1000 TY PIČO!!! THIS IS BIKING KURRRRVA!!!!!

Letošní sezóna nezačala věru dobře. Jednak začala pozdě, protože Japonsko, a jednak když už začala, tak nepřálo počasí, a tak se z toho za první bikový týden vyklubalo jenom ubohých 330 kilometrů. Napodruhé to už ale bylo letos výrazně lepší. Společně s červencovými svátky to dalo dohromady rovných 10 dní na kole při konstatně vynikajícím počasí. Výsledek: více než 1000 najetých kilometrů.

Na druhou stranu to je ale asi limit toho, co jsem v současnosti schopen ujet. V posledních dnech jsem totiž už doslova chcípal. Vyplynulo to taky zčásti z toho, že první den jsem byl na vyjížďce s matinkou, což dalo jenom 50 km, a druhý den jsem dal jen něco na rozjetí (70 km). Třetí den se ale už povedla 110ka a tehdy se zrodila myšlenka zkusit najet přes 1000. Vzhledem k prvním dvěma dnům to ale znamenalo každý další den najet více než 100 km.

Celková zátěž je to docela slušná a upřímně řečeno, poslední dva dny jsem kolo sice vidět mohl, ale blbě mi bylo hned v okamžiku, kdy jsem na něj nasedl. Vůbec jsem už netušil, co mě bolí více (ruce, záda, nohy, sedací partie), a jestli je mi špatně z hladu, z únavy nebo z nevhodné skladby stravy. To je vůbec zajímavá věc.

Trochu více jsem tentokrát vyskoušel isotonické nápoje a energetické gely. Pozitivní je, že fungují, méně radostné pak to, že během tří dnů je už nemůžete ani vidět. Gely jsou ukrutně sladké, isotonika ukrutně chemická. Chuťově jeden větší hnus než druhý.

Navíc si na to tělo při zátěži dost rychle "zvykne", což v praxi znamená, že když jsem po šesti nebo sedmi dnech snědl k večeři normální jídlo (no dobře, odstartoval to kus pečeného kolena, ale další dny jsem večeřel už opravdu normání jídlo), tak si s s tím tělo neumělo moc poradit. Očekávalo něco rychle rozložitelného a přišlo něco v tu chvíli nestandardního. Tím pádem byly v dalších dnech žaludeční problémy ještě horší než předtím.

Dolů šla bez pořádné regenerace postupně i výkonnost. Zatímco někde v první půlce volna jsem z Frýdku-Místku vyjel na Lysou horu těsně pod 3 hodiny, tak poslední desátý den jsem to klepal o půl hodiny déle. A v závěrečném stoupání po asfaltce na vrchol mě předjel nějaký chlap. Potupné.

Ale na srpen plánuju další bikový týden v Beskydech. A do té doby se mi ten pajšl určitě srovná. A gely a ionťáky nakoupím ve více příchutích, ať se mi to neekluje už po třech dnech. A jestli vyjde i počasí, tak rozhodně zkusím najet něco podobného jako teď. Dokud ještě nemám problémy s revmatem a podobnými radostmi středního věku.

P.S: Omlovám se všem, kterým jsem se při svém pobytu na Sibiři neozval, ale jistě chápete, že při takovém zápřahu a tak skvělém počasí zkrátka "nebyl čas, pičo". Příště to ale napravím a ozvu se. Čestné rychlošípácké.

Kalba pod sakurami v Yoyogi

Když už má tento blog v názvu park Yoyogi, tak by se hodilo sem zase po čase něco z Yoyogi hodit. Na nedávné epochální výpravě za sakurami jsem samozřejmě nemohl minout ani park Yoyogi, který by se dal označit nálepkou "největší parková pařba v Tokiu".

V parku Yoyogi to žije v podstatě celý rok, ale co se tu děje v době květu sakur, to se jen tak nevidí. Pod sakurami si lidi rozloží plachty, na které si sednou, a to v takovém množství, že to tam vypadá asi jako na pláži poblíž Bibione. Masakr. To co vidíte na fotkách, je navíc umocněno tím, že v daný den byla kosa jak v ruském filmu.

Když tedy člověk viděl holčičky v sukýnkách, jak sedí na igelitu na zemi bez bot a ještě do sebe klopí studené pivo, tak mu byla zima už od pohledu. Na druhou stranu je potřeba uznat, že taková bojeschopnost se jen tak nevidí.

Kvetoucí sakury jsou zkrátka jedním z největších svátků v roce. Lidi si tam nanosí jídlo a pití a pořádají pikniky, v případě parku Yoyogi pak spíš regulérní pařby. Některé početnější skupiny si tam dokonce přinesou vařiče a dělají si na nich teplé jídlo a čaj a mezi nimi pak například prochází zpěvák, který na improvizované aparatuře přednáší všemožné písničky na vyžádání.

Týpoek na jedné z fotek zrovna zpívá hitovku "Tomato" a když s ním v refrénu spustil sbor okolo stojícíh lidí, tak se to dalo srovnat s kotlem fanoušků, když Liverpool hraje doma na Anfield Road. Mimochodem, zima mu zjevně nevadila, pobíhal tam v tričku a mezi písničkami si přihýbal piva z chladícího boxu.

Na jedné z fotek je vidět skupinu lidí, kteří tam synchronizovaně hulákali nějaké básničky nebo co to bylo, aby se nakonec rozhulákali naprosto nesynchronizovaně a začalo pobíhat po okolí. Zhruba po pěti sekundách to ale začali opakovat celé od začátku.

O svátku sakur Hanami by se toho samozřejmě dala napsat hromada. Kolegyni z rubriky cestovani jsem ale slíbil, že jí o tom něco napíšu, takže až to bude aktuální, hodím sem odkaz. Je doufám pochopitelné, že se mi to nechce psát dvakrát, takže to zkrátka sepíšu jednou, a to ve formě stravitelné i pro "běžného čtenáře". Tak snad již brzy.

Sputnik, má láska

V předvánočním a povánočním shonu jsem úplně zapomněl, že jsem už před časem četl další knihu od mého oblíbeného Harukiho Murakamiho - Sputnik, má láska. Možná to je tím, že z toho, co tady zatím od Harukiho vyšlo, je Sputnik hned po Afterdarku nejtenčím svazkem.

A svým způsobem je tenký i obsahově. Hlavním tématem je opět Murakamiho oblíbené téma "tady a tam", takže hlavní hrdina setrvává "tady", zatímco jeho láska se přesune někam "tam".

Ovšem není to ona, kdo je tím Sputnikem. Tím je totiž nazývána láska lásky hlavního hrdiny a to z poměrně prozaického a docela i vtipného důvodu. Při jedné příležitosti si při rozhovoru splete slova Sputnik a beatník.

Asi největší slabinou této knihy je skutečnost, že hlavní téma "tady a tam" už Murakami zpracoval v dřívějších knihách. A přinejmenším v Kafkovi na pobřeží a Hardboiled Wonderlandu se jednalo o zpracování když ne lepší, tak přinejmenším jaksi obsáhlejší a plnější.

Mimo jiné i vzhledem k tomu, že Murakamiho knihy tady vycházejí tak nějak na přeskáčku, jsem docela dlouho žil v přesvědčení, že Sputnik vyšel původně dříve než Kafka a Wonderland a docela by to i dávalo smysl. Sputnik totiž tak trochu vypadá jako jakási přípravka a oťukávání tohoto, tehdy tedy nového tématu.

No, ale není tomu tak. Sputnik vyšel o celých 14 let později než Hardboiled Wonderland a Kafka byl hned další knihou, kterou Murakami napsal po Sputnikovi. Na druhou stranu, pokud nemáte čas/nervy/cokoliv, abyste louskali objemné knihy, dá vám Sputnik na snesitelném prostoru vcelku dost dobrou představu o podstatné části Murakamiho tvorby.

Hodnocení: 3,5/5

Rve se za svý práva!!!

To je zas jednou neděle. Na Eurosportu dávají jezdectví, na Motors TV nějaký driftovací nesmysl na ledu, takže výsledkem je projíždění kanálů tam a zpátky. A chytám i Novu.

A tam zrovna běžel nějaký společný cajdák zjevně všech finalistů SuperStar. Chvíli na to tedy rezignovaně koukám a najednou vidím, že jedinec, který je u tohoto článku na fotografii zpívá sólově slova "rvu se za svý práva".

Docela by mě zajímalo, kdo rozhodl, že to bude zpívat právě on. A nechápu. Nechápu spoustu věcí. Měl to být cílený výsměch? Nebo jen ironická shoda náhod? Nebo je to boj proti dyskryminaci? Nebo co vlastně?

Tak nějak ani nevím, jestli mi to přijde směšné hodně nebo málo. Každopádně bych se z toho ale po****.

Pane, pojďte, budeme se přetahovat lanem

Přetahování lanem je jednou z nejstarších sportovních disciplín a dokonce byla v počátcích novodobé éry chvíli i na programu Olympijských her. Přetahování několika málo chlapů na každé straně je ale slabota.

To v Japonsku ve městě Naha na ostrově Okinawa netroškaří a pojali to v trošku větším. Každý rok se tam koná akce, při níž se o masivní lano přetahuje podstatně více lidí. Letos prý napočítali 20 000 účastníků na každé straně. Wikipedia ovšem uvádí, že každoročně tahá za obří lano zhruba 25 000 lidí dohromady.

Tento zvyk má prý prastarý původ, který se datuje ještě do dob království Rjúkjú (konkrétně někam do 17. století), které se dříve na Okinawě nacházelo. Samotná přetahovaná trvá 30 minut a symbolizuje soupeření mezi západní a východní části města/provincie.

Lano by mělo být dlouhé přes 600 stop (zhruba 200 metrů) a váží zhruba 40 tun. Nepodařilo se mi ale přesně zjistit, zda i ta hmotnost platí pouze o polovině lana, jako je tomu u délky. Ať ovšem tak nebo tak, tento podnik je od roku 1997 zapsán v Guinessově knize rekordů jako největší přetahovačka o lano na světě. A moc bych se nedivil, kdyby tam bylo i ono samotné lano.

Před samotným "zápasem" probíhají různá symbolická i "normální" představení a vystoupení a na konci získá vítězná strana ... ... ... možnost vyskočit na svou stranu lana a tam slavit.

Mládí vpřed! A nebo ne?

Vloni v únoru se na jedné japonské televizní stanici vysílal pořad nazvaný v překladu "I Wore My Daughter's School Uniform Contest". Jak už název napovídá, jednalo se o jakousi soutež krásy, kdy na sebe matky středoškolaček navlékly školní uniformy svých dcer a následně šokovaly svým mladistvým vzhledem.

Titulky ve videu jsou sice tvořeny v drtivé většině "rozsypaným čajem", ale vězte, že ta čísla, která jsou i pro našince k přečtení, udávají věk soutěžících maminek. Pokud by se vám zdály ony třicátnice příliš mladé na to, aby již měly středoškolačky, pak vězte, že systém japonského školství rozlišuje tzv. nižší a vyšší střední školy, přičemž ty nižší víceméně odpovídají našemu druhému stupni na školách základních.

Jasně, je vidět, že jim není zrovna třináct, ale zhruba někam na tu dvacku by to dokázaly ukecat rozhodně všechny. Přinejmenším tedy u nás v Evropě.

Parkování kol v Japonsku

Kdo byl někdy v Amsterdamu, určitě tam zahlédl alespoň jedno obří parkoviště, kde by klidně mohly parkovat kamiony, ale místo toho tam stála neskutečná spousta kol. Rozhodně se jedná o něco, co se jen tak nevidí.

Ale nebyli by to Japonci, kdyby to nedotáhli ještě o několik desítek let dál. Takže tam parkoviště pro kola mají taky, ale žádná kola nejsou vidět. Akorát si trochu nejsem jistý, jestli by toto zařízení dokázalo pojmout i moje MTB s dvoupalcovými Maxxisy, 21palcovým rámem a sedlovkou vytaženou na max. Ale jak jsem si mohl v minulosti ověřit osobně, v Japonsku není nic nemožné, takže zůstávám v klidu a v březnu beru kolo s sebou.

XXX? - this is biking!

Čtvrtý letošní MTB týden v Beskydech je bohužel za mnou a pomalu se blíží i konec celé sezóny. Což mimo jiné znamená, že sem zase budu psát s nějakou rozumnou pravidelností. Tak jako tak, nevím kolik jsem za celý týden najezdil.

Asi dva týdny před odjezdem mi totiž zase jednou vychcípal cyklocomputer a navíc se začal zodpovědně rozpadat na prvočinitele, takže je zase v reklamaci. Až si nějaké podobné zařízení budu kupovat v budoucnu zvolím úplně ten nejlevnější model, protože když už nic, tak výškoměr mi je ve výsledku stejně k ničemu, protože je potřeba ho kalibrovat pokaždé, když se změní tlak, tedy neustále, a tep mi změří, když mě budou po nějakém náročnějším výjezdu oživovat.

Vzhledem k tomu, že to ale v Beskydech mám už trochu najeté, tak bych celkový objem najetých kilometrů odhadoval na nějakých 600, což je tedy ta spodní hranice odhadu. Celkově jsem tak letos už dostal přes 3500 km a pokud se nestane něco neočekávaného, čtyřtisícovka mě letos nemine.

Jezdilo se dobře, protože počasí vyšlo opět dokonale. Prakticky celý týden bylo slunečno, ale teploty byly už spíše podzimní, takže to člověku dobře šlapalo a nebyl celý zlitý potem, sotva se vyškrábal do sedla. Nechci si ani představit, jaké vichřice, lijáky a povodně mě čekají příští rok - to letošní štěstí na počasí se zkrátka musí někdy kompenzovat. Čistě jen ze statistického hlediska.

Původně jsem si říkal, že se nebudu pouštět do nějakých divočin, ostatně v tuhle dobu nikdy nevíte, kdy se najednou setmí, kdy zaprší nebo kdy začně mrznout. Nakonec jsem ale neodolal a dal si dvě nebo tři vyjížďky přes 100 km a rozhodně jsem nelitoval.

Vymetl jsem i pár z tradičních beskuydských kopců a mimo jiné jsem si uvědomil, že výjezd na Prašivou patří rozhodně k tomu nejtěžšímu, co můžete v Beskydech na kole zakusit. Prašivá není vysoká a stoupání má jen zhruba 3 kilometry, ale ve skutečnosti je docela krpál, který fakt dá zabrat. prakticky tam není moc kde si odpočinout a když shodíte vepředu řetěz na malou placku je to cesta do pekel - zacyklíte se tím v podstatě na místě a začne to hrubě snižovat morál. Na tenhle kopec se příští sezónu ještě zaměřím.

K méně příjemným věcem se pak řadí zjištění, že letos na jaře fungl nový plášť na zadním kole je na odpis, protože je úplně sjetý a letošní drcení se už začíná projevovat i na celkovém stavu kola. Jezdí pořád skvěle, kolečko moje milované, ale už v něm začíná tu něco lupat, onde zase něco cvakat a semtam i něco skřípne.

Na druhou stranu, po šesti odkrosených sezónách na to už má plné právo. A ani pokud by se mi podařilo si na jaře koupit nový stroj (težko říct, jak na tom budu "časově"), do šrotu to staré rozhodně nepůjde. Službu mi až dosud dělalo vynikající a zaslouží si důstojný důchod.

700! - THIS IS BIKIIIIIING!!!

Třetí letošní týden na MTB a potřetí výborné počasí. To už snad ani nemůže být náhoda a člověk si až říká, že kdyby takhle měla probíhat každá bikerská dovolená, tak by za to klidně oželel i tu příslovečnou výhru ve Sportce.

Řečí sychých dat to tedy vypadalo asi takto: 8 dní na kole, přes 704 ujetých kilometrů, 4 výjezdy nad 100 km, 2 vyjíždky s matinkou, jeden defekt, celkem už letos nadrcených přes 2200 km a jeden náběh na infarkt.

To konkrétně v případě, kdy jsem se chystal na královskou etapu, ale ač to zní sebeblběji, tak díky dokonalému letnímu počasí jsem od svého záměru někde v půlce trasy odstoupil. Drtit kopec ve vedru, ve kterém ostatni cyklisti buď tlačili nebo posedávali ve stínech, se neukázalo jako ideální nápad.

Na druhou stranu, alespoň jsem si ještě prohloubil přesvědčení, že cyklistika je jedním z vůbec nejextrémnějších sportů. Ostatně, výhledově chystám na toto téma samostatný elaborát.

Štěstí při mě stálo dokonce i při tom defektu. Jednak jsem si ho přivodil již kousek od domova, takže jsem víceméně v klidu dojel až domů. Trochu nepotěšilo, že se to stalo v sobotu, a tak jsem v neděli neměl možnost s tím skočit do servisu (domácí nádobíčko jsem pochopitelně nechal v Praze). Naštěští ale celou neděli pršelo, takže se ve skutečnosti vůbec nic nestalo.

A chybět pochopitelně nemůže ani veselá historka z natáčení, tentokrát na téma, jak se zmrzačit, aniž by se stalo cokoliv vážného. To si tak jedete dolů po cestě z větších kamenů a najednou máte málem zlomenou nohu. To když předním kolem najedete na některý z volných kamenů tak dokonale, že si ho vymrštíte přímo do vlastní holeně. Je to moc fajn pohodička a to i přesto, že se to v mém případě odbylo jen s lehčím průrazem kůže a poctivou modřinou.

A poučení na závěr: nikdy se v terénním sjezdu nesnažte jednou rokou řídit a brzdit a druhou smrkat. Je to fakt o hubu.

Beskydský MTB trojboj - Lysá hora, Bílý kříž, Pustevny

Jak jsem slíbil v minulém příspěvku, dávám zde odkaz na článek, který jsem slíbil kolegyni z Cestování a který popisuje už takovou trošku slušnější trasu v Beskydech.

Ve skutečnosti je to vlastně čtyřboj, protože vedle Lysé hory, Bílého kříže a Pusteven je na trase ještě stoupáček na Lhotskou, přes kterou je potřeba se překulit mezi Bílým křížem a Pustevnami.

Jak už jsem snad kdesi i psal, tak při sjezdu z Pusteven jsem došel k závěru, že tuto trasu si možná příští rok možná ještě jednou zkusím, do značné míry i proto, že jsem to ve skutečnosti jel z a do Frýdku - Místku, což je dohromady 130 km, ale asi dva dny po návratu do Prahy mi bylo jasné, že pokud to okolnosti dovolí, tak to při svém červencovém MTB týdnu zkusím v opačném směru.

Tedy se závěrečnou vrchařskou prémií elitní kategorie na Lysé hoře. Pokud nezhynu v závěrečném 6 km stoupání po asfaltu, tak už snad na tom kole přežiju asi fakt už všechno.