telefonní hovory, aniž by byla u telefonu, nebo vidět televizní vysílání, aniž by byl televizor zapnutý.
Hodnocení: 4/5


Haruki Murakami: O čem mluvím, když mluvím o běhání
Svým způsobem možná nejpodivnější knížka asi nejznámějšího japonského autora současnosti. Jsou to totiž jakési sportovní memoáry nebo zápisky o tom, jak Murakami začal běhat, jak kde trénoval nebo jak se každý rok účastní maratonu. Paralelně je to prokládáno obecnými "radami do života", a tak běžný čtenář asi nebude tušit, co to má vlastně znamenat. Když jsem se ale prokousal prvními deseti dvaceti stránkami, tak mě to docela zaujalo. "Filozofování" není nijak vlezlé a běžecké pasáže mohou být zajímavou inspirací nebo i zdrojem informací o přístupu apod. i pro jiné aktivní sportovce, jako jsme třeba my cyklisti. Ale objektivně vzato, je pro člověka, který aktivně nesportuje, tato knížka naprosto zbytečná a asi i nepochopitelná. A o mnoho lepší to asi nebude ani v případě Murakamiho fanoušků. Tady je zkrátka potřeba vědět, co to je "zabejčit až na krev", respektive vědět, o čem Murakami mluví, když mluví o běhání.
Hodnocení: 1/5


Haruki Murakami: Po otřesech
Soubor šesti povídek, které byly inspirovány dvěma japonskými katastrofami: zemětřesením v oblasti Kóbe v lednu 1995 a sarinovým útokem sekty Óm Šinrikjó v tokijském metru v březnu. Všechny povídky se odehrávají v únoru. Tím je daná základní myšlenka: všechny postavy zažily v minulosti nějaký osobní otřes a snaží se s ním vyrovnat. ale netuší, že na ně nějaký další může ještě čekat. Ovšem, jestli opravdu přijde nebo ne, to se nedozvíme. Jistým problémem je ale nutnost znát japonské reálie. Pravděpodobně až v doslovu tak zjistíte, že povídání jedné hrdinky o smrti u ohně na pláži odkazuje na sektu organizující hromadné sebevraždy. Nebo že hrdinu jiné povídky, který v metru sleduje jednoho muže, vede tento "průvodce" přesně místy, kde za měsíc proběhnou sarinové útoky. Z názvů stanic vám to asi nedojde. I bez toho je to ale příjemné čtení. Prakticky ve všech povídkách se totiž objevuje ono typické Murakamiho "cosi tajemného", díky čemuž je drtivá většina jeho textů tak zajímavá. Do větší hloubky ale bez vysvětlení asi jen tak neproniknete.
Hodnocení: 3/5