sobota 28. února 2009

Bílá opice v Tokiu aneb proč to hergot funguje?

Je to vcelku spletitá story. Původně jsem chtěl článek o vlastním pobytu v Tokiu zveřejnit zde, ale při jeho psaní jsem si vzpomněl, že kolegyni z Cestování dlužím článek o jedné beskydské cyklotrase - celý týden tehdy zodpovědně pršelo. A tak jsem jí jako náhradu nabídl právě onen článek o Tokiu.

Asi nemá cenu ho publikovat celý znovu zde, nehledě na to, že bych rozhodně neměl morální sílu dávat sem takové množství fotek jako zmíněná kolegyně, a tak pokud vás mimo jiné zajímá, jak být v Japonsku za idiota, klikněte sem.

středa 18. února 2009

Na dráze jsou zaměstnáni švarní mládenci

Na železnici, dějou se věci. Zejména tedy v poslední době na Ostravsku, ale nejsem si jist, zda to má co do činění se švarností mládenců u dráhy zaměstnaných.



1. Přímo v Ostravě se srazily dvě tramvaje.

2. Ve Studénce spadl na vlak most.

3. U Ostravy se srazily dva kodrcáky.



Ve druhém případě se dá s trochou jistého cynismu inklinujícícho k tomu být nazývá pohledem bez emocí říci, že holt blbej den. Událost jistě značně tragická, ale zkrátka stane se.



To samé se dá říci vlastně i o případu č.1 s tím, že ten se skoro na beton už opakovat nebude. Bohužel se to ale nedá říci o případu posledním, aktuálním, i dnes stále ještě vlastně čerstvém.



Jelikož se to stalo na trati, na níž leží i FM, tak si dovolím tvrdit, že ji znám dost důvěrně. A proto se i divím, že se tam něco takového stalo až teď, respektive že se to tam nestává každou chvíli, aniž bych to nedej bůh chtěl jakkoliv přivolávat.



Trať mezi Ostravou a Valmezem je totiž v naprosto zoufalém stavu. Každou chvíli tak je v nějakém úseku výluka, protože se narychlo něco spíše lepí než opravuje, vlak bez zpoždění aspoň dvou minut běžného domorodce ve výsledku vlastně i nasere, protože tím pádem takový vlak domorodci ujede.



Jednou mi tak výpravčí nechal v Ostravě Kunčicích před nosem ujet přípojný vlak do FM. Když jsem vystoupil z rychlíku z Prahy, na vedlejším nástupišti Frýdecká Střela poslušně stála, když jsem ale na vedlejší perón došel nadchodem, viděl jsem jen vzdalující se koncová světla posledního vagónu. Další vlak jel až za hodinu, a tak jsem strávil skoro hodinu a půl (měl pochopitelně zpoždění) v naprosto prázdné promrzlé nádražní hale, kde není ani nádražní knajpa. Kunčice jsou totiž pouze přestupním uzlem a v nejbližším okolí jsou zhruba dva rodinné domky.



Když už teda další vlak příjel, přihrnul se hned průvodčí a chtěl jízdenky. Nasrán předchozími událostmi jsem zadeklamoval, že takové služby ať si strčí do řiti a že je vrchol drzosti po mě chtít ještě jízdenku. Vím, že to nebyla chyba průvodčího, ale byl jsem nasrán. Bodrý vystresovaný drážník pak na mě začal vřískat, že zrovna jedeme po druhé nejvytíženější jednokolejné trati v republice, a že tím pádem zpoždění bývají. Myslel jsem si o tom svoje a vlastně jsem si na to vzpomněl až po aktuálním incidentu.



Přinejmenším mezi Ostravou a FM, respektive Ostravou a Frenštátem je trať opravdu hodně vytížená. Vlaky jezdí docela často a přepravují vcelku dost lidí nejen ráno a odpoledne do práce a z práce či školy, ale prakticky přes celý den. A ona je to JEDNOKOLEJKA. Z čehož tedy mimo jiné plyne, že pokud se stane prakticky cokoliv, stává se trať zcela neprůjezdnou.



A vůbec teď nejde ani o ta zpoždění ani o to, že se tu zrovna dva kodrcáky srazily (i když ti zranění to samozřejmě budou vidět jinak). Jde totiž o to, že opravdu dost frekventovaná trať funguje v podstatě na bázi kyvadlové dopravy, takže třeba jako lanovka na Petřín. Je rozdělena na kratší úseky, na nichž se "někde uprostřed" musejí vlaky vždycky někde ve stanici počkat a překřižovat se.



Proto je svým způsobem dobře, že se stalo, co se stalo. Snad se konečně začne uvažovat o nějaké pořádné modernizaci tratě, (ne)dej bože o tom, že by se postavila druhá kolej. Ovšem kdyby slavnostní základní pražec položili hned zitra ráno, tak než se to postaví a zprovozní, tipoval bych to na nějakých deset let. Což je furt dost času na to, aby se tam posráželo ještě dost a dost vlaků.

čtvrtek 12. února 2009

Hromady vykouřených Biblí

Nejen v Japonsku, ale vlastně v celé východní Asii (tedy i v Koreji a Číně) se v průběhu dějin různá náboženství a filozofické názory všemožně střídaly, splývaly, vznikaly, zanikaly a kdoví, co všechno ještě. Každou chvíli nějaký panovník něco povolil, něco jiného zakázal, případně něco prohlásil za státní náboženství.


Konkrétně v Japonsku mají dodnes šintó, pak jim tam někdo dovezl učení Konfucia a pak dorazil i buddhismus. Postupem času začali ale své "věrozvěsty" do této části světa posílat i křesťané, kteří tam mimochodem dělali asi největší peklo.


Zatímco ostatní světonázory spolu existovaly tak nějak v klidu a míru, když například jedni přijali "světce" druhých do svého systému, aby nevznikaly zbytečné třenice, tak křesťani se po čase stali natolik nekompromisními (například zakazovali konat tradiční čínské obřady za zemřelé předky), že to po jistém sledu událostí nakonec nejen v Číně skončilo masivním vyvražďováním nejen čínských křesťanů.


Zkrátka a dobře, zas až tak moc dobrého křesťanství do této oblasti nepřineslo. "Smiřování náboženství" pak nastalo prakticky až na přelomu 19. a 20. století, ale samozřejmě k tomu nedošlo ze dne na den. Počty křesťanů jsou ovšem dnes v Japonsku a Číně někde na úrovni jednoho procenta obyvatel, v Koreji jsou ale křesťanské církve velmi silné, pokud se nepletu, tak by korejští křesťané dnes měli tvořit něco kolem třetiny obyvatelstva.


Poslední výrazný pokus o import křesťanství do Japonska provedl po druhé světové válce generál Douglas MacArthur, jenž byl přesvědčen, že právě křesťanství pomůže rozvoji demokracie v Japonsku, a proto nechal do země dovézt 10 milionů Biblí. Z hlediska vyznání to s Japonci pochopitelně ani nehnulo, ale přesto ony Bible zase až tak vniveč nepřišly. Jelikož byly tištěny na tenkém papíře, tak je Japonci často používali místo papíru na balení cigaret, který byl v té době nedostatkovým zbožím. Sami Japonci takovému kouření pak říkali "holy smoke".

Zdroj: Janoš, J.,Japonsko a Korea: dramatické sousedství, Academia 2008



pondělí 9. února 2009

Zákusek pro polední pauzu

Asi to zná každý - občas člověk v práci vymýšlí všechno možné, jen aby nemusel pracovat, a to i s vědomím, že nakonec to stejně bude dohánět jako pitomec. Inu, u nás v práci taková chvíle nastala zrovna dnes. Nostalgické vzpomínky na Japonsko, pravda, na náladě příliš nepřidaly, a tak jsme se jali obveselit se nějakými rozkošnými klípky japonských girlbandů. A zjistili jsme, že trio Buono! ve skutečnosti představuje dost slušnou konkurenci pro naše favoritky ze C-ute.


Kdo říká, že nejsou roztomilé, ten lže, jako když tiskne.






Tady už to jsou (skoro, místy, možná i) velké holky.






BONUS!!! Double crossover!
Jedna z členek Buono! působí i v C-ute (Airi Suzuki), ale v tomto klipu, jsou k vidění i další dvě C-ute děvčata. Jsou to takové ty dvě studentky, co sedí jakoby "bokem" a které na spící chuděrku taktéž házejí papíry. Konkrétně se jedná o Chisato Okai (ta menší s kratšími vlasy) a Maimi Yajima (ta větší s dlouhými vlasy).



sobota 7. února 2009

13. komnata Tomia Okamury

Cyklus České Televize „13. komnata“ jde totálně mimo mě. Mám pořád nějak zažito, že se tam s dotyčnou osobou akorát producíruje nějaká slepice, která klade „zasvěcené“ dotazy, aby pak na konci neméně „zasvěceně“ rozlouskla, co že se vlastně skrývá v oné 13. komnatě. Když jsem ale zaznamenal, že se chystá díl s Tomiem Okamurou, nenechal jsem si ho ujít. Vysílal se zrovna včera večer.


Do té doby jsem Tomia znal víceméně akorát „podle xichtu“ a nijak jsem nevěděl, a ani po tom nepátral, co vlastně dělá. To teď sice už vím, ale z mého pohledu se tam objevovaly mnohem zajímavější věci.


Pravda, původní myšlenka tohoto dílu, tedy „cizincem v Japonsku i Česku“, se mi tam zdála poněkud hrubě rozmělněná, přeci jen bych si o tom rád poslechl mnohem více, ale i tak bylo podle mě na co koukat.


Ambiciózní byznysmeny může zaujmout reálná realizace japonsko-českého amerického snu, citlivější povahy si mohou pobrečet nad tím, kterak Tomio s bratrem museli nějakou dobu žít v dětském domově. Mě osobně ale pochopitelně nejvíc zajímaly střípky japonských reálií.


Například když Tomio předváděl, jak japonští prodejci musí povinně hulákat, aby přilákali zákazníky. U toho jsem si uvědomil, že je to, přinejmenším tedy v Tokiu, podle toho, co jsem měl možnost zažít, skutečně naprosto běžná věc, a tak na různých tržnicích hulákají prodavači jeden přes druhého. Přesto mi to ale nevadilo, protože, jak jsem si právě uvědomil, chtějí kupující pouze nalákat a nikoliv jim za každou něco vnutit, tak jako například nagelovaní blbečci v levných oblecích v pražských ulicích, kteří za vámi běží i dvacet metrů aby vám vnutili ten „nejvýhodnější“ telefonní tarif, a když je pošlete do háje, tak na vás ještě něco drze na půl huby štěkají.


Na začátku pořadu je taky krátký záběr na malé Japončíky, jak si užívají jízdu nepilotovanou nadzemkou v tokijské čtvrti Nippori. Nutno uznat, že když jsme jí jeli letos s Ondrou, byli jsme z toho vykulení zhruba stejně, jako uvedení prckové.


Zkrátka a dobře, fakt docela zajímavý díl. Už jenom proto, že moderátorská slepice na konci nic „nerozlouskávala“. Ostatně mrkněte sami.


Foto: tomio.cz




Česká Spořitelna podruhé

Včera jsem jednomu známému vyprávěl moji anabázi s platebními kartami a při té příležitosti jsem si uvědomil, že ona historka měla ve skutečnosti ještě i dost dramatické pokračování.


Když jsem totiž přišel na pražskou pobočku a vyseděl si frontu čítající dvacet pořadových čísel z registru, vyšlo najevo, že svoje karty asi ještě jen tak neuvidím. Byznys holčička, která se mě ujala na bezhotovostní přepážce, totiž na dlouhou dobu odběhla někam dozadu, aby se za drahnou chvíli vrátila s třetí z mých karet, která mi mezitím taky propadla, ale v celé kauze o ní nepadlo ani jediné slovo.


Tvrdila mi, že žádná jiná tam pro mě není, a když jsem jí poněkud důrazněji vysvětlil, že buď to není možné nebo ať mi řekne, kdo tady zase něco pohnojil, tak mi takovým tím typicky posraným asertivním tónem začala naznačovat, ať si na ni neotevírám hubu.


Z nějakého důvodu mi to ale v tu chvíli sepnulo dříve než obvykle, a tak jsem ji zasypal posloupností událostí celé té kauzy v souvislostech, z nichž jasně vyplývalo, že buď tam ty karty někde jsou, nebo je asi někdo sežral.


Znechuceně je šla ještě jednou hledat, aby se po chvíli vítězoslavně vrátila i s nimi.
Strašně se omlouvala, ale rozhodně to nebyla její chyba. Napoprvé tam fakt nikde nebyly. Někdo je tam totiž musel dát během té chvilky, co mě asertivně posílala do řiti.


A pak mi zapomněla vrátit občanku, pro kterou jsem se musel vracet. Naštěstí jsem to víceméně náhodou zjistil asi sto metrů od banky.


Ovšem jak se říká: konec dobrý, všecko dobré. A proto hurá, sláva. Vzhůru na těžební jámy! Nechť žije Bílá Paní, záruka spolupráce mezi národy!

úterý 3. února 2009

Die, Rafa, die !!!

Stejně jako u řady, respektive většiny ostatních sportů, se nepovažuji za kdovíjakého znalce tenisu. Každoroční čtyři Grand Slamy mě ale dokáží udržet u televize dlouhé hodiny a to překvapivě i v prvních kolech, kdy proti sobě hrají nějací dva béčkaři.


Mimo jiné i díky tomu jsem si oblíbil Rogera Federera – s raketou to na první pohled umí docela dobře a navíc budí dojem opravdového gentlemana, jednoho z takových, jací se na kurtech objevovali kdysi v dávných letech, když byl tenis ještě (téměř) v plenkách. Ostatně jak jinak nazvat hráče, který na finále Wimbledonu napochoduje ve vlněné vestě?


O to více ovšem tím pádem nenávidím Rafaela Nadala, který je jako jediný schopný Rogera stabilně porážet. Chápu, že pro světové dění je tato informace zcela bezcenná, ale po letošním Australian Open, to zkrátka muselo ven. Navíc mě začíná jímat jisté podezření, že překonání nebo aspoň vyrovnání Samprasova rekordu v počtu grandslamových titulů se v podání Rogera jen tak nedočkáme.





Na antuce na French Open si to Nadal asi vzít nenechá, loňský Wimbledon dokázal španělský kulhavec taky vyhrát, takže tady se i letos může stát kdeco, a tak reálný předpoklad na další titul má Roger zase až ke konci sezóny na US Open. Kéž by ale zaruloval třeba už v té Francii.


A nejhorší na tom je, že přinejmenším co se různých oficiálních prohlášení týče, se Nadal neprojevuje jako imbecilní floutek, tudíž mu tímto směrem ani nemůžu nadávat. To je situace.