700! - THIS IS BIKIIIIIING!!!

Třetí letošní týden na MTB a potřetí výborné počasí. To už snad ani nemůže být náhoda a člověk si až říká, že kdyby takhle měla probíhat každá bikerská dovolená, tak by za to klidně oželel i tu příslovečnou výhru ve Sportce.

Řečí sychých dat to tedy vypadalo asi takto: 8 dní na kole, přes 704 ujetých kilometrů, 4 výjezdy nad 100 km, 2 vyjíždky s matinkou, jeden defekt, celkem už letos nadrcených přes 2200 km a jeden náběh na infarkt.

To konkrétně v případě, kdy jsem se chystal na královskou etapu, ale ač to zní sebeblběji, tak díky dokonalému letnímu počasí jsem od svého záměru někde v půlce trasy odstoupil. Drtit kopec ve vedru, ve kterém ostatni cyklisti buď tlačili nebo posedávali ve stínech, se neukázalo jako ideální nápad.

Na druhou stranu, alespoň jsem si ještě prohloubil přesvědčení, že cyklistika je jedním z vůbec nejextrémnějších sportů. Ostatně, výhledově chystám na toto téma samostatný elaborát.

Štěstí při mě stálo dokonce i při tom defektu. Jednak jsem si ho přivodil již kousek od domova, takže jsem víceméně v klidu dojel až domů. Trochu nepotěšilo, že se to stalo v sobotu, a tak jsem v neděli neměl možnost s tím skočit do servisu (domácí nádobíčko jsem pochopitelně nechal v Praze). Naštěští ale celou neděli pršelo, takže se ve skutečnosti vůbec nic nestalo.

A chybět pochopitelně nemůže ani veselá historka z natáčení, tentokrát na téma, jak se zmrzačit, aniž by se stalo cokoliv vážného. To si tak jedete dolů po cestě z větších kamenů a najednou máte málem zlomenou nohu. To když předním kolem najedete na některý z volných kamenů tak dokonale, že si ho vymrštíte přímo do vlastní holeně. Je to moc fajn pohodička a to i přesto, že se to v mém případě odbylo jen s lehčím průrazem kůže a poctivou modřinou.

A poučení na závěr: nikdy se v terénním sjezdu nesnažte jednou rokou řídit a brzdit a druhou smrkat. Je to fakt o hubu.

Beskydský MTB trojboj - Lysá hora, Bílý kříž, Pustevny

Jak jsem slíbil v minulém příspěvku, dávám zde odkaz na článek, který jsem slíbil kolegyni z Cestování a který popisuje už takovou trošku slušnější trasu v Beskydech.

Ve skutečnosti je to vlastně čtyřboj, protože vedle Lysé hory, Bílého kříže a Pusteven je na trase ještě stoupáček na Lhotskou, přes kterou je potřeba se překulit mezi Bílým křížem a Pustevnami.

Jak už jsem snad kdesi i psal, tak při sjezdu z Pusteven jsem došel k závěru, že tuto trasu si možná příští rok možná ještě jednou zkusím, do značné míry i proto, že jsem to ve skutečnosti jel z a do Frýdku - Místku, což je dohromady 130 km, ale asi dva dny po návratu do Prahy mi bylo jasné, že pokud to okolnosti dovolí, tak to při svém červencovém MTB týdnu zkusím v opačném směru.

Tedy se závěrečnou vrchařskou prémií elitní kategorie na Lysé hoře. Pokud nezhynu v závěrečném 6 km stoupání po asfaltu, tak už snad na tom kole přežiju asi fakt už všechno.

500! vol.2 - THIS is biking!!!

Tak mám za sebou zdárně druhý letošní týden na MTB v Beskydech a zase se modlím, aby to tak vydrželo až do konce sezóny. Počasí sice nebylo až tak úplně dokonalé jako minule, ale přesto považuji šest odježděných dní za vysoký nadstandard.

Tentokrát už nikde nebylo po sněhu ani památky, a tak jsem se mohl bez ostychu pustit i na vyšší krpály a dát si víc do těla. třikrát se mi podařilo za den nakroutit více než 100 km (118, 128 a 107), takže s celkovým číslem 540,79 kilometrů za šest dní jsem docela spokojený.

I když faktem je, že tu první trasu jsem ujel víceméně jenom díky tomu, že jsem její délku poněkud neodhadl. Na druhý den jsem se totiž chystal na tu 128čku, a tak jsem si chtěl dát jen tak pro zahřátí zhruba 80km s nějakými těmi kopečky. Dvě z beskydských highwayí jsou ale o dost delší, než jsem si myslel.

Vrcholem týdne pak byla "královská etapa", kterou jsem si interně pojmenoval jako "Beskydský trojboj". Za jeden den jsem totiž projel tři nejznámější beskydské "destinace" - Lysou horu, Bílý kříž a Pustevny. Z Frýdku-Místku s návratem tamtéž, to hodilo oněch 129 km a bezprostředně po dojezdu jsem se zapřísahal, že to znova pojedu nejdříve příští rok. Teď už ale vím, že to v červenci pojedu opačným, tedy ještě o dost náročnějším směrem. Možná při tom zhynu, ale padnu hrdinně.

Každopádně ale pro kolegyni z idnesáckého Cestování chystám o této trase PODROBNOU analýzu a MEGA-rec., takže to nebudu psát dvakrát a hodím sem link v okamžiku, kdy článek vyjde. POUZE NA TOMTO BLOGU!

Za zmínku ale stojí můj opakovaný výjezd na Prašivou. Tentokrát jsem to ale mohl bez sněhu vzít dál po hřebenu až na Javorový, což je moje oblíbená rozehřívací trasa v úvodech bikových týdnů. Kus trasy byl vyspraven udusaným štěrkem, ale ani to mi v některých prudkých úsecích nepomohlo, takže když mi podklouzlo zadní kolo a musel jsem kousek tlačit, tak jsem holt zase nadával jako zamlada.

Nejpozoruhodnější je ovšem fakt, že jsem na této trase třikrát málem hodil takovou tlamu, že kdyby se to v kterémkoliv případě "povedlo", tak tenhle článek někde na ARU diktuji své osobní asistentce.

1. Na úzké stezce traverzující prudkým svahem mi v malé rychlosti podjelo zadní kolo, a tak jsem se pro jistotu rozhodl, že se ramenem opřu o strom. Jenomže než jsem to dobrzdil, tak jsem strom pochopitelně přejel a opřel jsem se o něj jen batohem. Naštěstí jsem na něm zůstal viset, takže jsem si pruďas pode mnou prohlédl pouze z diskrétní vzdálenosti. Pokud bych to tam překlopil, tak tam někam do údolí sáňkuju po boku s bikem na nohou asi ještě doteď.

2. Jedu vcelku pomalu po kamenité lesní cestě a najednou koukám, že přední kolo směřuje úplně šejdrem ve stylu plochá dráha. Sotva jsem to jakž takž srovnal, tak mám přímo před sebou přinejmenším dvousetletý buk. Toho bych asi nepřepral. Zběsilé brždění a stržení kola na stranu vedlo ve výsledku pouze k naražené kostrči, na které se na biku naštěstí nesedí. Takže pohodička.

3. Plochá dráha podruhé. Sotva jsem z Javorového sjel po úzké turistické pěšině na širší lesní cestu, dojel jsem do úseku se spadaným listím. Na straně u svahu byla viditelná nějaká díra, tak jsem to vzal po vnější straně. Oblouček jsem vyříznul hodně frajersky, ačkoliv široko daleko nikdo nebyl a najednou zjišťuji, že zadní kolo se smýká z okraje cesty dolů do strže a já ho za sebou táhnu bokem. Vezmu-li v úvahu, že stopa zadního kola je vždy "kratší" než předního, tak raději ani nepátrám po tom, proč mi tam někde nezahučelo kolo přední.

Takže tak. Fajně bylo.

Go, Roger, Go!!!

Jen málokdy má člověk radost, když mu nějaký jeho dřívější tip nevyjde. Ale občas to tak je. Takže když jsem kdysi tady doufal, ale příliš tomu nevěřil, že by Roger Federer mohl vyhrát letošní French Open, tak jsem si vůbec nepřipouštěl, že by se tak mohlo stát.

Ale stalo se a je tomu jedině dobře. Roger se tak totiž definitivně zařadil do síně slávy světového tenisu. Jednak totiž jako šestý v historii získal titul na všech čtyřech grandslamových turnajích a jednak vyrovnal rekord Peta Samprase v počtu čtrnácti získaných grandslamových titulů.

Na nadcházejícím Wimbledonu tak pravděpodobně bude v ukrutné pohodě a bude mít velkou šanci Samprasův rekord překonat. Zvláště když jsem někde zaslechl, že jeho největší konkurent se vedle následujícího turnaje odhlásí/odhlásil i právě z Wimbledonu.

A pokud to tam Rogerovi nevyjde, tak se nic neděje, pořád ho letos ještě čeká jeho oblíbené US Open, kde vyhrál čtyřikrát po sobě. Jeho Američané mu rozumějí.

A kdyby to náhodou nevyšlo ani tak, tak na to má pořád ještě dobré dvě, tři sezóny, aby nějaký ten rekordní Grand Slam nějak uklepal. Takže Go, Roger, Go!!!

Foto: idnes.cz

Výstava bonsají v botanické zahradě

Naprostou náhodou jsem o víkendu v metru objevil reklamu na výstavu bonsají v pražské botanické zahradě. Nebylo tedy moc o čem přemýšlet a problém "Co s načatým víkendem" byl rázem vyřešen.

Rozhodně nepatřím k nějakým "zelinářům", ale tak nějak snad každý cítí, že je něco jiného na zahradě vypěstovat sedmikilový dusičnanový kedluben, který může příští rok být klidně i desetikilový, a dlouhé roky, nezřídka celý život, cizelérsky opečovávat pár konkrétních rostlinek.

Takže zkrátka a dobře, je tam na co koukat. Pokud se tam ale chcete vypravit taky, tak si raději pospěšte, protože co si tak pamatuji z plakátu, trvá jen do 17. května.

Jako naprostého laika mě nejvíce zaujala skutečnost, že se bonsaje dají vytvářet i ze sukulentů, což jsou "v podstatě kaktusy" - přesto se dají tvarovat tak, že u nich vznikne prakticky regulérní kmen.

A chybět nesmí ani "historka z natáčení". Před sekcí s bonsajemi je i prostor, kde jsou nějaké ty bonsaje i k zakoupení. Jeden kousek, jehož stáří jsem svým zcela laickým odhadem šacoval tak na 50 let, tam byl k mání za 28 tisíc a nějaké ty drobné. Procházel kolem boreček s fiflenkou a boreček tuto cenu zaregistroval a ihned to překvapeně hlásil fiflence. Ta jeho informaci ocenila pobaveným smíchem ve stylu "to bych chtěla vidět, kdo za to dá takový nesmyslný prachy".

Inu, nezahálel jsem a zapředl jsem řeč s prodejcem a majitelem v jedné osobě. Říkal, že sám tento kousek pěstuje 20 let a když ho koupil, byl už 30 let starý (hergot, proč mi ty tipy takhle nevycházejí třeba ve sportce?). Jednoduchým výpočtem se tak dostáváme na cenu zhruba kolik? 700 korun za jeden rok? Dejme tomu. Každopádně to mi přijde vzhledem k jednomu roku dost specifické práce naprosto zadarmo.

A nakonec ještě pár fotek. Z nich půjde asi jen těžko odhadnout jejich velikost, takže ještě pro představu: Ty největší z vystavovaných kousků mají na výšku tak zhruba metr, ale jsou tam i takové, které se zastavily někde na dvaceti centimetrech.

Asi nejatraktivnější na pohled jsou "zmenšené" javory:

Malinký modřín s ještě menšími šištičkami:

Hloh v květu:

I takto může vypadat i tak "obyčejný" strom, jako je bříza:

Kluk jak buk:

Jalovec o velikosti o něco větší než jsou větve, s nimiž se o Velikonocích chodí na holky:

"A když už jsme u svátků, ze všech největší, zapomněl jsi na šeřík, takový jsi sklerotik." Akorát by mě docela zajímalo, kolik takových kousků by bylo potřeba k alespoň jakž takž důstojnému ověnčení jednotkového sovětského osvoboditelského tanku:

Technická: Tak obrázky už fungují, z nějakého důvodu to nesmělo být zarovnané na střed, ale bylo potřeba to hodit vlevo (absolutně nechápu, z jakého). Na druhou stranu se ale hodně kvalitně rozhodily zase odstavce, ale na to už fakt nemám nervy. Snad to ale přežijete.

Nový klip C-ute

Není to zase až tak žhavá novinka, protože podle všeho se klip dostal do světa už někdy v půlce dubna, ale zkrátka se mi ho na YouTube podařilo najít až teď. Písnička teda strašná tralalačka, ale klip tradičně luxusní. A ne, že ne!

Každopádně se ale zdá, že Chisa si zlomila nohu nebo co, protože se tam objevuje jenom před nějakým bluescreenem a na pódiu jich hopsá jenom šest, ale co už. Holt život.

Beskydy už zase nejsou hory - zastřelili nám medvěda

Čas od času člověk zaslechne nějakou narážku, že Beskydy nejsou žádné hory, že to jsou spíš jen takové kopečky. No dobře, nejvyšší vrchol má 1323 metrů, což není zrovna Everest, ale hory to rozhodně jsou protože tam žijí medvědi :-).

Nicméně vážně: proti všemožným samozvaným ochranářům přírody, ekologickým aktivistům a podobným zeleným mozkům jsem ve většině případů ve více či méně silné opozici, ale jsou dnové tací v životě lidském, kdy člověk najde společnou řeč i s nepřítelem. Tohle mě totiž ... no ano, UKRUTNĚ nasralo (dámy, doufám, prominou).

Před dvaceti lety byly Beskydy totiž opravdu spíše jen kopce než hory. Díky naprosto brutální těžbě dřeva zmizely velké plochy lesního porostu a tehdejší nesmyslné výseky lesa budou možná k vystopování ještě za dalších dvacet let. Soudruzi tak dostáli svým závazkům a jako bonus dosáhli toho, že Lysá hora je ještě i dnes skutečně lysá.

Za posledních dvacet let se ale mnoho změnilo, pochopitelně k lepšímu. Beskydy se dostaly z nejhoršího a stav přírody se viditelně mnohonásobně zlepšil. Dřevo se pochopitelně těží dál, ale s rozmyslem a v míře, která odpovídá tomu, co příroda může nabídnout - nejedná se o žádné nesmyslné drancování.

Zlepšení je ale partné i pod horami, takže třeba ve Frýdku-Místku se dá v řece Ostravici naprosto bez problémů koupat, na lávkách pro pěší se lidé často baví krmením početného vodního ptactva a pravidelně se sem vracejí labutě.

Když jsem před časem jezdil po Beskydech týden na kole, potkal jsem dřevorubce, kteří právě sváželi kulatinu. Těžkou techniku ale v beskydských kopcích opět vystřídali koně. A to zkrátka musí potěšit i takového "antiekologa" jako jsem já.

V horských potocích se znovu dají objevit raci. Jasně, byli tam uměle vysazeni, protože sami by tam po předchozím vyhubení asi nedošli, ale uchytili se a spokojeně tam žijí. A návdavkem se prakticky sami od sebe do Beskyd vrátili medvědi. Sice jen pár kusů, ale Beskydy pochopitelně nejsou Klondike.

A pak přijde nějaký idiot (respektive někdo jiný, ale to by už dámy určitě neprominuly) a jen tak ze srandy si jednoho upytlačí. No to bych se fakt po****.

P.S.: A ne, opravdu nejde o to, že medvěd "má hezký očička, je roztomilej a hezky kouká". Ale je vidět, že teoreticky může jednotlivec během pár dní zničit něco, na čem roky pracovalo nesrovnatelně větší množství lidí se zcela zjevnými pozitivními výsledky. Bohužel se takoví najdou a o to víc bych se z toho po****.

Ten sbírá to a ten zas tohle

Ve vcelku nevinné debatě na Facebooku se objevili další pacienti, kteří mají slabost pro japonská děvčata. Slovo dalo slovo a došlo se i ke sběratelským kartičkám, které si pravidelně z JP vozím. Funguje to jako jakékoliv jiné sběratelské karty, akorát že místo hokejistů, baseballistů nebo ohrožených druhů mají Japonci kartičky s děvčaty.

Omluvte ale prosím případnou sníženou kvalitu snímků, jsou pořizovány opravdu narychlo v kuchyni na stole s ne úplně ideálním osvětlením.

Tady je pár kartiček z edice Milky Angel vol. 10, předpokládám, že ty k sehnání už jen tak nebudou:

Naproti tomu o rok novější kolekci China Fukunaga by případní zájemci možná ještě nějak sehnat mohli:











Přední a zadní strana kartiček:











Mít všechny kartičky je motivací samou o sobě, ale kdyby to náhodou někdo chtěl vzdát, tak jsou na něj narafičeny různé "rare" kousky, případně kartičky, na nichž je zdánlivě jen nějaký nesmysl, ale dohromady z nich vznikne "něco většího":

Zápis z prvního letošního MTB výjezdního zasedání

Jak bylo slíbeno zde, zde je několik málo více slov ohledně zahájení letošní MTB sezóny.

Počasí se povedlo
O aprílovém počasí se sice říká leccos, ale já si na něj rozhodně nemůžu stěžovat. Z devíti dnů jich osm bylo slunečných, což jsem snad u nás ještě nikdy na kole nezažil. Ostatně důkazem budiž následující dvě fotky, které ale navíc byly pořízeny za ne zcela ideálních světelných podmínek, takže ve skutečnosti je to ještě horší.

Kolo šlape jako ... hodinky
V rámci předsezónní generálky jsem nafasoval nové dozadu nové devítikolo. Je krásné, je zlaté, hází fancy odlesky a prostě celkově je moc roztomile gangsta. Jenom škoda, že nejpozději na konci sezóny bude zaprasené úplně stejně jako to staré. Zpočátku to teda dávalo v kombinaci s rozmontovaným a zase složeným středovým ústrojím rány jako z děla, ale během pěti kilometrů si to krásně sedlo a už to zase cvrčí jako ... cvrček.

Stěrače stírají
Ale brzdy nebrzdí. Respektive teď už brzdí, ale chvilku to trvalo. Pořídil jsem totiž i fungl nové brzdové desky a ty je potřeba vždycky trošku zajet, aby chytily svůj plný výkon. První letošní odbočku jsem tak poměrně trapně přejel, pováááč jsem ji nedobrzdil.

Trhá to asfalt
Letos jsem se před sezónou rozšoupnul, a tak jsem hodil dozadu i nový plášť. Zůstal jsem věrný modelu Larsen TT od Maxxisu, protože v terénu toho zvládne dost a na pevnějších površích je zároveň dost slušně rychlý. Akorát je škoda, je po prvních 500 kilometrech jsou na něm už zjevné známky opotřebení. Zatím teda drží perfektně, ale nejpozději za dalších 1000 km už bude bohužel spíš jenom rychlý, protože sjetý. Překvapilo mě ale, že na účtu u něj byla cena 440 kaček. Není to zas tak dávno, co jsem koukal, že se v Americe prodával snad i za nějakých USD 70. Uvažuju, že bych si za ty peníze koupil do zásoby ještě tak tři kousky, než se přestanou vyrábět. Ostatně, pokud je pro vás nákup nového pláště aktuální, nebojte se mu dát taky šanci. Za ty peníze je to fakt hodně slušný model.

To se musí rozdýchat
Moje klasické jarní kritérium, kterým vždy získávám první přehled o aktuální formě, dopadlo jako vždycky, tedy fiaskem. Jde o zhruba 3 km dlouhé stoupání na Prašivou, které vede sice po asfaltu, ale hvízdačka to rozhodně není. Tudíž klasika – na těžší převody jsem to sotva tlačil a lehčí jsem ani nezkoušel, protože jsem zcela jasně cítil, že to bych pro změnu neudýchal. Každopádně jsem to ale letos poprvé vyjel hned napoprvé na střední placku vepředu, ale málem jsem to zaplatil životem. Zhruba ve čtvrtině kopce totiž už byl na spadnutí pneumotorax, srdeční zástava, mozková příhoda a horečka omladic.

Za Beskydy krásnější
Možná je to už věkem, ale možná zkrátka jenom blbnu, ale Beskydy se mi zdají čím dál krásnější. Ale možná to bylo jenom tím, že květena měla ještě zhruba tak tři ráno, takže to ve skutečnosti vypadalo spíš jako na podzim než jako jaro. Každopádně díky jasnému počasí, jarním stínům a obecně těmdletěm lyrickým kokotinkám, na které mě nikdy neužilo, jsem snad poprvé v životě zalitoval, že s sebou nemám foťák. Tím teda myslím, že jsem ho nechal v Praze a na Sibiř si ho vůbec nedovezl. Škoda, každý den jsem totiž potkal několik výhledů nebo míst, která si o fotku vyloženě říkala.

Jako na Giru
Úplně po nejvyšších hřebenech a kopcích se zatím jezdit nedalo (alespoň podle toho, jak to vypadalo níž), protože tam bylo ještě hodně sněhu, ale ten zase na druhou stranu bikový zážitek skvěle ozvláštnil. Párkrát jsem se na sníh dostal i v nižších polohách a musím konstatovat, že vést kolo po sluncem zlitém sněhu (měkký firn, jet se po tom nedalo ani náhodou) uprostřed liduprázdného lesa, to je v tom nejlepším smyslu mocně surrealistický zážitek. Hodně sněhu bylo ještě i podél cest, kde byly stále dost vysoké bariéry, jak je tam v zimě nasázely sněžné pluhy. A když mezi nimi stoupáte po úplně suché silnici, připadáte si najednou, jako kdybyste jeli nějakou z květnových alpských etap na Giru d'Italia. A jste bytostně přesvědčení o tom, že zrovna dneska byste toho Contadora dokázali vyloženě zesměšnit.

FanClub C-ute

Heh, tak tomu se říká náhodička. Zrovna jsem na poslední chvíli dohledával nějaké věci do dnešní lekce japonštiny a narazil jsem na stránku, na jejíž neexistenci bych byl schopný prosázet majlant. No považte, český FanClub C-ute.


Je příjemné vědět, že se v Česku nachází přinejmenším ještě jeden další pacient se stejnou diagnózou. Navíc zjevně s diagnózou ve značně pokročilejším stádiu. Letmým ranním průletem se mi nepodařilo zjitit, kdo je autorem těchto stránek, každopádně to vede velmi slušně.



Vedle standardních údajů o albech (nedávno vyšlo nové! - need like hell!!!) a singlech tu najdete i různé zajímavosti "okolo" jako například vystoupení v TV nebo fotky z japonských magazínů. A když už na uvedený odkaz alespoň ze zvědavosti kliknete, tak nezapomeňte v anketě o nejhezčí C-utie zahlasovat pro Chisato Okai, o níž se tam můžete například i dočíst, že ráda hraje Mario Kart. I když třeba takové Saki to na fotce kousek výš taky proklatě sekne.

foto: cute.over.cz