Yo, nigga, look at me new lowrida, b1atch!

Asi nejsem sám, kdo žije v přesvědčení, že ty nejlepší vánoční dárky si člověk musí nadělit sám. U mně to tak funguje už docela dlouho a nic se nezměnilo ani letos, respektive teď už vloni. A protože kalendář s J-Pop holčičí kapelou C-ute jsem si nadělil už vloni a povlečení s Kasumi z Dead or Alive už předloni, chtělo to letos vymyslet něco pořádného. Původně jsem uvažoval o autě, ale protože na moje vysněné GTR od Nissanu mi na účtu pořád ještě trochu chybělo a protože nějakou ojetinu jsem nechtěl, pořídil jsem si za uspořené peníze nové kolo.

Co je to za divnej název?
Italská značka Sintesi sice nemá věhlas ani tradici jiných italských silničních ikon nebo amerických MTB ikon, ale pohled do jejího katalogu mě přesvědčil, že asi budou vědět, co dělají. Navíc zde byl nezanedbatelný argument v podobě velmi lákavého poměru cena/výkon. A taky se mi líbí jejich logo, které mi připomíná, řekněme že třeba logo Wolfensteina.

Vzhledem k mojí hmotnosti bych navíc stejně zvolil hliníkový rám, protože hliník je za ty roky doveden již téměř k absolutní dokonalosti, což se o ulepeném karbonu pořád ještě říct nedá. Nemluvě o tom, že pokud vynecháme ta nejvyšší patra kol (cca 80 tisíc a výše), tak lze hliníkový rám se "stejnými" vlastnostmi pořídit za podstatně nižší cenu, než "ten samý" z karbonu.

Výsledkem tak je bike, který se ve velikosti 21" i s pedály s přehledem vejde pod 11 kg. Mimochodem, pokud jsou na některé z fotek k vidění pedály, tak to ještě nejsou ty pravé, ale pouze provizorně nahozené staré křápy ze starého kola.

Rám: Sintesi 812, z "technických" důvodů zvolen loňský model, protože před koncem roku byla jeho cena taková, že by byl holý nesmysl čekat na novou letošní kolekci.

Řazení, pohon, brzdy: kompletní sestava Shimano Deore XT (kromě kol). Ze stejného důvodu použit rovněž loňský model v osvědčené sestavě 3x9 a nejtěžším převodem 44x11. Jenom je škoda, že mezitím Shimano tuto sestavu přebrandovalo, takže se to zase jmenuje Deore XT. Být to o rok dříve, tak pokud se nepletu, by na všech komponentech bylo naopsáno pouze XT, což by pochopitelně bylo mnohem víc gangsta.

Kola: zapletené sety Fulcrum Red Metal Zero, nejvyšší model řady Red Metal s plochými dráty, na zadním kole zapletenými asymetricky. V nábojích by měla být nějaká precious ložiska (zapomněl jsem, jaká přesně), takže by to teoreticky mělo jezdit samo a to i do kopce.

Pláště: vzadu Rubena Charybdis, vepředu Rubena Scylla. různé nejsou záměrně, ale proto, že když jsem si kolo vyzvedával tak se při finální kompletaci zjistilo, že na krámě nejsou dva stejné typy od obou modelů. Vzhledem k tomu, že se ale jedná o verze TopDesign, tak je díky měké přilnavé směsi pravděpodobné, že zadní bude potřeba vyměnit už po nějakých 3000 km. Obecně jsem se setkal spíše s negativními zkušenostmi s Rubenami, ale na druhou stranu asi taky není náhoda, že na nich Jarouš Kulhavý udělal mistra Evropy a vicemistra světa v cross-country.


Vidlice: Rock Shox Sid Team. Obecně vysoce ceněná vzduchová vidlice, určená výhradně pro cross-country. Budu ji muset ale asi ještě nechat trochu poladit, protože ve srovnání s SR Suntourem na starém kole, mám pocit, jako by chodila až příliš hladce a měkce. Ve skutečnosti ale je stará vidlice už tak vytřískaná, že funguje hůř, než by měla. Radši se na to ale ještě přeptám, protože do těch různých ventilků a hejblátek se sám pouštět nehodlám. To bych pak možná i kupoval novou vidlici.

Řídítka, představec, sedlovka: Oval. O téhle švýcarské značce jsem předtím v životě neslyšel, ale internetovým scoutingem jsem zjistil, že ačkoliv dělají i věci z karbonu, tak jejich doménou je právě hliník. Z něho totiž dokážou udělat komponenty, které mívají přinejmenším stejné vlastnosti a často navíc nižší hmotnost, než cenově dostupné karbonové komponenty. S profesionálními karbonovými top modely se samozřejmě srovnávat nedají, ale ve své kategorii najdou jen nemnoho vyrovnaných karbonových soupeřů.

Gripy: The. Svým způsobem nejzbytečnější část kola, ale jméno firmy The se mi zkrátka líbí, protože je takové naše, takové gangsta, takové da ghetto. Navíc je povrch měkkoučký jako prdelka jp školačky.











Sedlo: Fi'zi:k Tundra. Tvrdé jako fošna, úzké jako pro Romana Kreuzigera. Pokud se má někdy naplnit úsloví o prdeli a středověku, pak to u mě bude rozhodně letos s tímto sedlem. Nezanedbatelné otlačeniny cítím už v okamžiku, kdy se na tohle sedlo jenom podívám.











Tak teď už snad jenom nabrat fyzičku na starém kole a pak mocně vyrazit na nějaké ty beskydské krpály. A jestli mě jako vloni i letos na novém lowrideru předjede na rovině ženská, tak už se na to vykašlu a asi se místo cyklistiky dám na šipky nebo cvrnkání kuliček.










A ještě jen čistě aby nedošlo k nedorozumění: ano, s novým kolem tady zcela záměrně machruju.

P.S.: Pokud se vám některé obrázky zobrazují nějak šejdrem, tak vůbec nevím, proč to tak je, ale mně se šejdrem zobrazují taky.

Ještě jednou sakury

Trvalo to sice skoro rok, ale nakonec jsem ten tak trochu popcornový článek o sakurách přece jen napsal. Najdete ho u kolegyně z idnesáckého Cestování, což konkrétně znamená zde. Snad se bude líbit.

Pár japonských knížek

Trochu jsem třídil knihovnu a u toho jsem si vzpomněl, že mám pořád ještě i tento prima xixi blogísek. Tak tady něco japonských knížek, které jsem přečetl za poslední asi o něco více než rok.

Jasutaka Cucui: Peklo
O co je tahle knížka tenčí, o to je nabušenější. Odehrává se ve dvou světech, našem normálním a v pekle. Ve zdejším podání se ale peklo od toho našeho diametrálně liší. Jednak tam mohou pouze Japonci a jednak je to v podstatě normální, akorát trochu jiný svět, kde panuje v podstatě pohodička. Mrtví lidi z pekla se navíc mohou setkávat s těmi ještě živými, takže je možné navštívit po smrti ještě živého kamaráda a zajít s ním třeba na kafe. Otřepané rebelské úsloví "Pokud je to takhle, tak chci do pekla!" po přečtení této knížky rázem dostává úplně nový rozměr.
Hodnocení: 5/5


Kezaburó Óe: Soukromá záležitost
Na poměry současné japonské literatury až překvapivě konzervativní příběh. Pojednává o muži, jemuž se narodí postižené dítě a on hledá způsob, jak to vyřešit. Nakonec dospěje k poněkud neetickému, ale značně elagantnímu řešení, aby nakonec dopadlo všechno tak trochu jinak. Zajímavé je, že inspirací pro Soukromou záležitost byly skutečné osudy autora. I jemu se narodil postižený syn, který ˇje nyní poměrně uznávaným a známým dirigentem. Nebo něčím takovým okolo vážné hudby. Story je vyprávěna jednoduše a důležité jsou zejména konkrétní události. Celkový dojem kazí jen možná až příliš programový nebo možná spíše explicitní závěr.
Hodnocení: 4/5


Rjú Murakami: Čáry
Rjú Murakami se vyžívá v různých bizarnostech, což předvedl již v předchozím titulu V polévce miso. A zde jde ještě o kosek dál. V anotaci se píše něco jako "Lidé z okraje společnosti žijí vlastní životy, ale přesto se potkávají". No, není to zrovna přesné. Ve skutečnosti je každá kapitola věnovaná jedné postavě, která na konci potká hrdinu další kapitoly. A to třeba tak, že hlavní postava projede na konci předchozí kapitoly kolem na mopedu. Míra bizarnosti je místy možná už trochu na hraně a čtenář má pocit, že si Murakami vysloveně libuje v násilí a dalších perverzech, ale ve výsledku je to fajn čtení, které se může směle postavit po bok Polévky miso. Hrdinové se rekrutují z řad vrahů, prostitutek, ale je tu třeba dívka, která vidí elektrické signály v drátech. Může tak slyšet třeba telefonní hovory, aniž by byla u telefonu, nebo vidět televizní vysílání, aniž by byl televizor zapnutý.
Hodnocení: 4/5


Haruki Murakami: O čem mluvím, když mluvím o běhání
Svým způsobem možná nejpodivnější knížka asi nejznámějšího japonského autora současnosti. Jsou to totiž jakési sportovní memoáry nebo zápisky o tom, jak Murakami začal běhat, jak kde trénoval nebo jak se každý rok účastní maratonu. Paralelně je to prokládáno obecnými "radami do života", a tak běžný čtenář asi nebude tušit, co to má vlastně znamenat. Když jsem se ale prokousal prvními deseti dvaceti stránkami, tak mě to docela zaujalo. "Filozofování" není nijak vlezlé a běžecké pasáže mohou být zajímavou inspirací nebo i zdrojem informací o přístupu apod. i pro jiné aktivní sportovce, jako jsme třeba my cyklisti. Ale objektivně vzato, je pro člověka, který aktivně nesportuje, tato knížka naprosto zbytečná a asi i nepochopitelná. A o mnoho lepší to asi nebude ani v případě Murakamiho fanoušků. Tady je zkrátka potřeba vědět, co to je "zabejčit až na krev", respektive vědět, o čem Murakami mluví, když mluví o běhání.
Hodnocení: 1/5


Haruki Murakami: Po otřesech
Soubor šesti povídek, které byly inspirovány dvěma japonskými katastrofami: zemětřesením v oblasti Kóbe v lednu 1995 a sarinovým útokem sekty Óm Šinrikjó v tokijském metru v březnu. Všechny povídky se odehrávají v únoru. Tím je daná základní myšlenka: všechny postavy zažily v minulosti nějaký osobní otřes a snaží se s ním vyrovnat. ale netuší, že na ně nějaký další může ještě čekat. Ovšem, jestli opravdu přijde nebo ne, to se nedozvíme. Jistým problémem je ale nutnost znát japonské reálie. Pravděpodobně až v doslovu tak zjistíte, že povídání jedné hrdinky o smrti u ohně na pláži odkazuje na sektu organizující hromadné sebevraždy. Nebo že hrdinu jiné povídky, který v metru sleduje jednoho muže, vede tento "průvodce" přesně místy, kde za měsíc proběhnou sarinové útoky. Z názvů stanic vám to asi nedojde. I bez toho je to ale příjemné čtení. Prakticky ve všech povídkách se totiž objevuje ono typické Murakamiho "cosi tajemného", díky čemuž je drtivá většina jeho textů tak zajímavá. Do větší hloubky ale bez vysvětlení asi jen tak neproniknete.
Hodnocení: 3/5

1000 TY PIČO!!! THIS IS BIKING KURRRRVA!!!!!

Letošní sezóna nezačala věru dobře. Jednak začala pozdě, protože Japonsko, a jednak když už začala, tak nepřálo počasí, a tak se z toho za první bikový týden vyklubalo jenom ubohých 330 kilometrů. Napodruhé to už ale bylo letos výrazně lepší. Společně s červencovými svátky to dalo dohromady rovných 10 dní na kole při konstatně vynikajícím počasí. Výsledek: více než 1000 najetých kilometrů.

Na druhou stranu to je ale asi limit toho, co jsem v současnosti schopen ujet. V posledních dnech jsem totiž už doslova chcípal. Vyplynulo to taky zčásti z toho, že první den jsem byl na vyjížďce s matinkou, což dalo jenom 50 km, a druhý den jsem dal jen něco na rozjetí (70 km). Třetí den se ale už povedla 110ka a tehdy se zrodila myšlenka zkusit najet přes 1000. Vzhledem k prvním dvěma dnům to ale znamenalo každý další den najet více než 100 km.

Celková zátěž je to docela slušná a upřímně řečeno, poslední dva dny jsem kolo sice vidět mohl, ale blbě mi bylo hned v okamžiku, kdy jsem na něj nasedl. Vůbec jsem už netušil, co mě bolí více (ruce, záda, nohy, sedací partie), a jestli je mi špatně z hladu, z únavy nebo z nevhodné skladby stravy. To je vůbec zajímavá věc.

Trochu více jsem tentokrát vyskoušel isotonické nápoje a energetické gely. Pozitivní je, že fungují, méně radostné pak to, že během tří dnů je už nemůžete ani vidět. Gely jsou ukrutně sladké, isotonika ukrutně chemická. Chuťově jeden větší hnus než druhý.

Navíc si na to tělo při zátěži dost rychle "zvykne", což v praxi znamená, že když jsem po šesti nebo sedmi dnech snědl k večeři normální jídlo (no dobře, odstartoval to kus pečeného kolena, ale další dny jsem večeřel už opravdu normání jídlo), tak si s s tím tělo neumělo moc poradit. Očekávalo něco rychle rozložitelného a přišlo něco v tu chvíli nestandardního. Tím pádem byly v dalších dnech žaludeční problémy ještě horší než předtím.

Dolů šla bez pořádné regenerace postupně i výkonnost. Zatímco někde v první půlce volna jsem z Frýdku-Místku vyjel na Lysou horu těsně pod 3 hodiny, tak poslední desátý den jsem to klepal o půl hodiny déle. A v závěrečném stoupání po asfaltce na vrchol mě předjel nějaký chlap. Potupné.

Ale na srpen plánuju další bikový týden v Beskydech. A do té doby se mi ten pajšl určitě srovná. A gely a ionťáky nakoupím ve více příchutích, ať se mi to neekluje už po třech dnech. A jestli vyjde i počasí, tak rozhodně zkusím najet něco podobného jako teď. Dokud ještě nemám problémy s revmatem a podobnými radostmi středního věku.

P.S: Omlovám se všem, kterým jsem se při svém pobytu na Sibiři neozval, ale jistě chápete, že při takovém zápřahu a tak skvělém počasí zkrátka "nebyl čas, pičo". Příště to ale napravím a ozvu se. Čestné rychlošípácké.

Kalba pod sakurami v Yoyogi

Když už má tento blog v názvu park Yoyogi, tak by se hodilo sem zase po čase něco z Yoyogi hodit. Na nedávné epochální výpravě za sakurami jsem samozřejmě nemohl minout ani park Yoyogi, který by se dal označit nálepkou "největší parková pařba v Tokiu".

V parku Yoyogi to žije v podstatě celý rok, ale co se tu děje v době květu sakur, to se jen tak nevidí. Pod sakurami si lidi rozloží plachty, na které si sednou, a to v takovém množství, že to tam vypadá asi jako na pláži poblíž Bibione. Masakr. To co vidíte na fotkách, je navíc umocněno tím, že v daný den byla kosa jak v ruském filmu.

Když tedy člověk viděl holčičky v sukýnkách, jak sedí na igelitu na zemi bez bot a ještě do sebe klopí studené pivo, tak mu byla zima už od pohledu. Na druhou stranu je potřeba uznat, že taková bojeschopnost se jen tak nevidí.

Kvetoucí sakury jsou zkrátka jedním z největších svátků v roce. Lidi si tam nanosí jídlo a pití a pořádají pikniky, v případě parku Yoyogi pak spíš regulérní pařby. Některé početnější skupiny si tam dokonce přinesou vařiče a dělají si na nich teplé jídlo a čaj a mezi nimi pak například prochází zpěvák, který na improvizované aparatuře přednáší všemožné písničky na vyžádání.

Týpoek na jedné z fotek zrovna zpívá hitovku "Tomato" a když s ním v refrénu spustil sbor okolo stojícíh lidí, tak se to dalo srovnat s kotlem fanoušků, když Liverpool hraje doma na Anfield Road. Mimochodem, zima mu zjevně nevadila, pobíhal tam v tričku a mezi písničkami si přihýbal piva z chladícího boxu.

Na jedné z fotek je vidět skupinu lidí, kteří tam synchronizovaně hulákali nějaké básničky nebo co to bylo, aby se nakonec rozhulákali naprosto nesynchronizovaně a začalo pobíhat po okolí. Zhruba po pěti sekundách to ale začali opakovat celé od začátku.

O svátku sakur Hanami by se toho samozřejmě dala napsat hromada. Kolegyni z rubriky cestovani jsem ale slíbil, že jí o tom něco napíšu, takže až to bude aktuální, hodím sem odkaz. Je doufám pochopitelné, že se mi to nechce psát dvakrát, takže to zkrátka sepíšu jednou, a to ve formě stravitelné i pro "běžného čtenáře". Tak snad již brzy.

Sputnik, má láska

V předvánočním a povánočním shonu jsem úplně zapomněl, že jsem už před časem četl další knihu od mého oblíbeného Harukiho Murakamiho - Sputnik, má láska. Možná to je tím, že z toho, co tady zatím od Harukiho vyšlo, je Sputnik hned po Afterdarku nejtenčím svazkem.

A svým způsobem je tenký i obsahově. Hlavním tématem je opět Murakamiho oblíbené téma "tady a tam", takže hlavní hrdina setrvává "tady", zatímco jeho láska se přesune někam "tam".

Ovšem není to ona, kdo je tím Sputnikem. Tím je totiž nazývána láska lásky hlavního hrdiny a to z poměrně prozaického a docela i vtipného důvodu. Při jedné příležitosti si při rozhovoru splete slova Sputnik a beatník.

Asi největší slabinou této knihy je skutečnost, že hlavní téma "tady a tam" už Murakami zpracoval v dřívějších knihách. A přinejmenším v Kafkovi na pobřeží a Hardboiled Wonderlandu se jednalo o zpracování když ne lepší, tak přinejmenším jaksi obsáhlejší a plnější.

Mimo jiné i vzhledem k tomu, že Murakamiho knihy tady vycházejí tak nějak na přeskáčku, jsem docela dlouho žil v přesvědčení, že Sputnik vyšel původně dříve než Kafka a Wonderland a docela by to i dávalo smysl. Sputnik totiž tak trochu vypadá jako jakási přípravka a oťukávání tohoto, tehdy tedy nového tématu.

No, ale není tomu tak. Sputnik vyšel o celých 14 let později než Hardboiled Wonderland a Kafka byl hned další knihou, kterou Murakami napsal po Sputnikovi. Na druhou stranu, pokud nemáte čas/nervy/cokoliv, abyste louskali objemné knihy, dá vám Sputnik na snesitelném prostoru vcelku dost dobrou představu o podstatné části Murakamiho tvorby.

Hodnocení: 3,5/5

Rve se za svý práva!!!

To je zas jednou neděle. Na Eurosportu dávají jezdectví, na Motors TV nějaký driftovací nesmysl na ledu, takže výsledkem je projíždění kanálů tam a zpátky. A chytám i Novu.

A tam zrovna běžel nějaký společný cajdák zjevně všech finalistů SuperStar. Chvíli na to tedy rezignovaně koukám a najednou vidím, že jedinec, který je u tohoto článku na fotografii zpívá sólově slova "rvu se za svý práva".

Docela by mě zajímalo, kdo rozhodl, že to bude zpívat právě on. A nechápu. Nechápu spoustu věcí. Měl to být cílený výsměch? Nebo jen ironická shoda náhod? Nebo je to boj proti dyskryminaci? Nebo co vlastně?

Tak nějak ani nevím, jestli mi to přijde směšné hodně nebo málo. Každopádně bych se z toho ale po****.

Pane, pojďte, budeme se přetahovat lanem

Přetahování lanem je jednou z nejstarších sportovních disciplín a dokonce byla v počátcích novodobé éry chvíli i na programu Olympijských her. Přetahování několika málo chlapů na každé straně je ale slabota.

To v Japonsku ve městě Naha na ostrově Okinawa netroškaří a pojali to v trošku větším. Každý rok se tam koná akce, při níž se o masivní lano přetahuje podstatně více lidí. Letos prý napočítali 20 000 účastníků na každé straně. Wikipedia ovšem uvádí, že každoročně tahá za obří lano zhruba 25 000 lidí dohromady.

Tento zvyk má prý prastarý původ, který se datuje ještě do dob království Rjúkjú (konkrétně někam do 17. století), které se dříve na Okinawě nacházelo. Samotná přetahovaná trvá 30 minut a symbolizuje soupeření mezi západní a východní části města/provincie.

Lano by mělo být dlouhé přes 600 stop (zhruba 200 metrů) a váží zhruba 40 tun. Nepodařilo se mi ale přesně zjistit, zda i ta hmotnost platí pouze o polovině lana, jako je tomu u délky. Ať ovšem tak nebo tak, tento podnik je od roku 1997 zapsán v Guinessově knize rekordů jako největší přetahovačka o lano na světě. A moc bych se nedivil, kdyby tam bylo i ono samotné lano.

Před samotným "zápasem" probíhají různá symbolická i "normální" představení a vystoupení a na konci získá vítězná strana ... ... ... možnost vyskočit na svou stranu lana a tam slavit.

Mládí vpřed! A nebo ne?

Vloni v únoru se na jedné japonské televizní stanici vysílal pořad nazvaný v překladu "I Wore My Daughter's School Uniform Contest". Jak už název napovídá, jednalo se o jakousi soutež krásy, kdy na sebe matky středoškolaček navlékly školní uniformy svých dcer a následně šokovaly svým mladistvým vzhledem.

Titulky ve videu jsou sice tvořeny v drtivé většině "rozsypaným čajem", ale vězte, že ta čísla, která jsou i pro našince k přečtení, udávají věk soutěžících maminek. Pokud by se vám zdály ony třicátnice příliš mladé na to, aby již měly středoškolačky, pak vězte, že systém japonského školství rozlišuje tzv. nižší a vyšší střední školy, přičemž ty nižší víceméně odpovídají našemu druhému stupni na školách základních.

Jasně, je vidět, že jim není zrovna třináct, ale zhruba někam na tu dvacku by to dokázaly ukecat rozhodně všechny. Přinejmenším tedy u nás v Evropě.

Parkování kol v Japonsku

Kdo byl někdy v Amsterdamu, určitě tam zahlédl alespoň jedno obří parkoviště, kde by klidně mohly parkovat kamiony, ale místo toho tam stála neskutečná spousta kol. Rozhodně se jedná o něco, co se jen tak nevidí.

Ale nebyli by to Japonci, kdyby to nedotáhli ještě o několik desítek let dál. Takže tam parkoviště pro kola mají taky, ale žádná kola nejsou vidět. Akorát si trochu nejsem jistý, jestli by toto zařízení dokázalo pojmout i moje MTB s dvoupalcovými Maxxisy, 21palcovým rámem a sedlovkou vytaženou na max. Ale jak jsem si mohl v minulosti ověřit osobně, v Japonsku není nic nemožné, takže zůstávám v klidu a v březnu beru kolo s sebou.