Česká Spořitelna podruhé

Včera jsem jednomu známému vyprávěl moji anabázi s platebními kartami a při té příležitosti jsem si uvědomil, že ona historka měla ve skutečnosti ještě i dost dramatické pokračování.

Když jsem totiž přišel na pražskou pobočku a vyseděl si frontu čítající dvacet pořadových čísel z registru, vyšlo najevo, že svoje karty asi ještě jen tak neuvidím. Byznys holčička, která se mě ujala na bezhotovostní přepážce, totiž na dlouhou dobu odběhla někam dozadu, aby se za drahnou chvíli vrátila s třetí z mých karet, která mi mezitím taky propadla, ale v celé kauze o ní nepadlo ani jediné slovo.

Tvrdila mi, že žádná jiná tam pro mě není, a když jsem jí poněkud důrazněji vysvětlil, že buď to není možné nebo ať mi řekne, kdo tady zase něco pohnojil, tak mi takovým tím typicky posraným asertivním tónem začala naznačovat, ať si na ni neotevírám hubu.

Z nějakého důvodu mi to ale v tu chvíli sepnulo dříve než obvykle, a tak jsem ji zasypal posloupností událostí celé té kauzy v souvislostech, z nichž jasně vyplývalo, že buď tam ty karty někde jsou, nebo je asi někdo sežral.

Znechuceně je šla ještě jednou hledat, aby se po chvíli vítězoslavně vrátila i s nimi.
Strašně se omlouvala, ale rozhodně to nebyla její chyba. Napoprvé tam fakt nikde nebyly. Někdo je tam totiž musel dát během té chvilky, co mě asertivně posílala do řiti.

A pak mi zapomněla vrátit občanku, pro kterou jsem se musel vracet. Naštěstí jsem to víceméně náhodou zjistil asi sto metrů od banky.

Ovšem jak se říká: konec dobrý, všecko dobré. A proto hurá, sláva. Vzhůru na těžební jámy! Nechť žije Bílá Paní, záruka spolupráce mezi národy!