Zápis z prvního letošního MTB výjezdního zasedání

Jak bylo slíbeno zde, zde je několik málo více slov ohledně zahájení letošní MTB sezóny.

Počasí se povedlo
O aprílovém počasí se sice říká leccos, ale já si na něj rozhodně nemůžu stěžovat. Z devíti dnů jich osm bylo slunečných, což jsem snad u nás ještě nikdy na kole nezažil. Ostatně důkazem budiž následující dvě fotky, které ale navíc byly pořízeny za ne zcela ideálních světelných podmínek, takže ve skutečnosti je to ještě horší.

Kolo šlape jako ... hodinky
V rámci předsezónní generálky jsem nafasoval nové dozadu nové devítikolo. Je krásné, je zlaté, hází fancy odlesky a prostě celkově je moc roztomile gangsta. Jenom škoda, že nejpozději na konci sezóny bude zaprasené úplně stejně jako to staré. Zpočátku to teda dávalo v kombinaci s rozmontovaným a zase složeným středovým ústrojím rány jako z děla, ale během pěti kilometrů si to krásně sedlo a už to zase cvrčí jako ... cvrček.

Stěrače stírají
Ale brzdy nebrzdí. Respektive teď už brzdí, ale chvilku to trvalo. Pořídil jsem totiž i fungl nové brzdové desky a ty je potřeba vždycky trošku zajet, aby chytily svůj plný výkon. První letošní odbočku jsem tak poměrně trapně přejel, pováááč jsem ji nedobrzdil.

Trhá to asfalt
Letos jsem se před sezónou rozšoupnul, a tak jsem hodil dozadu i nový plášť. Zůstal jsem věrný modelu Larsen TT od Maxxisu, protože v terénu toho zvládne dost a na pevnějších površích je zároveň dost slušně rychlý. Akorát je škoda, je po prvních 500 kilometrech jsou na něm už zjevné známky opotřebení. Zatím teda drží perfektně, ale nejpozději za dalších 1000 km už bude bohužel spíš jenom rychlý, protože sjetý. Překvapilo mě ale, že na účtu u něj byla cena 440 kaček. Není to zas tak dávno, co jsem koukal, že se v Americe prodával snad i za nějakých USD 70. Uvažuju, že bych si za ty peníze koupil do zásoby ještě tak tři kousky, než se přestanou vyrábět. Ostatně, pokud je pro vás nákup nového pláště aktuální, nebojte se mu dát taky šanci. Za ty peníze je to fakt hodně slušný model.

To se musí rozdýchat
Moje klasické jarní kritérium, kterým vždy získávám první přehled o aktuální formě, dopadlo jako vždycky, tedy fiaskem. Jde o zhruba 3 km dlouhé stoupání na Prašivou, které vede sice po asfaltu, ale hvízdačka to rozhodně není. Tudíž klasika – na těžší převody jsem to sotva tlačil a lehčí jsem ani nezkoušel, protože jsem zcela jasně cítil, že to bych pro změnu neudýchal. Každopádně jsem to ale letos poprvé vyjel hned napoprvé na střední placku vepředu, ale málem jsem to zaplatil životem. Zhruba ve čtvrtině kopce totiž už byl na spadnutí pneumotorax, srdeční zástava, mozková příhoda a horečka omladic.

Za Beskydy krásnější
Možná je to už věkem, ale možná zkrátka jenom blbnu, ale Beskydy se mi zdají čím dál krásnější. Ale možná to bylo jenom tím, že květena měla ještě zhruba tak tři ráno, takže to ve skutečnosti vypadalo spíš jako na podzim než jako jaro. Každopádně díky jasnému počasí, jarním stínům a obecně těmdletěm lyrickým kokotinkám, na které mě nikdy neužilo, jsem snad poprvé v životě zalitoval, že s sebou nemám foťák. Tím teda myslím, že jsem ho nechal v Praze a na Sibiř si ho vůbec nedovezl. Škoda, každý den jsem totiž potkal několik výhledů nebo míst, která si o fotku vyloženě říkala.

Jako na Giru
Úplně po nejvyšších hřebenech a kopcích se zatím jezdit nedalo (alespoň podle toho, jak to vypadalo níž), protože tam bylo ještě hodně sněhu, ale ten zase na druhou stranu bikový zážitek skvěle ozvláštnil. Párkrát jsem se na sníh dostal i v nižších polohách a musím konstatovat, že vést kolo po sluncem zlitém sněhu (měkký firn, jet se po tom nedalo ani náhodou) uprostřed liduprázdného lesa, to je v tom nejlepším smyslu mocně surrealistický zážitek. Hodně sněhu bylo ještě i podél cest, kde byly stále dost vysoké bariéry, jak je tam v zimě nasázely sněžné pluhy. A když mezi nimi stoupáte po úplně suché silnici, připadáte si najednou, jako kdybyste jeli nějakou z květnových alpských etap na Giru d'Italia. A jste bytostně přesvědčení o tom, že zrovna dneska byste toho Contadora dokázali vyloženě zesměšnit.