Ještě jednou sakury

Trvalo to sice skoro rok, ale nakonec jsem ten tak trochu popcornový článek o sakurách přece jen napsal. Najdete ho u kolegyně z idnesáckého Cestování, což konkrétně znamená zde. Snad se bude líbit.

Pár japonských knížek

Trochu jsem třídil knihovnu a u toho jsem si vzpomněl, že mám pořád ještě i tento prima xixi blogísek. Tak tady něco japonských knížek, které jsem přečetl za poslední asi o něco více než rok.

Jasutaka Cucui: Peklo
O co je tahle knížka tenčí, o to je nabušenější. Odehrává se ve dvou světech, našem normálním a v pekle. Ve zdejším podání se ale peklo od toho našeho diametrálně liší. Jednak tam mohou pouze Japonci a jednak je to v podstatě normální, akorát trochu jiný svět, kde panuje v podstatě pohodička. Mrtví lidi z pekla se navíc mohou setkávat s těmi ještě živými, takže je možné navštívit po smrti ještě živého kamaráda a zajít s ním třeba na kafe. Otřepané rebelské úsloví "Pokud je to takhle, tak chci do pekla!" po přečtení této knížky rázem dostává úplně nový rozměr.
Hodnocení: 5/5


Kezaburó Óe: Soukromá záležitost
Na poměry současné japonské literatury až překvapivě konzervativní příběh. Pojednává o muži, jemuž se narodí postižené dítě a on hledá způsob, jak to vyřešit. Nakonec dospěje k poněkud neetickému, ale značně elagantnímu řešení, aby nakonec dopadlo všechno tak trochu jinak. Zajímavé je, že inspirací pro Soukromou záležitost byly skutečné osudy autora. I jemu se narodil postižený syn, který ˇje nyní poměrně uznávaným a známým dirigentem. Nebo něčím takovým okolo vážné hudby. Story je vyprávěna jednoduše a důležité jsou zejména konkrétní události. Celkový dojem kazí jen možná až příliš programový nebo možná spíše explicitní závěr.
Hodnocení: 4/5


Rjú Murakami: Čáry
Rjú Murakami se vyžívá v různých bizarnostech, což předvedl již v předchozím titulu V polévce miso. A zde jde ještě o kosek dál. V anotaci se píše něco jako "Lidé z okraje společnosti žijí vlastní životy, ale přesto se potkávají". No, není to zrovna přesné. Ve skutečnosti je každá kapitola věnovaná jedné postavě, která na konci potká hrdinu další kapitoly. A to třeba tak, že hlavní postava projede na konci předchozí kapitoly kolem na mopedu. Míra bizarnosti je místy možná už trochu na hraně a čtenář má pocit, že si Murakami vysloveně libuje v násilí a dalších perverzech, ale ve výsledku je to fajn čtení, které se může směle postavit po bok Polévky miso. Hrdinové se rekrutují z řad vrahů, prostitutek, ale je tu třeba dívka, která vidí elektrické signály v drátech. Může tak slyšet třeba telefonní hovory, aniž by byla u telefonu, nebo vidět televizní vysílání, aniž by byl televizor zapnutý.
Hodnocení: 4/5


Haruki Murakami: O čem mluvím, když mluvím o běhání
Svým způsobem možná nejpodivnější knížka asi nejznámějšího japonského autora současnosti. Jsou to totiž jakési sportovní memoáry nebo zápisky o tom, jak Murakami začal běhat, jak kde trénoval nebo jak se každý rok účastní maratonu. Paralelně je to prokládáno obecnými "radami do života", a tak běžný čtenář asi nebude tušit, co to má vlastně znamenat. Když jsem se ale prokousal prvními deseti dvaceti stránkami, tak mě to docela zaujalo. "Filozofování" není nijak vlezlé a běžecké pasáže mohou být zajímavou inspirací nebo i zdrojem informací o přístupu apod. i pro jiné aktivní sportovce, jako jsme třeba my cyklisti. Ale objektivně vzato, je pro člověka, který aktivně nesportuje, tato knížka naprosto zbytečná a asi i nepochopitelná. A o mnoho lepší to asi nebude ani v případě Murakamiho fanoušků. Tady je zkrátka potřeba vědět, co to je "zabejčit až na krev", respektive vědět, o čem Murakami mluví, když mluví o běhání.
Hodnocení: 1/5


Haruki Murakami: Po otřesech
Soubor šesti povídek, které byly inspirovány dvěma japonskými katastrofami: zemětřesením v oblasti Kóbe v lednu 1995 a sarinovým útokem sekty Óm Šinrikjó v tokijském metru v březnu. Všechny povídky se odehrávají v únoru. Tím je daná základní myšlenka: všechny postavy zažily v minulosti nějaký osobní otřes a snaží se s ním vyrovnat. ale netuší, že na ně nějaký další může ještě čekat. Ovšem, jestli opravdu přijde nebo ne, to se nedozvíme. Jistým problémem je ale nutnost znát japonské reálie. Pravděpodobně až v doslovu tak zjistíte, že povídání jedné hrdinky o smrti u ohně na pláži odkazuje na sektu organizující hromadné sebevraždy. Nebo že hrdinu jiné povídky, který v metru sleduje jednoho muže, vede tento "průvodce" přesně místy, kde za měsíc proběhnou sarinové útoky. Z názvů stanic vám to asi nedojde. I bez toho je to ale příjemné čtení. Prakticky ve všech povídkách se totiž objevuje ono typické Murakamiho "cosi tajemného", díky čemuž je drtivá většina jeho textů tak zajímavá. Do větší hloubky ale bez vysvětlení asi jen tak neproniknete.
Hodnocení: 3/5

Kalba pod sakurami v Yoyogi

Když už má tento blog v názvu park Yoyogi, tak by se hodilo sem zase po čase něco z Yoyogi hodit. Na nedávné epochální výpravě za sakurami jsem samozřejmě nemohl minout ani park Yoyogi, který by se dal označit nálepkou "největší parková pařba v Tokiu".

V parku Yoyogi to žije v podstatě celý rok, ale co se tu děje v době květu sakur, to se jen tak nevidí. Pod sakurami si lidi rozloží plachty, na které si sednou, a to v takovém množství, že to tam vypadá asi jako na pláži poblíž Bibione. Masakr. To co vidíte na fotkách, je navíc umocněno tím, že v daný den byla kosa jak v ruském filmu.

Když tedy člověk viděl holčičky v sukýnkách, jak sedí na igelitu na zemi bez bot a ještě do sebe klopí studené pivo, tak mu byla zima už od pohledu. Na druhou stranu je potřeba uznat, že taková bojeschopnost se jen tak nevidí.

Kvetoucí sakury jsou zkrátka jedním z největších svátků v roce. Lidi si tam nanosí jídlo a pití a pořádají pikniky, v případě parku Yoyogi pak spíš regulérní pařby. Některé početnější skupiny si tam dokonce přinesou vařiče a dělají si na nich teplé jídlo a čaj a mezi nimi pak například prochází zpěvák, který na improvizované aparatuře přednáší všemožné písničky na vyžádání.

Týpoek na jedné z fotek zrovna zpívá hitovku "Tomato" a když s ním v refrénu spustil sbor okolo stojícíh lidí, tak se to dalo srovnat s kotlem fanoušků, když Liverpool hraje doma na Anfield Road. Mimochodem, zima mu zjevně nevadila, pobíhal tam v tričku a mezi písničkami si přihýbal piva z chladícího boxu.

Na jedné z fotek je vidět skupinu lidí, kteří tam synchronizovaně hulákali nějaké básničky nebo co to bylo, aby se nakonec rozhulákali naprosto nesynchronizovaně a začalo pobíhat po okolí. Zhruba po pěti sekundách to ale začali opakovat celé od začátku.

O svátku sakur Hanami by se toho samozřejmě dala napsat hromada. Kolegyni z rubriky cestovani jsem ale slíbil, že jí o tom něco napíšu, takže až to bude aktuální, hodím sem odkaz. Je doufám pochopitelné, že se mi to nechce psát dvakrát, takže to zkrátka sepíšu jednou, a to ve formě stravitelné i pro "běžného čtenáře". Tak snad již brzy.

Sputnik, má láska

V předvánočním a povánočním shonu jsem úplně zapomněl, že jsem už před časem četl další knihu od mého oblíbeného Harukiho Murakamiho - Sputnik, má láska. Možná to je tím, že z toho, co tady zatím od Harukiho vyšlo, je Sputnik hned po Afterdarku nejtenčím svazkem.

A svým způsobem je tenký i obsahově. Hlavním tématem je opět Murakamiho oblíbené téma "tady a tam", takže hlavní hrdina setrvává "tady", zatímco jeho láska se přesune někam "tam".

Ovšem není to ona, kdo je tím Sputnikem. Tím je totiž nazývána láska lásky hlavního hrdiny a to z poměrně prozaického a docela i vtipného důvodu. Při jedné příležitosti si při rozhovoru splete slova Sputnik a beatník.

Asi největší slabinou této knihy je skutečnost, že hlavní téma "tady a tam" už Murakami zpracoval v dřívějších knihách. A přinejmenším v Kafkovi na pobřeží a Hardboiled Wonderlandu se jednalo o zpracování když ne lepší, tak přinejmenším jaksi obsáhlejší a plnější.

Mimo jiné i vzhledem k tomu, že Murakamiho knihy tady vycházejí tak nějak na přeskáčku, jsem docela dlouho žil v přesvědčení, že Sputnik vyšel původně dříve než Kafka a Wonderland a docela by to i dávalo smysl. Sputnik totiž tak trochu vypadá jako jakási přípravka a oťukávání tohoto, tehdy tedy nového tématu.

No, ale není tomu tak. Sputnik vyšel o celých 14 let později než Hardboiled Wonderland a Kafka byl hned další knihou, kterou Murakami napsal po Sputnikovi. Na druhou stranu, pokud nemáte čas/nervy/cokoliv, abyste louskali objemné knihy, dá vám Sputnik na snesitelném prostoru vcelku dost dobrou představu o podstatné části Murakamiho tvorby.

Hodnocení: 3,5/5

Pane, pojďte, budeme se přetahovat lanem

Přetahování lanem je jednou z nejstarších sportovních disciplín a dokonce byla v počátcích novodobé éry chvíli i na programu Olympijských her. Přetahování několika málo chlapů na každé straně je ale slabota.

To v Japonsku ve městě Naha na ostrově Okinawa netroškaří a pojali to v trošku větším. Každý rok se tam koná akce, při níž se o masivní lano přetahuje podstatně více lidí. Letos prý napočítali 20 000 účastníků na každé straně. Wikipedia ovšem uvádí, že každoročně tahá za obří lano zhruba 25 000 lidí dohromady.

Tento zvyk má prý prastarý původ, který se datuje ještě do dob království Rjúkjú (konkrétně někam do 17. století), které se dříve na Okinawě nacházelo. Samotná přetahovaná trvá 30 minut a symbolizuje soupeření mezi západní a východní části města/provincie.

Lano by mělo být dlouhé přes 600 stop (zhruba 200 metrů) a váží zhruba 40 tun. Nepodařilo se mi ale přesně zjistit, zda i ta hmotnost platí pouze o polovině lana, jako je tomu u délky. Ať ovšem tak nebo tak, tento podnik je od roku 1997 zapsán v Guinessově knize rekordů jako největší přetahovačka o lano na světě. A moc bych se nedivil, kdyby tam bylo i ono samotné lano.

Před samotným "zápasem" probíhají různá symbolická i "normální" představení a vystoupení a na konci získá vítězná strana ... ... ... možnost vyskočit na svou stranu lana a tam slavit.

Mládí vpřed! A nebo ne?

Vloni v únoru se na jedné japonské televizní stanici vysílal pořad nazvaný v překladu "I Wore My Daughter's School Uniform Contest". Jak už název napovídá, jednalo se o jakousi soutež krásy, kdy na sebe matky středoškolaček navlékly školní uniformy svých dcer a následně šokovaly svým mladistvým vzhledem.

Titulky ve videu jsou sice tvořeny v drtivé většině "rozsypaným čajem", ale vězte, že ta čísla, která jsou i pro našince k přečtení, udávají věk soutěžících maminek. Pokud by se vám zdály ony třicátnice příliš mladé na to, aby již měly středoškolačky, pak vězte, že systém japonského školství rozlišuje tzv. nižší a vyšší střední školy, přičemž ty nižší víceméně odpovídají našemu druhému stupni na školách základních.

Jasně, je vidět, že jim není zrovna třináct, ale zhruba někam na tu dvacku by to dokázaly ukecat rozhodně všechny. Přinejmenším tedy u nás v Evropě.

Parkování kol v Japonsku

Kdo byl někdy v Amsterdamu, určitě tam zahlédl alespoň jedno obří parkoviště, kde by klidně mohly parkovat kamiony, ale místo toho tam stála neskutečná spousta kol. Rozhodně se jedná o něco, co se jen tak nevidí.

Ale nebyli by to Japonci, kdyby to nedotáhli ještě o několik desítek let dál. Takže tam parkoviště pro kola mají taky, ale žádná kola nejsou vidět. Akorát si trochu nejsem jistý, jestli by toto zařízení dokázalo pojmout i moje MTB s dvoupalcovými Maxxisy, 21palcovým rámem a sedlovkou vytaženou na max. Ale jak jsem si mohl v minulosti ověřit osobně, v Japonsku není nic nemožné, takže zůstávám v klidu a v březnu beru kolo s sebou.

Výstava bonsají v botanické zahradě

Naprostou náhodou jsem o víkendu v metru objevil reklamu na výstavu bonsají v pražské botanické zahradě. Nebylo tedy moc o čem přemýšlet a problém "Co s načatým víkendem" byl rázem vyřešen.

Rozhodně nepatřím k nějakým "zelinářům", ale tak nějak snad každý cítí, že je něco jiného na zahradě vypěstovat sedmikilový dusičnanový kedluben, který může příští rok být klidně i desetikilový, a dlouhé roky, nezřídka celý život, cizelérsky opečovávat pár konkrétních rostlinek.

Takže zkrátka a dobře, je tam na co koukat. Pokud se tam ale chcete vypravit taky, tak si raději pospěšte, protože co si tak pamatuji z plakátu, trvá jen do 17. května.

Jako naprostého laika mě nejvíce zaujala skutečnost, že se bonsaje dají vytvářet i ze sukulentů, což jsou "v podstatě kaktusy" - přesto se dají tvarovat tak, že u nich vznikne prakticky regulérní kmen.

A chybět nesmí ani "historka z natáčení". Před sekcí s bonsajemi je i prostor, kde jsou nějaké ty bonsaje i k zakoupení. Jeden kousek, jehož stáří jsem svým zcela laickým odhadem šacoval tak na 50 let, tam byl k mání za 28 tisíc a nějaké ty drobné. Procházel kolem boreček s fiflenkou a boreček tuto cenu zaregistroval a ihned to překvapeně hlásil fiflence. Ta jeho informaci ocenila pobaveným smíchem ve stylu "to bych chtěla vidět, kdo za to dá takový nesmyslný prachy".

Inu, nezahálel jsem a zapředl jsem řeč s prodejcem a majitelem v jedné osobě. Říkal, že sám tento kousek pěstuje 20 let a když ho koupil, byl už 30 let starý (hergot, proč mi ty tipy takhle nevycházejí třeba ve sportce?). Jednoduchým výpočtem se tak dostáváme na cenu zhruba kolik? 700 korun za jeden rok? Dejme tomu. Každopádně to mi přijde vzhledem k jednomu roku dost specifické práce naprosto zadarmo.

A nakonec ještě pár fotek. Z nich půjde asi jen těžko odhadnout jejich velikost, takže ještě pro představu: Ty největší z vystavovaných kousků mají na výšku tak zhruba metr, ale jsou tam i takové, které se zastavily někde na dvaceti centimetrech.

Asi nejatraktivnější na pohled jsou "zmenšené" javory:

Malinký modřín s ještě menšími šištičkami:

Hloh v květu:

I takto může vypadat i tak "obyčejný" strom, jako je bříza:

Kluk jak buk:

Jalovec o velikosti o něco větší než jsou větve, s nimiž se o Velikonocích chodí na holky:

"A když už jsme u svátků, ze všech největší, zapomněl jsi na šeřík, takový jsi sklerotik." Akorát by mě docela zajímalo, kolik takových kousků by bylo potřeba k alespoň jakž takž důstojnému ověnčení jednotkového sovětského osvoboditelského tanku:

Technická: Tak obrázky už fungují, z nějakého důvodu to nesmělo být zarovnané na střed, ale bylo potřeba to hodit vlevo (absolutně nechápu, z jakého). Na druhou stranu se ale hodně kvalitně rozhodily zase odstavce, ale na to už fakt nemám nervy. Snad to ale přežijete.

Nový klip C-ute

Není to zase až tak žhavá novinka, protože podle všeho se klip dostal do světa už někdy v půlce dubna, ale zkrátka se mi ho na YouTube podařilo najít až teď. Písnička teda strašná tralalačka, ale klip tradičně luxusní. A ne, že ne!

Každopádně se ale zdá, že Chisa si zlomila nohu nebo co, protože se tam objevuje jenom před nějakým bluescreenem a na pódiu jich hopsá jenom šest, ale co už. Holt život.

Ten sbírá to a ten zas tohle

Ve vcelku nevinné debatě na Facebooku se objevili další pacienti, kteří mají slabost pro japonská děvčata. Slovo dalo slovo a došlo se i ke sběratelským kartičkám, které si pravidelně z JP vozím. Funguje to jako jakékoliv jiné sběratelské karty, akorát že místo hokejistů, baseballistů nebo ohrožených druhů mají Japonci kartičky s děvčaty.

Omluvte ale prosím případnou sníženou kvalitu snímků, jsou pořizovány opravdu narychlo v kuchyni na stole s ne úplně ideálním osvětlením.

Tady je pár kartiček z edice Milky Angel vol. 10, předpokládám, že ty k sehnání už jen tak nebudou:

Naproti tomu o rok novější kolekci China Fukunaga by případní zájemci možná ještě nějak sehnat mohli:











Přední a zadní strana kartiček:











Mít všechny kartičky je motivací samou o sobě, ale kdyby to náhodou někdo chtěl vzdát, tak jsou na něj narafičeny různé "rare" kousky, případně kartičky, na nichž je zdánlivě jen nějaký nesmysl, ale dohromady z nich vznikne "něco většího":

FanClub C-ute

Heh, tak tomu se říká náhodička. Zrovna jsem na poslední chvíli dohledával nějaké věci do dnešní lekce japonštiny a narazil jsem na stránku, na jejíž neexistenci bych byl schopný prosázet majlant. No považte, český FanClub C-ute.


Je příjemné vědět, že se v Česku nachází přinejmenším ještě jeden další pacient se stejnou diagnózou. Navíc zjevně s diagnózou ve značně pokročilejším stádiu. Letmým ranním průletem se mi nepodařilo zjitit, kdo je autorem těchto stránek, každopádně to vede velmi slušně.



Vedle standardních údajů o albech (nedávno vyšlo nové! - need like hell!!!) a singlech tu najdete i různé zajímavosti "okolo" jako například vystoupení v TV nebo fotky z japonských magazínů. A když už na uvedený odkaz alespoň ze zvědavosti kliknete, tak nezapomeňte v anketě o nejhezčí C-utie zahlasovat pro Chisato Okai, o níž se tam můžete například i dočíst, že ráda hraje Mario Kart. I když třeba takové Saki to na fotce kousek výš taky proklatě sekne.

foto: cute.over.cz

Morning Musume

Odjíždím na týden provětrat horské kolo, tak aby to tu nebylo moc dlouho bez aktualizace, přihazuju ještě před odjezdem jednu chuťovku, a to z mého oblíbeného ranku, tedy ano, japonská děvčata.

Můj aktuální tip je skupina Morning Musume. Netuším, kolik holek v té kapele vlastně je, ale v případě zájmu si je na přiloženém videu můžete sami spočítat. Navíc se zde všechny způsobně představí.

Slovo "musume" znamená v japonštině "dcera", což docela evokuje naši místní variantu - kapelu Synové výčepu - ale přinejmenším co se týče "vizuálního zpracování, asi nikdo nebude namítat, že tato dvě uskupení nelze srovnávat.

Hudební vkus je již věc jiná, každopádně i holky umí předvést pořádnou "vypalovačku", i když pravda, akorát tak J-Popíkovou. Každopádně refrén "ó, ó, ó, mládí", ten je prostě k sežrání :-).

Hanami

Tento článek sice přichází zhruba s týdenním zpožděním, ale minulý týden zkrátka nebyl čas. Takže alespoň teď a tak říkajíc "v průběhu".

Minulý týden začaly v Tokiu kvést sakury, což je pro Japonce velmi významné období. Pro běžného Japonce je tato událost určitě důležitější než pro běžného Čecha Velikonoce. A ačkoliv, pokud tedy vím, se nejedná o oficiální japonský svátek, v běžném provozu to tak rozhodně vypadá.

Název Hanami doslovně znamená něco na způsob "obdivování rozkvetlých sakur". Trochu tady neladí, proč se tam nikde neobjevuje "sakura", zvláště když japonsky se sakura řekne - ehm - sakura. Slovo "hana" znamená obecně "květina", ale v tomto případě vstupuje do hry fakt, že pro Japonce je zkrátka sakura Tou Onou Květinou. A co se týče toho obdivování, tak lidé skutečně vycházejí do parků a opravdu se kochají krásami rozkvetlých sakur.

A jedna historka skoro na závěr. Moje lektorka někde zahlédla, že v Tokiu už začaly kvést sakury, tak to volala své japonské známé, která o tom nevěděla, což pro ni znamenalo menší trauma. Doba květu sakur se totiž mimo jiné v japonském zpravodajství uvádí v rámci předpovědi počasí a je to pro Japonce opět MNOHEM důležitější údaj než pro našince nějaká biopředpověď, index žízně nebo co to vlastně v těch našich předpovědích hlásí za nesmysly.

V Japonsku se pak nachází i řada "sakurových spotů", které de facto plní funkci našich poutních míst. Bohužel si nepamatuji jméno ani jednoho, takže se tím pádem i dost blbě hledají fotky :-). Ale ještě na tom určitě zapracuju.

Jde většinou o chrámy stojící někde na kopci. Poutníci tam v průběhu let či snad spíše staletí osázeli celý kopec sakurami, které nyní rozkvétají postupně podle druhu a zároveň snad i podle výšky, kde rostou (zase až tak vysoké kopce to ale nebývají). Výsledkem pak je, že celý kopec kvete jakoby najednou, respektive právě podle druhu postupně, což v některých případech vytváří téměř přesné barevné pásy.

Vyzjistit nějaký ten název a odněkud vydolovat fotku si kladu jako stranický úkol. Ten popis zní strašně blbě, to se zkrátka musí vidět.

Láska prochází žaludkem

Ta moje k Japonsku tedy zcela určitě. Alespoň tedy částečně. Na Japonsku se totiž dá najít spousta skvělých věcí a jídlo je jednou z nich.

I když pravda, pokud něco zavání těmi jejich zelenými chaluhami, pak raději přestírám, že nemám hlad. Když jsme byli v Japonsku poprvé, dostali jsme jeden večer pozvánku na party Sony, která se konala v jejih tokijském "Ultra Worldwide HQ", tuším že v 21. patře, a kde jsem si ne poprvé ani ne naposledy při tamějším pobytu připadal jako idiot.

Mezi hraním her a očumováním různých technických hraček v showroomu jsme se rozhodli skočit na jedno a něco slupnout. A co jiného si dát než pravé japonské suši? Inu, už to asi neudělám. Mořská pachuť chaluh, v nichž je náplň zabalena, je totiž u zcela čerstvých kusů tak intenzivní, že se nedá srovnat s ničím, co jsem předtím vyzkoušel u nás na různých party, kde se vyskytovalo rovněž něco, co bylo vydáváno za suši, a dokonce to tak i vypadalo, ale chuťově zkrátka nebe a dudy.

Dopadl jsem tedy tak, že jsem v Japonsku pravé japonské suši značně trapně zajídal pizzou. Ale zkrátka jsem na to neměl. A od té doby volím zásadně typ sašimi, který je bez chaluh (pokud se mi tedy ty pojmy nepopletly).

Každopádně ale vše ostatní, co jsem v Japonsku jedl považuji za naprosto vynikající, přičemž rozhodně není řeč o rybě fugu v nějaké ukrutně drahé restauraci, ale o zcela obyčejném prostém jídle v pouličních kantýnách.

Popisovat chutě je z mého pohledu docela nesmysl, a tak bych spíš přidal jeden tip. Při sledování 13. komnaty Tomia Okamury jsem se rozhodl najít a prozkoumat ten jeho krámek, který se tam objevoval. A byl jsem velmi příjemně překvapen.

Krámek se nachází v Dejvicích kousek od "kulaťáku", jmenuje se příznačně Japa Shop a na první pohled vypadá jako běžná večerka, díky japonské obsluze jako večerka vietnamská. Přesnou adresu najdete na stránkách prodejny. Sortiment je ale na místní poměry naprosto luxusní.

Ceny jsou samozřejmě poměrně dost vysoké, ale rozhodně nemusíte mít strach, že by se jednalo o jakési předražené napodobeniny. Vše originál japonské zboží. No dobře, švestkové víno, které jsem si tam onehdy koupil, bylo sice plněno do flašek v Americe, ale původem bylo z Japonska.

Těžko říci, co konkrétně doporučit, koupit si tam můžete za 2500 Kč i obrovského mraženého kraba, ale já osobně si tam čas od času zajedu pro pár věcí, které si běžně kupuji v Japonsku, tedy například půllitrový čaj v plastové lahvi, který se v JP prodává na každém rohu v automatu, případně pytlík čaje sypaného. A zatím nikdy jsem odtamtud neodešel bez alespoň jednoho kusu piva Asahi ve stříbrné plechovce (podle mě nejlepší japonské pivo). 77 kaček sice není málo, ale určitě aspoň jeden kousek zkuste (update 19.3. 2009: tak dneska jsem tam zrovna byl a stříbrné Asahi měli za pade). Osobně jsem byl napoprvé ještě v letadle do JP v podstatě až šokován, že chutná v podstatě jako pivo české.

Hodně věrohodnou chuť mají i udon (japonské nudle/polévka) a ramen (čínské nudle/polévka, jsou tam jisté rozdíly, ale v základu je to to samé) a rozhodně při nákupu nevynechejte nějakou verzi instantní polévky miso. Sice je to pouze prášek/pasta, která se zalije horkou vodou, ale chuť je prakticky úplně stejná jako v japonském bufetu. Dokonce v tom bývají i nějaké ty chaluhy (v pohodě stravitelná verze), kousky tofu, případně i nějaká ta zelenina.

A pokud jste v kuchyni zdatnější než já (tedy umíte uvařit i něco jiného než párky a čaj), tak vyzkoušejte všmožné závitky k osmažení, japonskou rýži, speciálně nakrájené tenké plátky masa, zázvor asi na sedm způsobů nebo jiná japonská koření či omáčky. A chybět samozřejmě nemůže ani sake.

A kdyby vám to bylo pořád málo, stavte se ještě v komixové sekci a půjčte si něco na čtení. A nebo na koukání, protože je zde možné půjčit si i japonské filmy na DVD. A nebo si kupte něco na sebe, i když zdejší sekce s oděvy je spíše jen jakýmsi showroomem než regulérní konfekcí, nemluvě opět o poměrně vysokých cenách. Ale třeba vám něco padne do oka.

Takže zkrátka a dobře, Japa Shop za návštěvu rozhodně stojí, přestože každodenní nákupy tam asi vzhledem k cenám dělat nebudete.

A poznámka na závěr: Ty "amarouny" na obrázcích nahoře, to je další typ instantní polévky. Má to rozměry zhruba 5x5x4 cm a všechno se to nasype do misky, přičemž do onoho "polštářku" se udělá díra, do které se nalije horká voda. Jelikož jsem ji dostal zrovna dnes od lektorky japonštiny (ještě jednou díky, Kateřino, udělala jste mi opravdu radost), takže odtud zatím z doslechu: má to chvíli "reagovat" a z polštářku začnou vyplavávat všemožné zajímavosti. Více v mé podrobné megarecenzi již brzy na mém blogu. Až to tedy o víkendu prozkoumám :-).

Ne, my Japonci se takovým věcem nesmějeme

V nedávném příspěvku jsem tady dával odkaz na můj článek o Japonsku na idnesáckém Cestování. V něm se mimo jiné nachází i boxík, v němž je popsána přímá zkušenost s japonským přístupem k humoru. A jelikož včera nastal typický pátek, kdy není v práci co dělat (no dobře, hlavně se teda nechtělo), tak jsme sjížděli všemožné japonské show.

Na YouTube se jich dají najít neskutečné hromady, takže si tady nedělám nárok na nějaký reprezentativní výběr, ale jako obrázek o tom, čím se Japonci rádi baví, to poslouží bezpochyby velmi dobře.

Zajímavé ale je, že ačkoliv je japonský humor od toho našeho značně odlišný, tak já osobně se při těchto videích bavím velice dobře. Zjevně platí po celém světě, že největší legrace je, když někdo upadne. Naproti tomu, s Cimrmany bychom v JP asi příliš dojem neudělali.

Nuže, nezbývá již nic jiného, než popřát příjemný kulturní zážitek.

Tak do této show by mě nedostali ani párem volů:

A pokračování:

Na západě asi nejznámější japonskou show je Silent Library. Ten černoch je v JP velmi populární holandský zápasník K1 Ernesto Hoost, zvaný Mr. Perfect.

A další zápasník K1. Tentokráte Korejec Hong Man Choi. Poznáte ho podle toho, že je asi o pět hlav vyšší než kdokoliv jiný v tomto videu.

A sem by mě nedostali už vůbec:

Zato sem bych sem přihlásil bez váhání, zcela dobrovolně a klidně bych byl schopen i nějakého toho menšího úplatečku, abych se v pořadníku posunul co nejvýš. Tu druhou část bych nějak přetrpěl, ale ta první - no nekupte to!!! :-)

Konec světa & Hard-boiled Wonderland

Díky nedávné dovolené jsem mohl prakticky jedním dechem přečíst nejnovější dílo od Haruki Murakamiho, respektive knihu, která zde v češtině vyšla nejčerstvěji. A bylo to opravdu vynikající čtení, o čemž svědčí ono "jedním dechem", přestože má knížka dobrých 500 stránek. Vlastně to byla první knížka, u které jsem si přál, aby měla ještě alespoň o stovku stránek víc. A nebo radši o dvě stovky.


Pokud přijmememe, že Murakamiho Norské dřevo a Na jih od hranic, na západ od slunce lze považovat za de facto "stejné" knihy, pak Konec světa & Hard-boiled Wonderland se má ve stejném vztahu ke Kafkovi na pobřeží.

I zde se totiž setkáváme se dvěma zdánlivě naprosto nesouvisejícími příběhy, které se střídají ob jednu kapitolu. I zde se vše odehrává v prakticky zcela normálním světě, jenž se od toho našeho liší pouze několika málo detaily jako například déšť ryb či pijavic (Kafka) nebo existencí války o data, kde proti sobě stojí tzv. kalkulátoři a kódmani.


Nedávno jsem zašel na přednášku Tomáše Jurkoviče, českého překladatele Murakamiho knih, a ten zmínil kousek z předmluvy/doslovu slovenského vydání jedné z Murakamiho knížek. Znělo to zhruba v tomto smyslu: "Murakami nás uvádí mezi běžné věci, které jsou nám běžně známé, ale ony nejsou."


Svým způsobem se jedná o patrně nejvýstižnejší možnou charakteristiku Murakamiho díla jednou větou. Opravdu, člověk se zde ocitá na zcela obyčejných místech, ale přesto cítí, že tady "něco nehraje". V Kafkovi a Konci světa je takovým svým způsobem až mýtickým místem knihovna. A proč zrovna knihovna? "To vlastně nikdo zas až tak moc neví," zakončil odpověď na mou přímou otázku Tomáš Jurkovič.


Harukiho knihy u nás vycházejí, co se týče dat jejich vzniku, tak nějak na přeskáčku. Ale to je jedině dobře. Protože Konec světa není úplně jednoduché čtení, aniž by se zde tedy vyskytovaly jakékoliv složité konstrukce či jazykové exhibice. Přesto si ale myslím, že kdyby s Murakamiho tvorbou někdo začal právě tímto dílkem, asi by jejímu kouzlu jen tak nepropadl.


Takže ačkoliv Konec světa & Hard-boiled Wonderland bez diskusí těžce doporučuji, zároveň přidávám radu pro čtenáře Murakamim nedotčené: nejprve si od něj přečtěte něco jiného, typicky Norské dřevo nebo Na jih od hranic, na západ od slunce. Ideálně pak všechno, co zde vyšlo před Koncem světa :-).


Hodnocení: 5/5

Bílá opice v Tokiu aneb proč to hergot funguje?

Je to vcelku spletitá story. Původně jsem chtěl článek o vlastním pobytu v Tokiu zveřejnit zde, ale při jeho psaní jsem si vzpomněl, že kolegyni z Cestování dlužím článek o jedné beskydské cyklotrase - celý týden tehdy zodpovědně pršelo. A tak jsem jí jako náhradu nabídl právě onen článek o Tokiu.

Asi nemá cenu ho publikovat celý znovu zde, nehledě na to, že bych rozhodně neměl morální sílu dávat sem takové množství fotek jako zmíněná kolegyně, a tak pokud vás mimo jiné zajímá, jak být v Japonsku za idiota, klikněte sem.

Hromady vykouřených Biblí

Nejen v Japonsku, ale vlastně v celé východní Asii (tedy i v Koreji a Číně) se v průběhu dějin různá náboženství a filozofické názory všemožně střídaly, splývaly, vznikaly, zanikaly a kdoví, co všechno ještě. Každou chvíli nějaký panovník něco povolil, něco jiného zakázal, případně něco prohlásil za státní náboženství.

Konkrétně v Japonsku mají dodnes šintó, pak jim tam někdo dovezl učení Konfucia a pak dorazil i buddhismus. Postupem času začali ale své "věrozvěsty" do této části světa posílat i křesťané, kteří tam mimochodem dělali asi největší peklo.

Zatímco ostatní světonázory spolu existovaly tak nějak v klidu a míru, když například jedni přijali "světce" druhých do svého systému, aby nevznikaly zbytečné třenice, tak křesťani se po čase stali natolik nekompromisními (například zakazovali konat tradiční čínské obřady za zemřelé předky), že to po jistém sledu událostí nakonec nejen v Číně skončilo masivním vyvražďováním nejen čínských křesťanů.

Zkrátka a dobře, zas až tak moc dobrého křesťanství do této oblasti nepřineslo. "Smiřování náboženství" pak nastalo prakticky až na přelomu 19. a 20. století, ale samozřejmě k tomu nedošlo ze dne na den. Počty křesťanů jsou ovšem dnes v Japonsku a Číně někde na úrovni jednoho procenta obyvatel, v Koreji jsou ale křesťanské církve velmi silné, pokud se nepletu, tak by korejští křesťané dnes měli tvořit něco kolem třetiny obyvatelstva.

Poslední výrazný pokus o import křesťanství do Japonska provedl po druhé světové válce generál Douglas MacArthur, jenž byl přesvědčen, že právě křesťanství pomůže rozvoji demokracie v Japonsku, a proto nechal do země dovézt 10 milionů Biblí. Z hlediska vyznání to s Japonci pochopitelně ani nehnulo, ale přesto ony Bible zase až tak vniveč nepřišly. Jelikož byly tištěny na tenkém papíře, tak je Japonci často používali místo papíru na balení cigaret, který byl v té době nedostatkovým zbožím. Sami Japonci takovému kouření pak říkali "holy smoke".

Zdroj: Janoš, J.,Japonsko a Korea: dramatické sousedství, Academia 2008

Zákusek pro polední pauzu

Asi to zná každý - občas člověk v práci vymýšlí všechno možné, jen aby nemusel pracovat, a to i s vědomím, že nakonec to stejně bude dohánět jako pitomec. Inu, u nás v práci taková chvíle nastala zrovna dnes. Nostalgické vzpomínky na Japonsko, pravda, na náladě příliš nepřidaly, a tak jsme se jali obveselit se nějakými rozkošnými klípky japonských girlbandů. A zjistili jsme, že trio Buono! ve skutečnosti představuje dost slušnou konkurenci pro naše favoritky ze C-ute.

Kdo říká, že nejsou roztomilé, ten lže, jako když tiskne.

Tady už to jsou (skoro, místy, možná i) velké holky.

BONUS!!! Double crossover!
Jedna z členek Buono! působí i v C-ute (Airi Suzuki), ale v tomto klipu, jsou k vidění i další dvě C-ute děvčata. Jsou to takové ty dvě studentky, co sedí jakoby "bokem" a které na spící chuděrku taktéž házejí papíry. Konkrétně se jedná o Chisato Okai (ta menší s kratšími vlasy) a Maimi Yajima (ta větší s dlouhými vlasy).

13. komnata Tomia Okamury

Cyklus České Televize „13. komnata“ jde totálně mimo mě. Mám pořád nějak zažito, že se tam s dotyčnou osobou akorát producíruje nějaká slepice, která klade „zasvěcené“ dotazy, aby pak na konci neméně „zasvěceně“ rozlouskla, co že se vlastně skrývá v oné 13. komnatě. Když jsem ale zaznamenal, že se chystá díl s Tomiem Okamurou, nenechal jsem si ho ujít. Vysílal se zrovna včera večer.

Do té doby jsem Tomia znal víceméně akorát „podle xichtu“ a nijak jsem nevěděl, a ani po tom nepátral, co vlastně dělá. To teď sice už vím, ale z mého pohledu se tam objevovaly mnohem zajímavější věci.

Pravda, původní myšlenka tohoto dílu, tedy „cizincem v Japonsku i Česku“, se mi tam zdála poněkud hrubě rozmělněná, přeci jen bych si o tom rád poslechl mnohem více, ale i tak bylo podle mě na co koukat.

Ambiciózní byznysmeny může zaujmout reálná realizace japonsko-českého amerického snu, citlivější povahy si mohou pobrečet nad tím, kterak Tomio s bratrem museli nějakou dobu žít v dětském domově. Mě osobně ale pochopitelně nejvíc zajímaly střípky japonských reálií.

Například když Tomio předváděl, jak japonští prodejci musí povinně hulákat, aby přilákali zákazníky. U toho jsem si uvědomil, že je to, přinejmenším tedy v Tokiu, podle toho, co jsem měl možnost zažít, skutečně naprosto běžná věc, a tak na různých tržnicích hulákají prodavači jeden přes druhého. Přesto mi to ale nevadilo, protože, jak jsem si právě uvědomil, chtějí kupující pouze nalákat a nikoliv jim za každou něco vnutit, tak jako například nagelovaní blbečci v levných oblecích v pražských ulicích, kteří za vámi běží i dvacet metrů aby vám vnutili ten „nejvýhodnější“ telefonní tarif, a když je pošlete do háje, tak na vás ještě něco drze na půl huby štěkají.

Na začátku pořadu je taky krátký záběr na malé Japončíky, jak si užívají jízdu nepilotovanou nadzemkou v tokijské čtvrti Nippori. Nutno uznat, že když jsme jí jeli letos s Ondrou, byli jsme z toho vykulení zhruba stejně, jako uvedení prckové.

Zkrátka a dobře, fakt docela zajímavý díl. Už jenom proto, že moderátorská slepice na konci nic „nerozlouskávala“. Ostatně mrkněte sami.

Foto: tomio.cz