Yo, nigga, look at me new lowrida, b1atch!

Asi nejsem sám, kdo žije v přesvědčení, že ty nejlepší vánoční dárky si člověk musí nadělit sám. U mně to tak funguje už docela dlouho a nic se nezměnilo ani letos, respektive teď už vloni. A protože kalendář s J-Pop holčičí kapelou C-ute jsem si nadělil už vloni a povlečení s Kasumi z Dead or Alive už předloni, chtělo to letos vymyslet něco pořádného. Původně jsem uvažoval o autě, ale protože na moje vysněné GTR od Nissanu mi na účtu pořád ještě trochu chybělo a protože nějakou ojetinu jsem nechtěl, pořídil jsem si za uspořené peníze nové kolo.

Co je to za divnej název?
Italská značka Sintesi sice nemá věhlas ani tradici jiných italských silničních ikon nebo amerických MTB ikon, ale pohled do jejího katalogu mě přesvědčil, že asi budou vědět, co dělají. Navíc zde byl nezanedbatelný argument v podobě velmi lákavého poměru cena/výkon. A taky se mi líbí jejich logo, které mi připomíná, řekněme že třeba logo Wolfensteina.

Vzhledem k mojí hmotnosti bych navíc stejně zvolil hliníkový rám, protože hliník je za ty roky doveden již téměř k absolutní dokonalosti, což se o ulepeném karbonu pořád ještě říct nedá. Nemluvě o tom, že pokud vynecháme ta nejvyšší patra kol (cca 80 tisíc a výše), tak lze hliníkový rám se "stejnými" vlastnostmi pořídit za podstatně nižší cenu, než "ten samý" z karbonu.

Výsledkem tak je bike, který se ve velikosti 21" i s pedály s přehledem vejde pod 11 kg. Mimochodem, pokud jsou na některé z fotek k vidění pedály, tak to ještě nejsou ty pravé, ale pouze provizorně nahozené staré křápy ze starého kola.

Rám: Sintesi 812, z "technických" důvodů zvolen loňský model, protože před koncem roku byla jeho cena taková, že by byl holý nesmysl čekat na novou letošní kolekci.

Řazení, pohon, brzdy: kompletní sestava Shimano Deore XT (kromě kol). Ze stejného důvodu použit rovněž loňský model v osvědčené sestavě 3x9 a nejtěžším převodem 44x11. Jenom je škoda, že mezitím Shimano tuto sestavu přebrandovalo, takže se to zase jmenuje Deore XT. Být to o rok dříve, tak pokud se nepletu, by na všech komponentech bylo naopsáno pouze XT, což by pochopitelně bylo mnohem víc gangsta.

Kola: zapletené sety Fulcrum Red Metal Zero, nejvyšší model řady Red Metal s plochými dráty, na zadním kole zapletenými asymetricky. V nábojích by měla být nějaká precious ložiska (zapomněl jsem, jaká přesně), takže by to teoreticky mělo jezdit samo a to i do kopce.

Pláště: vzadu Rubena Charybdis, vepředu Rubena Scylla. různé nejsou záměrně, ale proto, že když jsem si kolo vyzvedával tak se při finální kompletaci zjistilo, že na krámě nejsou dva stejné typy od obou modelů. Vzhledem k tomu, že se ale jedná o verze TopDesign, tak je díky měké přilnavé směsi pravděpodobné, že zadní bude potřeba vyměnit už po nějakých 3000 km. Obecně jsem se setkal spíše s negativními zkušenostmi s Rubenami, ale na druhou stranu asi taky není náhoda, že na nich Jarouš Kulhavý udělal mistra Evropy a vicemistra světa v cross-country.


Vidlice: Rock Shox Sid Team. Obecně vysoce ceněná vzduchová vidlice, určená výhradně pro cross-country. Budu ji muset ale asi ještě nechat trochu poladit, protože ve srovnání s SR Suntourem na starém kole, mám pocit, jako by chodila až příliš hladce a měkce. Ve skutečnosti ale je stará vidlice už tak vytřískaná, že funguje hůř, než by měla. Radši se na to ale ještě přeptám, protože do těch různých ventilků a hejblátek se sám pouštět nehodlám. To bych pak možná i kupoval novou vidlici.

Řídítka, představec, sedlovka: Oval. O téhle švýcarské značce jsem předtím v životě neslyšel, ale internetovým scoutingem jsem zjistil, že ačkoliv dělají i věci z karbonu, tak jejich doménou je právě hliník. Z něho totiž dokážou udělat komponenty, které mívají přinejmenším stejné vlastnosti a často navíc nižší hmotnost, než cenově dostupné karbonové komponenty. S profesionálními karbonovými top modely se samozřejmě srovnávat nedají, ale ve své kategorii najdou jen nemnoho vyrovnaných karbonových soupeřů.

Gripy: The. Svým způsobem nejzbytečnější část kola, ale jméno firmy The se mi zkrátka líbí, protože je takové naše, takové gangsta, takové da ghetto. Navíc je povrch měkkoučký jako prdelka jp školačky.











Sedlo: Fi'zi:k Tundra. Tvrdé jako fošna, úzké jako pro Romana Kreuzigera. Pokud se má někdy naplnit úsloví o prdeli a středověku, pak to u mě bude rozhodně letos s tímto sedlem. Nezanedbatelné otlačeniny cítím už v okamžiku, kdy se na tohle sedlo jenom podívám.











Tak teď už snad jenom nabrat fyzičku na starém kole a pak mocně vyrazit na nějaké ty beskydské krpály. A jestli mě jako vloni i letos na novém lowrideru předjede na rovině ženská, tak už se na to vykašlu a asi se místo cyklistiky dám na šipky nebo cvrnkání kuliček.










A ještě jen čistě aby nedošlo k nedorozumění: ano, s novým kolem tady zcela záměrně machruju.

P.S.: Pokud se vám některé obrázky zobrazují nějak šejdrem, tak vůbec nevím, proč to tak je, ale mně se šejdrem zobrazují taky.

1000 TY PIČO!!! THIS IS BIKING KURRRRVA!!!!!

Letošní sezóna nezačala věru dobře. Jednak začala pozdě, protože Japonsko, a jednak když už začala, tak nepřálo počasí, a tak se z toho za první bikový týden vyklubalo jenom ubohých 330 kilometrů. Napodruhé to už ale bylo letos výrazně lepší. Společně s červencovými svátky to dalo dohromady rovných 10 dní na kole při konstatně vynikajícím počasí. Výsledek: více než 1000 najetých kilometrů.

Na druhou stranu to je ale asi limit toho, co jsem v současnosti schopen ujet. V posledních dnech jsem totiž už doslova chcípal. Vyplynulo to taky zčásti z toho, že první den jsem byl na vyjížďce s matinkou, což dalo jenom 50 km, a druhý den jsem dal jen něco na rozjetí (70 km). Třetí den se ale už povedla 110ka a tehdy se zrodila myšlenka zkusit najet přes 1000. Vzhledem k prvním dvěma dnům to ale znamenalo každý další den najet více než 100 km.

Celková zátěž je to docela slušná a upřímně řečeno, poslední dva dny jsem kolo sice vidět mohl, ale blbě mi bylo hned v okamžiku, kdy jsem na něj nasedl. Vůbec jsem už netušil, co mě bolí více (ruce, záda, nohy, sedací partie), a jestli je mi špatně z hladu, z únavy nebo z nevhodné skladby stravy. To je vůbec zajímavá věc.

Trochu více jsem tentokrát vyskoušel isotonické nápoje a energetické gely. Pozitivní je, že fungují, méně radostné pak to, že během tří dnů je už nemůžete ani vidět. Gely jsou ukrutně sladké, isotonika ukrutně chemická. Chuťově jeden větší hnus než druhý.

Navíc si na to tělo při zátěži dost rychle "zvykne", což v praxi znamená, že když jsem po šesti nebo sedmi dnech snědl k večeři normální jídlo (no dobře, odstartoval to kus pečeného kolena, ale další dny jsem večeřel už opravdu normání jídlo), tak si s s tím tělo neumělo moc poradit. Očekávalo něco rychle rozložitelného a přišlo něco v tu chvíli nestandardního. Tím pádem byly v dalších dnech žaludeční problémy ještě horší než předtím.

Dolů šla bez pořádné regenerace postupně i výkonnost. Zatímco někde v první půlce volna jsem z Frýdku-Místku vyjel na Lysou horu těsně pod 3 hodiny, tak poslední desátý den jsem to klepal o půl hodiny déle. A v závěrečném stoupání po asfaltce na vrchol mě předjel nějaký chlap. Potupné.

Ale na srpen plánuju další bikový týden v Beskydech. A do té doby se mi ten pajšl určitě srovná. A gely a ionťáky nakoupím ve více příchutích, ať se mi to neekluje už po třech dnech. A jestli vyjde i počasí, tak rozhodně zkusím najet něco podobného jako teď. Dokud ještě nemám problémy s revmatem a podobnými radostmi středního věku.

P.S: Omlovám se všem, kterým jsem se při svém pobytu na Sibiři neozval, ale jistě chápete, že při takovém zápřahu a tak skvělém počasí zkrátka "nebyl čas, pičo". Příště to ale napravím a ozvu se. Čestné rychlošípácké.

Parkování kol v Japonsku

Kdo byl někdy v Amsterdamu, určitě tam zahlédl alespoň jedno obří parkoviště, kde by klidně mohly parkovat kamiony, ale místo toho tam stála neskutečná spousta kol. Rozhodně se jedná o něco, co se jen tak nevidí.

Ale nebyli by to Japonci, kdyby to nedotáhli ještě o několik desítek let dál. Takže tam parkoviště pro kola mají taky, ale žádná kola nejsou vidět. Akorát si trochu nejsem jistý, jestli by toto zařízení dokázalo pojmout i moje MTB s dvoupalcovými Maxxisy, 21palcovým rámem a sedlovkou vytaženou na max. Ale jak jsem si mohl v minulosti ověřit osobně, v Japonsku není nic nemožné, takže zůstávám v klidu a v březnu beru kolo s sebou.

XXX? - this is biking!

Čtvrtý letošní MTB týden v Beskydech je bohužel za mnou a pomalu se blíží i konec celé sezóny. Což mimo jiné znamená, že sem zase budu psát s nějakou rozumnou pravidelností. Tak jako tak, nevím kolik jsem za celý týden najezdil.

Asi dva týdny před odjezdem mi totiž zase jednou vychcípal cyklocomputer a navíc se začal zodpovědně rozpadat na prvočinitele, takže je zase v reklamaci. Až si nějaké podobné zařízení budu kupovat v budoucnu zvolím úplně ten nejlevnější model, protože když už nic, tak výškoměr mi je ve výsledku stejně k ničemu, protože je potřeba ho kalibrovat pokaždé, když se změní tlak, tedy neustále, a tep mi změří, když mě budou po nějakém náročnějším výjezdu oživovat.

Vzhledem k tomu, že to ale v Beskydech mám už trochu najeté, tak bych celkový objem najetých kilometrů odhadoval na nějakých 600, což je tedy ta spodní hranice odhadu. Celkově jsem tak letos už dostal přes 3500 km a pokud se nestane něco neočekávaného, čtyřtisícovka mě letos nemine.

Jezdilo se dobře, protože počasí vyšlo opět dokonale. Prakticky celý týden bylo slunečno, ale teploty byly už spíše podzimní, takže to člověku dobře šlapalo a nebyl celý zlitý potem, sotva se vyškrábal do sedla. Nechci si ani představit, jaké vichřice, lijáky a povodně mě čekají příští rok - to letošní štěstí na počasí se zkrátka musí někdy kompenzovat. Čistě jen ze statistického hlediska.

Původně jsem si říkal, že se nebudu pouštět do nějakých divočin, ostatně v tuhle dobu nikdy nevíte, kdy se najednou setmí, kdy zaprší nebo kdy začně mrznout. Nakonec jsem ale neodolal a dal si dvě nebo tři vyjížďky přes 100 km a rozhodně jsem nelitoval.

Vymetl jsem i pár z tradičních beskuydských kopců a mimo jiné jsem si uvědomil, že výjezd na Prašivou patří rozhodně k tomu nejtěžšímu, co můžete v Beskydech na kole zakusit. Prašivá není vysoká a stoupání má jen zhruba 3 kilometry, ale ve skutečnosti je docela krpál, který fakt dá zabrat. prakticky tam není moc kde si odpočinout a když shodíte vepředu řetěz na malou placku je to cesta do pekel - zacyklíte se tím v podstatě na místě a začne to hrubě snižovat morál. Na tenhle kopec se příští sezónu ještě zaměřím.

K méně příjemným věcem se pak řadí zjištění, že letos na jaře fungl nový plášť na zadním kole je na odpis, protože je úplně sjetý a letošní drcení se už začíná projevovat i na celkovém stavu kola. Jezdí pořád skvěle, kolečko moje milované, ale už v něm začíná tu něco lupat, onde zase něco cvakat a semtam i něco skřípne.

Na druhou stranu, po šesti odkrosených sezónách na to už má plné právo. A ani pokud by se mi podařilo si na jaře koupit nový stroj (težko říct, jak na tom budu "časově"), do šrotu to staré rozhodně nepůjde. Službu mi až dosud dělalo vynikající a zaslouží si důstojný důchod.

700! - THIS IS BIKIIIIIING!!!

Třetí letošní týden na MTB a potřetí výborné počasí. To už snad ani nemůže být náhoda a člověk si až říká, že kdyby takhle měla probíhat každá bikerská dovolená, tak by za to klidně oželel i tu příslovečnou výhru ve Sportce.

Řečí sychých dat to tedy vypadalo asi takto: 8 dní na kole, přes 704 ujetých kilometrů, 4 výjezdy nad 100 km, 2 vyjíždky s matinkou, jeden defekt, celkem už letos nadrcených přes 2200 km a jeden náběh na infarkt.

To konkrétně v případě, kdy jsem se chystal na královskou etapu, ale ač to zní sebeblběji, tak díky dokonalému letnímu počasí jsem od svého záměru někde v půlce trasy odstoupil. Drtit kopec ve vedru, ve kterém ostatni cyklisti buď tlačili nebo posedávali ve stínech, se neukázalo jako ideální nápad.

Na druhou stranu, alespoň jsem si ještě prohloubil přesvědčení, že cyklistika je jedním z vůbec nejextrémnějších sportů. Ostatně, výhledově chystám na toto téma samostatný elaborát.

Štěstí při mě stálo dokonce i při tom defektu. Jednak jsem si ho přivodil již kousek od domova, takže jsem víceméně v klidu dojel až domů. Trochu nepotěšilo, že se to stalo v sobotu, a tak jsem v neděli neměl možnost s tím skočit do servisu (domácí nádobíčko jsem pochopitelně nechal v Praze). Naštěští ale celou neděli pršelo, takže se ve skutečnosti vůbec nic nestalo.

A chybět pochopitelně nemůže ani veselá historka z natáčení, tentokrát na téma, jak se zmrzačit, aniž by se stalo cokoliv vážného. To si tak jedete dolů po cestě z větších kamenů a najednou máte málem zlomenou nohu. To když předním kolem najedete na některý z volných kamenů tak dokonale, že si ho vymrštíte přímo do vlastní holeně. Je to moc fajn pohodička a to i přesto, že se to v mém případě odbylo jen s lehčím průrazem kůže a poctivou modřinou.

A poučení na závěr: nikdy se v terénním sjezdu nesnažte jednou rokou řídit a brzdit a druhou smrkat. Je to fakt o hubu.

Beskydský MTB trojboj - Lysá hora, Bílý kříž, Pustevny

Jak jsem slíbil v minulém příspěvku, dávám zde odkaz na článek, který jsem slíbil kolegyni z Cestování a který popisuje už takovou trošku slušnější trasu v Beskydech.

Ve skutečnosti je to vlastně čtyřboj, protože vedle Lysé hory, Bílého kříže a Pusteven je na trase ještě stoupáček na Lhotskou, přes kterou je potřeba se překulit mezi Bílým křížem a Pustevnami.

Jak už jsem snad kdesi i psal, tak při sjezdu z Pusteven jsem došel k závěru, že tuto trasu si možná příští rok možná ještě jednou zkusím, do značné míry i proto, že jsem to ve skutečnosti jel z a do Frýdku - Místku, což je dohromady 130 km, ale asi dva dny po návratu do Prahy mi bylo jasné, že pokud to okolnosti dovolí, tak to při svém červencovém MTB týdnu zkusím v opačném směru.

Tedy se závěrečnou vrchařskou prémií elitní kategorie na Lysé hoře. Pokud nezhynu v závěrečném 6 km stoupání po asfaltu, tak už snad na tom kole přežiju asi fakt už všechno.

500! vol.2 - THIS is biking!!!

Tak mám za sebou zdárně druhý letošní týden na MTB v Beskydech a zase se modlím, aby to tak vydrželo až do konce sezóny. Počasí sice nebylo až tak úplně dokonalé jako minule, ale přesto považuji šest odježděných dní za vysoký nadstandard.

Tentokrát už nikde nebylo po sněhu ani památky, a tak jsem se mohl bez ostychu pustit i na vyšší krpály a dát si víc do těla. třikrát se mi podařilo za den nakroutit více než 100 km (118, 128 a 107), takže s celkovým číslem 540,79 kilometrů za šest dní jsem docela spokojený.

I když faktem je, že tu první trasu jsem ujel víceméně jenom díky tomu, že jsem její délku poněkud neodhadl. Na druhý den jsem se totiž chystal na tu 128čku, a tak jsem si chtěl dát jen tak pro zahřátí zhruba 80km s nějakými těmi kopečky. Dvě z beskydských highwayí jsou ale o dost delší, než jsem si myslel.

Vrcholem týdne pak byla "královská etapa", kterou jsem si interně pojmenoval jako "Beskydský trojboj". Za jeden den jsem totiž projel tři nejznámější beskydské "destinace" - Lysou horu, Bílý kříž a Pustevny. Z Frýdku-Místku s návratem tamtéž, to hodilo oněch 129 km a bezprostředně po dojezdu jsem se zapřísahal, že to znova pojedu nejdříve příští rok. Teď už ale vím, že to v červenci pojedu opačným, tedy ještě o dost náročnějším směrem. Možná při tom zhynu, ale padnu hrdinně.

Každopádně ale pro kolegyni z idnesáckého Cestování chystám o této trase PODROBNOU analýzu a MEGA-rec., takže to nebudu psát dvakrát a hodím sem link v okamžiku, kdy článek vyjde. POUZE NA TOMTO BLOGU!

Za zmínku ale stojí můj opakovaný výjezd na Prašivou. Tentokrát jsem to ale mohl bez sněhu vzít dál po hřebenu až na Javorový, což je moje oblíbená rozehřívací trasa v úvodech bikových týdnů. Kus trasy byl vyspraven udusaným štěrkem, ale ani to mi v některých prudkých úsecích nepomohlo, takže když mi podklouzlo zadní kolo a musel jsem kousek tlačit, tak jsem holt zase nadával jako zamlada.

Nejpozoruhodnější je ovšem fakt, že jsem na této trase třikrát málem hodil takovou tlamu, že kdyby se to v kterémkoliv případě "povedlo", tak tenhle článek někde na ARU diktuji své osobní asistentce.

1. Na úzké stezce traverzující prudkým svahem mi v malé rychlosti podjelo zadní kolo, a tak jsem se pro jistotu rozhodl, že se ramenem opřu o strom. Jenomže než jsem to dobrzdil, tak jsem strom pochopitelně přejel a opřel jsem se o něj jen batohem. Naštěstí jsem na něm zůstal viset, takže jsem si pruďas pode mnou prohlédl pouze z diskrétní vzdálenosti. Pokud bych to tam překlopil, tak tam někam do údolí sáňkuju po boku s bikem na nohou asi ještě doteď.

2. Jedu vcelku pomalu po kamenité lesní cestě a najednou koukám, že přední kolo směřuje úplně šejdrem ve stylu plochá dráha. Sotva jsem to jakž takž srovnal, tak mám přímo před sebou přinejmenším dvousetletý buk. Toho bych asi nepřepral. Zběsilé brždění a stržení kola na stranu vedlo ve výsledku pouze k naražené kostrči, na které se na biku naštěstí nesedí. Takže pohodička.

3. Plochá dráha podruhé. Sotva jsem z Javorového sjel po úzké turistické pěšině na širší lesní cestu, dojel jsem do úseku se spadaným listím. Na straně u svahu byla viditelná nějaká díra, tak jsem to vzal po vnější straně. Oblouček jsem vyříznul hodně frajersky, ačkoliv široko daleko nikdo nebyl a najednou zjišťuji, že zadní kolo se smýká z okraje cesty dolů do strže a já ho za sebou táhnu bokem. Vezmu-li v úvahu, že stopa zadního kola je vždy "kratší" než předního, tak raději ani nepátrám po tom, proč mi tam někde nezahučelo kolo přední.

Takže tak. Fajně bylo.

Zápis z prvního letošního MTB výjezdního zasedání

Jak bylo slíbeno zde, zde je několik málo více slov ohledně zahájení letošní MTB sezóny.

Počasí se povedlo
O aprílovém počasí se sice říká leccos, ale já si na něj rozhodně nemůžu stěžovat. Z devíti dnů jich osm bylo slunečných, což jsem snad u nás ještě nikdy na kole nezažil. Ostatně důkazem budiž následující dvě fotky, které ale navíc byly pořízeny za ne zcela ideálních světelných podmínek, takže ve skutečnosti je to ještě horší.

Kolo šlape jako ... hodinky
V rámci předsezónní generálky jsem nafasoval nové dozadu nové devítikolo. Je krásné, je zlaté, hází fancy odlesky a prostě celkově je moc roztomile gangsta. Jenom škoda, že nejpozději na konci sezóny bude zaprasené úplně stejně jako to staré. Zpočátku to teda dávalo v kombinaci s rozmontovaným a zase složeným středovým ústrojím rány jako z děla, ale během pěti kilometrů si to krásně sedlo a už to zase cvrčí jako ... cvrček.

Stěrače stírají
Ale brzdy nebrzdí. Respektive teď už brzdí, ale chvilku to trvalo. Pořídil jsem totiž i fungl nové brzdové desky a ty je potřeba vždycky trošku zajet, aby chytily svůj plný výkon. První letošní odbočku jsem tak poměrně trapně přejel, pováááč jsem ji nedobrzdil.

Trhá to asfalt
Letos jsem se před sezónou rozšoupnul, a tak jsem hodil dozadu i nový plášť. Zůstal jsem věrný modelu Larsen TT od Maxxisu, protože v terénu toho zvládne dost a na pevnějších površích je zároveň dost slušně rychlý. Akorát je škoda, je po prvních 500 kilometrech jsou na něm už zjevné známky opotřebení. Zatím teda drží perfektně, ale nejpozději za dalších 1000 km už bude bohužel spíš jenom rychlý, protože sjetý. Překvapilo mě ale, že na účtu u něj byla cena 440 kaček. Není to zas tak dávno, co jsem koukal, že se v Americe prodával snad i za nějakých USD 70. Uvažuju, že bych si za ty peníze koupil do zásoby ještě tak tři kousky, než se přestanou vyrábět. Ostatně, pokud je pro vás nákup nového pláště aktuální, nebojte se mu dát taky šanci. Za ty peníze je to fakt hodně slušný model.

To se musí rozdýchat
Moje klasické jarní kritérium, kterým vždy získávám první přehled o aktuální formě, dopadlo jako vždycky, tedy fiaskem. Jde o zhruba 3 km dlouhé stoupání na Prašivou, které vede sice po asfaltu, ale hvízdačka to rozhodně není. Tudíž klasika – na těžší převody jsem to sotva tlačil a lehčí jsem ani nezkoušel, protože jsem zcela jasně cítil, že to bych pro změnu neudýchal. Každopádně jsem to ale letos poprvé vyjel hned napoprvé na střední placku vepředu, ale málem jsem to zaplatil životem. Zhruba ve čtvrtině kopce totiž už byl na spadnutí pneumotorax, srdeční zástava, mozková příhoda a horečka omladic.

Za Beskydy krásnější
Možná je to už věkem, ale možná zkrátka jenom blbnu, ale Beskydy se mi zdají čím dál krásnější. Ale možná to bylo jenom tím, že květena měla ještě zhruba tak tři ráno, takže to ve skutečnosti vypadalo spíš jako na podzim než jako jaro. Každopádně díky jasnému počasí, jarním stínům a obecně těmdletěm lyrickým kokotinkám, na které mě nikdy neužilo, jsem snad poprvé v životě zalitoval, že s sebou nemám foťák. Tím teda myslím, že jsem ho nechal v Praze a na Sibiř si ho vůbec nedovezl. Škoda, každý den jsem totiž potkal několik výhledů nebo míst, která si o fotku vyloženě říkala.

Jako na Giru
Úplně po nejvyšších hřebenech a kopcích se zatím jezdit nedalo (alespoň podle toho, jak to vypadalo níž), protože tam bylo ještě hodně sněhu, ale ten zase na druhou stranu bikový zážitek skvěle ozvláštnil. Párkrát jsem se na sníh dostal i v nižších polohách a musím konstatovat, že vést kolo po sluncem zlitém sněhu (měkký firn, jet se po tom nedalo ani náhodou) uprostřed liduprázdného lesa, to je v tom nejlepším smyslu mocně surrealistický zážitek. Hodně sněhu bylo ještě i podél cest, kde byly stále dost vysoké bariéry, jak je tam v zimě nasázely sněžné pluhy. A když mezi nimi stoupáte po úplně suché silnici, připadáte si najednou, jako kdybyste jeli nějakou z květnových alpských etap na Giru d'Italia. A jste bytostně přesvědčení o tom, že zrovna dneska byste toho Contadora dokázali vyloženě zesměšnit.

500! - This is biking!!!

První letošní týden na MTB se vydařil po všech stránkách. Až si říkám, že to po několika loňských deštivých mizériích snad ani není možné. Více ale každopádně až v příštích dnech v připravovaném podrobném megazápisu POUZE NA TOMTO BLOGU!

Pro dnešek se tedy pouze pochlubím hodnotou z mého cyklocomputeru. 509,44 - přesně tolik kilometrů jsem za minulý týden v Beskydech najezdil. Na kolo jsem vyjel osmkrát, což dává průměr 63,68 km na den. Jeden den byl ale pouze krátký 40km výlet k babuš a poslední den jsem se držel svého osvědčeného pravidla dát si již jen takový lehčí "výklus" plus minus do 50km.

Pravda, za den se dá najet mnohem víc než jen 60km, ale přesto to na rozjezd sezony považuji za solidní číslo, zvláště když pár slušných stoupáků jsem si už zajel. Do nejvyšších pater Beskyd jsem se ale ještě nepouštěl, anžto tam ještě pořád leží haldy sněhu.

Každopádně, jestli to takhle letos půjde dál, tak projezdím ještě aspoň dvoje pláště :-).

Jak vybrat nové kolo?

Jaro je tady naštěstí už nejen podle kalendáře, a tak je nejvyšší čas vyrazit na první pořádnou jarní cyklo túru. Já se chystám po Velikonocích na týden do Beskyd, tak doufám, že počasí ještě vydrží.

Nicméně - podezřele často se v posledních dnech množí dotazy mých známých, jaké si koupit kolo a jestli je lepší tohleto nebo támhleto. A jelikož mě už nebaví pořád dokola opakovat to samé, tak to s definitivní platností naposled v několika bodech shrnu pro všechny další případy tady.

1. Kolem supermarketu obloukem
Různé giga-, ultra- a uebermarkety nabízejí docela hezká kola za velice příznivé ceny. Jejich problémem ovšem je, že jejich kvalita nabírá takřka záporných hodnot. "Celoodpružené" horské kolo za 3500 korun je prostě šmejd a úplně k ničemu. Jeden známý si koupil něco podobného a když uprostřed vyjížďky začal něco štelovat, tak jsem zjistil, že takováto kola mají dokonce kliky (to, co spojuje "talíř" s pedály) - ano - z plastu. Jakž takž slušné MTB seženete zhruba od 10 000 Kč, ale ani v této kategorii nekupujte v supermarketu. Klidně to totiž může být úplně stejný šmejd, akorát brutálně předražený.

2. Nevěřte nálepkám
Pokud tedy dojdete k poznání, že je lepší nakupovat u specializovaného prodejce, stále ještě nemáte vyhráno. Stejně jako každé jiné zboží se i kola snaží zaujmout "obalem", a je proto chybou kupovat kolo jen podle toho, jak se vám líbí nebo jak vám ladí k novým trenclím. Obecně se dá říci, že se dá důvěřovat americkým značkám (GT, Trek, Specialized, Mongoose a řada dalších), ale v nižších cenových kategoriích nezřídka platí, že seženete o něco více muziky za méně peněz z produkce některého z domácích výrobců (namátkou třeba Superior, RB, nebo slovenská Dema).

3. Nešilte z karbonu
V současnosti je u kol velmi polulární a nyní i vcelku dostupný karbon. Má řadu výhod, ale není univerzálně nejlepší. Když nebudete šetřit, tak za zhruba stejnou cenu seženete i vynikající hliníkový rám, který se hmotností, tuhostí i dalšímy parametry dokáže v pohodě vyrovnat rámu karbonovému za podobnou cenu (tedy v rámci karbonu spíše ta nižší třída). Takže pokud vám prodejce bude za každou cenu tlačit o něco dražší karbonové kolo, raději sáhněte po tom levnějším hliníkovém. Neplatí to ale samozřejmě v případech různých akcí nebo posezónních slev, takže to neberte úplně doslovně.

4. Skládejte
Úplně nejlepším řešením pak je podle mé vlastní zkušenosti nechat si kolo postavit prakticky úplně stejným stylem jako třeba počítač. Vyberete si jednotlivé komponenty a v prodejně/servisu vám to odborně dají dohromady. Doporučuji nestavět si kolo vlastnoručně, protože jednak mají odbornou práci dělat odborníci, jednak to zvládnou s velmi vysokou pravděpodobností mnohem lépe než vy a v neposlední řadě taky platí, že pokud něco náhodou při sestavování poškodí technik, nestojí vás to ani korunu, zatímco pokud si něco roztřískáte neodborně sami, tak na reklamaci pochopitelně zapomeňte.

Nezanedbatelným kladem sestavovaného kola pak je skutečnost, že můžete na některých dílech ušetřit, a tím pádem si za to koupit jiné díly v lepší kvalitě. Ve výsledku tak bude vaše nové kolo o to víc "na míru" za prakticky stejnou cenu. Pokud budete chtít něco vyměnit u některého z hotových modelů, něco vám sice případně odečtou a něco zase přičtou, ale ve výsledku se tím stejně akorát zvýší zisk prodejce.

5. Roztočte to
A na čem tedy šetřit a u čeho si naopak připlatit? Obecně zastávám názor podepřený osobní empirií, že se vyplatí investovat do věcí, které se točí. Protože pokud se na kole něco točí špatně, tak kolo zkrátka jede špatně. Pokud ale kolo jede jako po másle, pak věřte, že vám bude víceméně jedno, jesli pod sebou máte sedlo od Fi:ziku, Selle Italia nebo obyčejné noname sedlo za pár stovek. Proto si připlaťte spíše za takové "nesmysly" jako jsou střed, náboje, ložiska, ráfky nebo pláště.

Na pláště obzvláště pozor - rozhodně totiž neplatí, že pokud budete mít vzorek jako buldozer, tak že se vaše MTB stane postrachem hor. Spíše naopak, kola se budou odvalovat líně a vy se pěkně nadřete. Nepředpokládám tedy, že by někdo chtěl kolo na extrémní downhill. Osobně doporučuji univerzální či spíše i lehce do rychlosti hozené pláště - většina lidí jezdí stejně po víceméně zpevněných površích za sucha a pokud vám to někdy v nějakém prudším nezpevněném výjedu proklouzne, no bóže, tak to ten kousek vytlačíte. Při "běžné" jízdě ale rychlost svých plášťů rozhodně oceníte.

Ušetřit naopak můžete třeba na přehazovačkách. Zní to asi dost paradoxně, ale je to tak. Pro běžného cyklistu je naprosto irelevantní, jestli má na svém kole přesmykač Shimano Deore nebo XT. Při správné údržbě fungují pro takového jezdce oba systémy "stejně" - spolehlivě přehazují. A pokud někdy Deore nazafunguje tak, jak by zapracovalo XT, tak je to takovému cyklistovi opět srdečně jedno, protože je na vyjížďce a ne na závodě Trans Rockies.

Jako takový "odstrašující" případ vždy uvádím jednoho známého, který si po sezóně koupil kdesi ve slevě krásnou Meridu za 14 tisíc a navíc ještě "celou v ikstéčku". Docela podezřelá cena pak začala vycházet najevo záhy - kolo bylo vcelku těžké, přední odpružená vidlice nestála za nic a ještě mu cosi lupalo ve středu i v době, kdy už mělo být kolo řádně zajeté a všechno si už mělo sednout.

Tož pro dnešek teda asi tak.

Ultrasport – slibotechna ze Svitav

I to jsem se tak jednou rozhodl, že si po nějakém čase koupím nové kolo. Kam až moje paměť sahá, vždy jsem chtěl horské kolo značky GT, ale nikdy jsem ho neměl, protože to vždycky dopadlo tak nějak jinak. Jenže to by se okolnosti nesměly opět spiknout proti mně.

Ve druhé půlce loňského roku jsem ze stránek cyklistického tisku zjistil, že se u nás otevírá zastoupení americké značky Niner, která se jednak specializuje výhradně na bicykly s 29“ průměrem kol a jednak si tímto průkopnictvím stačila vydobýt velmi slušné renomé již za pár let své existence. A jelikož chovám ve velké úctě a oblibě prakticky všechny americké MTB značky (v Americe horská kola vznikla a Amerika dodnes v tomto odvětví udává směr) a jelikož se velké obruče těší za velkou louží masivně vzrůstající oblibě, tak na to GT zkrátka asi zase nedojde.

V inzerátu ve zmíněném periodiku bylo uvedeno i telefonní číslo a e-mail na jakéhosi Ondru, jenž seděl v kancelářích firmy Ultrasport, která distribuci Ninerů u nás obstarává, s tím, že bychom neměli váhat a domluvit si testovací jízdu ještě dnes. Inu, proč ne – lovím z kapsy telefon.

Trochu mě zaskočilo, že to na druhý pokus (napoprvé asi byla celá firma na obědě) zvedla jakási příjemně znějící slečna, kterou bych podle hlasu na Ondru rozhodně netipoval, a tak mi chvilku trvalo, než jsem ze sebe vykoktal, proč volám a co vlastně chci.

Když se to ale už povedlo, tak mi odpovědí byla hláška, že Ondra tam právě není, ale že mi ta hodná mladá dáma dá číslo na někoho jiného – pravděpodobně to byl Qěták, Jakub nebo Tomáš, ale jelikož si to jméno již nepamatuji, říkejme mu třeba Venca – kdo tam Ondru aktuálně zastupuje. Po vysvětlení, že Ondra je aktuálně v Americe na jakémsi řekněme „testovacím školení“, se nedalo udělat nic jiného než nasucho závistivě polknout, protože zajezdit si v Kalifornii, pravlasti horského bikingu, navíc na nějakém parádním kole, to musí být snem každého bikera, který ročně najezdí víc než 500 kilometrů.

Venca byl ovšem mužem na svém místě, respektive správným mužem na Ondrově místě, a tak se jal se mnou domlouvat onu poptávanou testovací jízdu. První zádrhel ale přišel vzápětí – bylo potřeba dojet do Svitav, kde firma sídlí. To byl samozřejmě z mého pohledu naprostý nesmysl, a tak rezolutně prohlašuji, že buď Praha nebo severní Morava, jiná lokalita nepřipadá v úvahu. Naštěstí ale žádný problém – Venca se dohodne s některým z prodejců a dá mi vědět, kde bych si na příští víkend mohl kolo vyzvednout. Paráda.

Jenže nějak mi pořád vědět nedával, tak opět lovm svůj telefon. Venca si mě pamatoval, ale zasvěceným byznys tónem mi sdělil, že nemělo smysl mi volat, protože zatím se mu nepodařilo s nikým zápůjčku dohodnout. Z nějakého důvodu, který si ale už nepamatuji, se navíc testovací jízda nestihne v původně plánovaném termínu. Jelikož jsem další týden odjížděl na dva týdny na služební cestu, tak jsme se dohodli, že to tedy necháme až na začátek listopadu. S tím Venca zasvěceně souhlasil s tím, že si mě značí a dá mi v době před mým návratem vědět, kdy bych si mohl nového Ninera vyzkoušet. Litr bych na to nevsadil, ale pětikilo bez váhání, že si psal i moji e-mailovou adresu a napíše mi tam, aby mi vzhledem ke značnému časovému posunu mého dočasného výskytu nevolal v nějakou nekřesťanskou noční dobu. Takže paráda, až se vrátím tak se hned první nebo druhý víkend projedu na mém vysněném stroji.

Jak ale bystrý čtenář jistě tuší, nedošlo k ničemu, protože se neozval ani Venca ani nikdo jiný z Ultrasportu. Zase až tak mi to ale nevadilo, protože jsem po návratu stejně musel drsně dohánět svou čtrnáctidenní absenci v kanclu, takže jsem si na to vzpomněl až po nějakém čase, kdy jsem na webu porovnával jednotlivé Niner modely.

Časopis s inzerátem jsem po ruce pochopitelně neměl, a tak jsem na stránkách této firmy kdesi narazil na odkaz typu „Napište nám“ a sepsal svůj dotaz. Tentokrát jsem ale již nepoptával testovací jízdu – přeci jen jsem nemohl vzhledem k množství práce „zabít“ celý víkend jízdou na kole – ale jen jsem nastínil svůj preferovaný styl jízdy na MTB a přeptal se na doporučení, který ze dvou mnou uvažovaných rámů by mi odborně školený personál Ultrasportu doporučil.

Odezva pochopitelně opět žádná, což je o to smutnější, že jsem neotravoval kvůli nějaké věci za dvě stovky – nejlevnější samostatný rám od Nineru se tu prodává za necelých 17 tisíc Ká Čé. A kdo ví? Třeba jsem si chtěl koupit rovnou celý celoodpružený set za cenu přesahující CZK 100 tisíc.

No ale lidé z Ultrasportu se to už s největší pravděpodobností nedozvědí, protože momentálně zvažuji dvě možnosti – buďto si Ninera zaimportuji z ciziny a nebo po 29“ modelu sáhnu ke konkurenčnímu GT, které jsem ostatně vždycky chtěl, ale nikdy jsem ho neměl.