Jen málokdy má člověk radost, když mu nějaký jeho dřívější tip nevyjde. Ale občas to tak je. Takže když jsem kdysi tady doufal, ale příliš tomu nevěřil, že by Roger Federer mohl vyhrát letošní French Open, tak jsem si vůbec nepřipouštěl, že by se tak mohlo stát.
Ale stalo se a je tomu jedině dobře. Roger se tak totiž definitivně zařadil do síně slávy světového tenisu. Jednak totiž jako šestý v historii získal titul na všech čtyřech grandslamových turnajích a jednak vyrovnal rekord Peta Samprase v počtu čtrnácti získaných grandslamových titulů.
Na nadcházejícím Wimbledonu tak pravděpodobně bude v ukrutné pohodě a bude mít velkou šanci Samprasův rekord překonat. Zvláště když jsem někde zaslechl, že jeho největší konkurent se vedle následujícího turnaje odhlásí/odhlásil i právě z Wimbledonu.
A pokud to tam Rogerovi nevyjde, tak se nic neděje, pořád ho letos ještě čeká jeho oblíbené US Open, kde vyhrál čtyřikrát po sobě. Jeho Američané mu rozumějí.
A kdyby to náhodou nevyšlo ani tak, tak na to má pořád ještě dobré dvě, tři sezóny, aby nějaký ten rekordní Grand Slam nějak uklepal. Takže Go, Roger, Go!!!
Stejně jako u řady, respektive většiny ostatních sportů, se nepovažuji za kdovíjakého znalce tenisu. Každoroční čtyři Grand Slamy mě ale dokáží udržet u televize dlouhé hodiny a to překvapivě i v prvních kolech, kdy proti sobě hrají nějací dva béčkaři.
Mimo jiné i díky tomu jsem si oblíbil Rogera Federera – s raketou to na první pohled umí docela dobře a navíc budí dojem opravdového gentlemana, jednoho z takových, jací se na kurtech objevovali kdysi v dávných letech, když byl tenis ještě (téměř) v plenkách. Ostatně jak jinak nazvat hráče, který na finále Wimbledonu napochoduje ve vlněné vestě?
O to více ovšem tím pádem nenávidím Rafaela Nadala, který je jako jediný schopný Rogera stabilně porážet. Chápu, že pro světové dění je tato informace zcela bezcenná, ale po letošním Australian Open, to zkrátka muselo ven. Navíc mě začíná jímat jisté podezření, že překonání nebo aspoň vyrovnání Samprasova rekordu v počtu grandslamových titulů se v podání Rogera jen tak nedočkáme.
Na antuce na French Open si to Nadal asi vzít nenechá, loňský Wimbledon dokázal španělský kulhavec taky vyhrát, takže tady se i letos může stát kdeco, a tak reálný předpoklad na další titul má Roger zase až ke konci sezóny na US Open. Kéž by ale zaruloval třeba už v té Francii.
A nejhorší na tom je, že přinejmenším co se různých oficiálních prohlášení týče, se Nadal neprojevuje jako imbecilní floutek, tudíž mu tímto směrem ani nemůžu nadávat. To je situace.
Kdysi jsem na lyžích zkoušel skočit stoosmdesátku. Nijak mi v tu chvíli nevadilo, že lyže jsou vepředu zahnuté proto, aby jely a nezasekávaly se o sníh. A vlastně ani tuto skutečnost nebylo potřeba brát v potaz, protože jsem nedotočil ani devadesátku a rozmlátil se tak, že jsem hodinu sbíral svoje věci po svahu, hlava se mi točila ještě druhý den a sněhem jsem byl vycpaný tak kvalitně, že od té doby nejím zmrzlinu.
Jak vidno nejen z názvu této rubriky, nejsem zrovna prototyp zdravě žijícího aktivního sportovce a pokud by mě někdo označil za atleta, bral bych to jako pokus o výsměšnou urážku. Zato z gauče toho mám, myslím, nasportováno docela dost, protože jsem v televizi schopen sledovat víceméně jakoukoliv sportovní disciplínu. V době psaní tohoto článku bokem sleduji mistrovství Evropy v krasobruslení, tahání se o jistoty s posledními několika koulemi na snookerovém stole považuji za maximálně napínavé a když se povede zápas v šipkách, je to z mého pohledu dost slušná jízda.
Jinými slovy, myslím si, že za ty roky gaučového sportování už docela dokážu rozeznat, kdo hraje, skáče, střílí, jede, běží, plave či vyvíjí jakoukoliv jinou soutěžní aktivitu dobře nebo špatně. Přinejmenším tedy rámcově. Nejde mi ale moc do hlavy, co lidi vidí na tzv. extrémních sportech. Tam totiž podle mě až na pár čestných výjimek nepředvádí nikdo nic. Minulý víkend jsem totiž viděl nějakou soutěž z Ameriky, kde se soutěžilo v jízdě na half-pipe, nejprve na lyžích, potom i na prkně. Vzhledem k tomu, že se tam coby závodník objevil i Shaun White a mezi holkami taky nějaká americká olympijská medailistka, pak předpokládám, že se nejednalo o nějaký okresní přebor. Přesto ale nebylo na co koukat. A to tak, že vůbec.
Jak jsem naznačil už v úvodu, já bych pochopitelně nedokázal ani jeden skok, abych se vzápětí na dně rampy neroztřískal, ale sedmsetdvacítku s grabem opravdu nepovažuji za něco světoborného. I v těchto disciplínách samozřejmě existují jedinci, kteří dokáží více než ostatní, ale přesto mám takový pocit, že zrovna zmíněná soutěž v rampě byla spíš přehlídkou toho, kdo jak svědomitě splnil domácí úkol.
Asi ňákej slušnej oddíl
Nebylo možné zbavit se pocitu, že všechno, co tam bylo k vidění, je zkrátka otázkou tréninku, respektive rutiny a troufám si tvrdit, že předváděné triky by dokázal nakonec nadřít každý, kdo je sportovně a pohybově lehce nadprůměrně nadaný. Tyhle závody tak ve výsledku byly tak neskutečnou přehlídkou průměrné ubohosti, že se od nich nešlo odtrhnout – člověk zkrátka tak nějak pořád žil v naději, že někdo další předvede něco fakt parádního, ale kromě toho, že zmíněná olympionička lítala nad rampou asi o dva kilometry výš než ostatní soutěžící slepice, nepřišlo lautr nic. A nepředvedl se ani Shaun, kterému to bylo zjevně jedno – hlavně že je pohodička.
Což mi připomíná – proč všichni tihle prknaři a jim podobní šašci po každém závodě matlají něco ve stylu „Jo, fakt hodně dobrá atmoška, všichni sme si skvěle zajezdili a byla tu skvělá parta“? Tak hergot, buď to je profesionální sport a o ty výsledky prostě JDE a nebo je to pohodičková selanka, ke které snad ale není potřeba aby kolem rampy visely dvouhektarové reklamy velkých světových firem. Větších pozérů by člověk asi tak úplně jednoduše nenašel.
Samostatnou kapitolou jsou pak fanoušci sledující nějaké takové klání přímo na místě. Občas si dokonce říkám, jestli to není snad jen banda brigádníků najatá jednorázově jako kompars. Nedokážu si totiž vysvětlit, proč polovina přihlížejících kdykoliv, kdy se nějaký závodník odlepí více než 20cm od země, huláká fistulí „whoooooooooooo“ a druhá půlka pak chlapácké „yeeeeeeeeaaaaaaaa“. Ti, kteří mají to štěstí, že kolem nich zrovna projede kamera, pak jeden přes druhého ukazují mocné paroháče různého stupně natočení a intenzity mávání. Ale třeba je chyba pouze na mém přijímači.
Whooooooo
Takže mi z toho vychází, že pokud chce člověk vidět nějaké opravdu výborné výkony v nějakém z těchto „extrémních“ sportů, musí vědět, kdo opravdu umí. I když, Běžnému Frantovi Divákovi zjevně stačí kdeco. Vzhledem k tomu, že „hry“ v drtivé většině stojí za prd, mi tak vychází, že generální sponzoři těchto akcí musí divákům asi rozdávat nějaký „chléb“.
Sám za sebe tak momentálně mohu uvést pouze tři momenty, které stojí v tomto ranku za to. Možná bych po delší úvaze přišel i na další, ale je už večer, jistě chápete.
Ikona skateboardingu Tonda Hawk už je sice „v důchodu“, ale co jsem měl možnost vidět, tak i na sklonku své kariéry zcela neohroženě svému sportu kraloval a jeho soupeři budou na staré roky jistě s pýchou vzpomínat na to, že jezdili ve stejné éře jako Tonda-průkopník. Ze v současnosti aktivních sportovců si vybavuji dva japonské bráchy (jména nevydoluju), kteří jezdí v rampě na inlinech, a pokud jsem to pochopil správně, tak v závodech, kde se objeví, jde pouze o to, jestli vyhraje tenhle nebo ten druhý. Asi před půl rokem jsem po delší době viděl nějaké jejich aktuální jízdy a je zjevné, že předvádějí triky, které ostatní ještě nestačili ani odkoukat, natož pak natrénovat. Dva opravdoví kamikaze.
A nakonec jedna snowboardová akce, kterou v kontrastu se vším výše napsaným považuji za skutečnou lahůdku. Terje Haakonsen je Nor a bývalý aktivní prknař, který si každý rok pozve vybrané jezdce do Norska na Arctic Challenge. Postaví se tam ukrutně vysoká rampa (tuším, že nějakých devět metrů), nad kterou se lítá hrubě vysoko (tuším, že až někam k deseti metrům). Z toho mrazí v zádech, i když na to koukáte jenom v televizi. A vzhledem k tomu, že si tam jezdce zve Terje sám (nebo aspoň původně zval, v posledních letech je AC myslím už součástí nějaké série), tak i věřím tomu, že si tam opravdu užijí fajn pohodičku a skvěle si zajezdí. Už jenom proto, že ještě užší výběr z tohoto výběru pak jede ještě na pár dní do Terjeho srubu kdesi v divočině, kde jezdí ve volné přírodě.
Původně jsem tu chtěl vystavit video nádherného finálového zápasu loňské K1 Max, ale bohužel se mi ho nepodařilo v rozumném čase najít (rozuměj tři vyhledávací pokusy a prohlédnutí prvních dvou stránek). K1 si svoje autorská práva zjevně hlídá. Nemůže ale uhlídat všechno, a tak se na YouTube dá v pohodě najít jiná lahůdka - zápas Pettas vs. Kim. Pettase nemám nijak v oblibě, je to takový typický druho- až třetiligař (ale ani tak bych ho nepřepral, tak doufám, že mu nikdo nenapráská, co tu o něm píšu), ale tohle K.O. je zkrátka lahůdkové. Zaprvé nechápu, jak mohl nohou dosáhnout na Kimovu hlavu a zadruhé nechápu, jak mohl Kim padat k zemi tak dlouho a tak pomalu. Asi nějaká aktuální gravitační anomálie. Zápas proběhl v roce 2007 a K.O. přišlo ve druhém kole.
Když nad tím tak přemýšlím, tak sportovních výkonů, které bych já nedokázal, je asi naprostá většina. Maraton by pro mě představoval namísto příjemného ranního výklusu spíše celodenní pěší tůru, na Mount Everestu bych dokázal stanout pouze v případě, že by mě tam vysadili z vrtulníku, v kanálu La Manche bych se zalknul s první větší vlnou někde 50 metrů od břehu a na Alpe d'Huez bych se i jako nadšený cyklista drápal odhadem tak půl dne. A to ještě na horském kole. Na pořádném silničním speciálu jsem v životě neseděl, takže v tomto případě by byl i tento výkon v přímém ohrožení.
V souvislosti s právě vrcholícím světovým šampionátem v šipkách ale byly zmíněny čtyři sportovní výkony, k jejichž provedení sice nepotřebujete mít fyzičku vítěze havajského Iron Mana, ale přesto se považují za to nejobtížnější, co se ve světě sportu nachází. Řadím podle osobního odhadu založeného částečně i na osobních zkušenostech. Každopádně mnohým špičkovým sportovcům se tyto výkony nepovedou ani jednou za celou kariéru.
4. Golf – Hole In One Postavíte si míček na odpaliště, třísknete do něj, a on hned po této první ráně skončí v jamce. Golf jsem tedy osobně nikdy nehrál, ale pokud bych měl soudit podle videoher, je to docela fuška, a to máte ve hře zobrazenu sílu a směr větru a můžete se podívat na sklon a zvlnění greenu. Golfoví nadšenci to sice ve hrách dokáží sázet slušným tempem, ale přesto zde vstupuje do hry přinejmenším element nutnosti přesného odhadu síly. V reálu to pak musí být vyloženě záležitost srovnatelná s výhrou ve sportce, ale je jasné, že u lepších a zkušenějších hráčů je Hole In One přeci jen o něco pravděpodobnější.
3. Baseball – No Hit Game Není to tak dávno, co svět obletěla zpráva o No Hit Game v americké Major League Baseball. Jedná se o to, že nadhazovač hází po celý zápas tak dobře, že žádnému ze soupeřů nepovolí ani jeden odpal. Již jen to, že nejaký nadhazovač vydrží v současnosti na kopci celý zápas si zaslouží uznání a pravděpodobnost No Hit Game se snižuje se zvyšující se úrovní soutěže, respektive soupeřících týmů. Na nižších úrovních by to ale nemuselo být tak neobvyklé.
Na střední škole jsem se o baseball taky jednu dobu pokoušel a jednou na nás soupeř vyrukoval s nějakým Panamcem, který hrál baseball snad od plenek, protože v dané oblasti je baseball populární přinejmenším stejně jako fotbal. Proč se objevil tady u nás v tu chvíli nikoho nezajímalo, protože na jeho nadhozy jsme se mnohdy nestíhali ani dívat. Bez odpalu to sice neodházel a dokonce jsme tuším po chybách soupeře v poli nějak náhodně dotlačili tuším i dva body, ale moc fakt nechybělo. A prohráli jsme pochopitelně rozdílem už po sedmé směně.
2. Šipky – 9 Darts Checkout Šipkových her je celá řada, ale na té nejvyšší soutěžní úrovni se hraje varianta zvaná 501. Na začátku máte 501 bodů, které musíte co největšími bodovými zisky co nejrychleji odmazat s tím, že poslední šípka, takzvané zavření (Checkout), se musí zabodnout do vnějšího kruhu terče, kde se dosažené body zdvojnásobují (případně do středu terče).
Pokud se nepletu, tak je potřeba naházet dvakrát 180 bodů (všechny tři šipky do trojnásobku dvacítky) a pak zavřít hodem za 141 bodů. A to pokud se nepletu zase znamená hodit každou šipku do úplně jiné části terče. I když vlastně – zavřít se dá i vyšší počet bodů, takže dvě 180ky potřeba nejsou, ale to nic nemění na tom, že lepší výkon než 9 Darts Checkout prostě už podat nejde a ani na té nejvyšší úrovni není ani zdaleka běžný. Právě naopak.
1. Snooker – Maximum Break (147 bodový náběh) Snooker je sám o sobě králem kulečníkových her. V televizi to sice vypadá jednoduše, ale kdo někdy alespoň viděl snookerový stůl v reálu, ten musí přinejmenším větřit nějakou zradu. Stůl svými rozměry připomíná spíše fotbalové hřiště, koule jsou o dost menší než u běžného poolu (taková ta hra, s „celými“ a „půlkami“) a navíc je zaoblení kapes kulaté, což mimo jiné znamená, že se od nich koule s radostí odrážejí zpátky na stůl.
Náběh znamená počet bodů, které nasbíráte při jednom pobytu u stolu. Komplikace ale nastávají v okamžiku, kdy zjistíte, že po potopení každé z 15 červených koulí musíte pro setrvání u stolu potopit některou z barevných. Barevné mají různé hodnoty od 2 (žlutá) do 7 (černá), a tak když zkombinujete každou červenou s černou a pak potopíte i všechny barevné, můžete získat až 147 bodů.
To ale vzhledem k výše napsanému není ani zdaleka tak jednoduché, jak to může na papíře vypadat, a tak ani mnozí hráči ze světové špičky zatím tohoto výkonu nedosáhli. Tento výkon tak osobně považuji za jednoznačně nejobtížnější. Ostatně zkuste si někdy zajít do nějaké specializované herny a snooker si zkuste. Předpokládám, že mi dáte za pravdu, protože již jen potopit nějakou kouli je menším důvodem k oslavě, ale navíc je potřeba si ještě dobře přihrát na kouli následující.
Jednu z nejznámějších 147ček zahrál Steve Davis v roce 1982 (Steve dosud hraje, dokonce stále s těmi nejlepšími), protože to byla první 147čka zahraná před televizními kamerami.
Ve skutečnosti lze ale na jeden náběh nahrát ještě více bodů, konkrétně 155. Pokud soupeř zahraje hned v úvodu foul tak nešťastně, že nevidíte přímo na žádnou červenou kouli, získáváte tzv. free ball – můžete hrát jakoukoliv kouli, která se započítá jako červená, tedy za jeden bod a následně můžete potopit černou za sedm. Máte tak na kontě už osm bodů, ale na stole stále zůstávají všechny koule v hodnotě 147. dohromady tedy 155.
Pokud mě paměť nešálí, tak takovýto náběh zahrál snad jen jeden nebo dva hráči při tréninku. Pokud je ale přítomna tzv. důvěryhodná osoba, která váš výkon místopřísežně potvrdí, lze i tréninkové výkony zařadit mezi oficiální. Takže až si někdy půjdete ťuknout s Ronniem O'Sullivanem a zahrajete 147čku, poproste Ronnieho, aby vám to dosvědčil a zařadíte se do stále velmi exkluzivního klubu 147čkářů.
Příspěvky
