Tak mám za sebou zdárně druhý letošní týden na MTB v Beskydech a zase se modlím, aby to tak vydrželo až do konce sezóny. Počasí sice nebylo až tak úplně dokonalé jako
minule, ale přesto považuji šest odježděných dní za vysoký nadstandard.
Tentokrát už nikde nebylo po sněhu ani památky, a tak jsem se mohl bez ostychu pustit i na vyšší krpály a dát si víc do těla. třikrát se mi podařilo za den nakroutit více než 100 km (118, 128 a 107), takže s celkovým číslem 540,79 kilometrů za šest dní jsem docela spokojený.
I když faktem je, že tu první trasu jsem ujel víceméně jenom díky tomu, že jsem její délku poněkud neodhadl. Na druhý den jsem se totiž chystal na tu 128čku, a tak jsem si chtěl dát jen tak pro zahřátí zhruba 80km s nějakými těmi kopečky. Dvě z beskydských highwayí jsou ale o dost delší, než jsem si myslel.
Vrcholem týdne pak byla "královská etapa", kterou jsem si interně pojmenoval jako "Beskydský trojboj". Za jeden den jsem totiž projel tři nejznámější beskydské "destinace" - Lysou horu, Bílý kříž a Pustevny. Z Frýdku-Místku s návratem tamtéž, to hodilo oněch 129 km a bezprostředně po dojezdu jsem se zapřísahal, že to znova pojedu nejdříve příští rok. Teď už ale vím, že to v červenci pojedu opačným, tedy ještě o dost náročnějším směrem. Možná při tom zhynu, ale padnu hrdinně.
Každopádně ale pro kolegyni z idnesáckého Cestování chystám o této trase PODROBNOU analýzu a MEGA-rec., takže to nebudu psát dvakrát a hodím sem link v okamžiku, kdy článek vyjde. POUZE NA TOMTO BLOGU!
Za zmínku ale stojí můj opakovaný výjezd na Prašivou. Tentokrát jsem to ale mohl bez sněhu vzít dál po hřebenu až na Javorový, což je moje oblíbená rozehřívací trasa v úvodech bikových týdnů. Kus trasy byl vyspraven udusaným štěrkem, ale ani to mi v některých prudkých úsecích nepomohlo, takže když mi podklouzlo zadní kolo a musel jsem kousek tlačit, tak jsem holt zase nadával jako zamlada.
Nejpozoruhodnější je ovšem fakt, že jsem na této trase třikrát málem hodil takovou tlamu, že kdyby se to v kterémkoliv případě "povedlo", tak tenhle článek někde na ARU diktuji své osobní asistentce.
1. Na úzké stezce traverzující prudkým svahem mi v malé rychlosti podjelo zadní kolo, a tak jsem se pro jistotu rozhodl, že se ramenem opřu o strom. Jenomže než jsem to dobrzdil, tak jsem strom pochopitelně přejel a opřel jsem se o něj jen batohem. Naštěstí jsem na něm zůstal viset, takže jsem si pruďas pode mnou prohlédl pouze z diskrétní vzdálenosti. Pokud bych to tam překlopil, tak tam někam do údolí sáňkuju po boku s bikem na nohou asi ještě doteď.
2. Jedu vcelku pomalu po kamenité lesní cestě a najednou koukám, že přední kolo směřuje úplně šejdrem ve stylu plochá dráha. Sotva jsem to jakž takž srovnal, tak mám přímo před sebou přinejmenším dvousetletý buk. Toho bych asi nepřepral. Zběsilé brždění a stržení kola na stranu vedlo ve výsledku pouze k naražené kostrči, na které se na biku naštěstí nesedí. Takže pohodička.
3. Plochá dráha podruhé. Sotva jsem z Javorového sjel po úzké turistické pěšině na širší lesní cestu, dojel jsem do úseku se spadaným listím. Na straně u svahu byla viditelná nějaká díra, tak jsem to vzal po vnější straně. Oblouček jsem vyříznul hodně frajersky, ačkoliv široko daleko nikdo nebyl a najednou zjišťuji, že zadní kolo se smýká z okraje cesty dolů do strže a já ho za sebou táhnu bokem. Vezmu-li v úvahu, že stopa zadního kola je vždy "kratší" než předního, tak raději ani nepátrám po tom, proč mi tam někde nezahučelo kolo přední.
Takže tak. Fajně bylo.
Příspěvky
